Když podnikatel nafukuje náklady, aby se vyhnul placení daní, je to zločin. Když totéž činí vláda, aby se vyhnula hněvu voličů, je to - politika. Kdo by se zastával majitele firmy, který si svou životní úroveň vylepšuje fiktivními fakturami znějícími na horentní sumy za průzkum mořského dna.
Ministři, kteří si vylepšují image rozhazováním, jež pošle ke dnu státní finance, jsou na tom s pověstí o dost lépe. Když soukromník prošustruje miliardu, je to krádež, když kabinet vyhodí oknem sto miliard, je to statistika. V obou případech jde o peníze, které vlastně nejsou. Podnikatel se tváří, že utratil sumu, která figuruje pouze na papíře. Ministři naopak reálně utrácejí sumy, které existují jen v jejich představách. Nicméně je zjevný rozdíl v obou druzích nebytí. Po první transakci zůstanou nepoctivci v rukách peníze, které si opravdu vydělal, leč správně je měl odevzdat státní kase. Po druhé operaci zbyde jen černá díra vládního dluhu. Kdo říká, že utratil něco, co neutratil, je podvodník. Vláda si sotva připustí, že na její rozmařilosti je rovněž něco podvodného. Přitom čím více utrácí peníze, které nejsou její, tím více je těch, kteří obcházejí daňové zákony. Státní dluh se totiž musí z něčeho zaplatit - a to „něco“ jsou daně. Mezi výší berní a rozsahem šedé ekonomiky je vztah přímé úměry, na to existují přesné ekonomické studie. V našich dvou případech s penězi, které nejsou, není nikdo zcela bez viny. Jenomže zatímco povedené podnikatele zavřou a budou muset platit jako mourovatí, vládu žádný trest nečeká a za její avanturizmus zaplatíme my všichni.
