Perfect Days – I ženy mají své dny

21. 11. 2011

Ivana Chýlková se po delší odmlce vrátila na plátna kin. V hlavní roli diváka nepřekvapí, drží se své zkostnatělé komediální polohy. Zato režisérka Alice Nellis oproti svým dinosauřím kolegům drží krok zejména s komerčními trendy.

Foto: Bonton film

Již před sedmi lety režírovala Alice Nellis komedii Perfect days podle předlohy skotské dramatičky Lizy Lochhead pro prkna Divadla Na zábradlí. Dlouhodobý úspěch představení dovedl režisérku k jeho filmovému zpracování.

Ústřední postavou je vlasová stylistka Erika (Ivana Chýlková), která slaví své 44. narozeniny, což ji samotnou až tak moc netrápí, ale její sociální okolí ano. Bývalá švagrová (Zuzana Bydžovská) ráda plánuje Erice možné úniky z nudy. Exmanžel (Bob Klepl) se tváří jako zamilovaný, nepochopený a odkopnutý muž. Její matka (Zuzana Kronerová) stále neodbytně nahání stáda potenciálních partnerů.

Zdravý nadhled má snad jen její homosexuální kamarád Richard (Ondřej Sokol). Na scénu přichází i mladičký barman Adam (Vojta Kotek), který VKV okolo Eriky výrazně zkomplikuje. Bujará kombinace originálních postav tak dává možnost rozvinout komplikované vztahy, které nabídnou dostatek zmatených situací, se kterými se divák ztotožní a zasměje se jim.

Ivana Chýlková sice hraje roli, jež by mohla být určena minimálně o generaci mladší herečce, přesto svůj komediální potenciál dostatečně láme do divácky přijatelné podoby, a to tak, jak se jí to povedlo v komedii Díky za každé nové ráno. Muzikálová a hlavně divadelní diva se znovu pokusila vstoupit na křehký komediální led, který pod ní vydržel. V jejích postavách není ale znatelný pokus o pokrok, který by rozvoji jejímu hereckému talentu prospěl.

Zuzana Bydžovská má pro změnu natolik dramatický výraz, že je do škatulky výrazných a osudem ztrápených postav přímo zamčená, nicméně divák bude její obličej sledovat i tak bez hnutí brvy. Ondřej Sokol v roli Richarda dopřál tolerantnímu publiku přesně tu tvář homosexuála, jak ji mají diváci zažitou, nicméně svoji postavu nežene do krajností a extrému, což naštěstí v důsledku působí přirozeně.

Jsem osobně rád, že režisérka Alice Nellis patří do nové generace filmových tvůrců, kteří se snaží využívat a řešit aktuální témata společnosti. Díky tomu divákům nepředkládá recyklované filmové náměty a jde vlastní, i když komerční cestou. Snad bude i vzorem pro dinosauří kolegy, kteří své staronové formáty znásilňují na aktuální filmové generace.