Skleněné šperky, zn. spotřebujte ihned
Podle slovníku spisovné češtiny by se mělo označení perla používat jak pro pravý kulovitý útvar vylučovaný v lasturách některých mlžů a používaný ke zdobení, tak pro jeho náhražky. Mezi skláři se ale skleněným perlám říká perle, snad aby bylo jasno. Po vzoru německého Glasperlen se tento název vžil nejen pro skleněnou perlu, ale dokonce pro skleněný korálek obecně. V Česku je asi vůbec lepší mluvit o perlích než o perlách.
„Na jedné konferenci nás drobný italský výrobce prosil, zda bychom nemohli lehce omezit vývoz perliček do Itálie. Vyráběl asi 120 tun ročně a živil 15 až 20 zaměstnanců,“ vzpomíná Milan Kohout z Jablonexu. Největší česká firma exportující bižuterii ročně vyveze jen rokajlu (nejdrobnějších skleněných perliček) přes tři tisíce tun.
To bylo ještě před deseti lety. Dnes pracnou a povětšinou ruční výrobu bižuterních polotovarů válcuje asijská levná pracovní síla. Jenže zatímco v Itálii už proto výroba perliček zkrachovala, Jablonecko si i díky stovkám unikátních postupů při výrobě bižuterních komponentů zachovává exkluzivní právo na život.
Šperk, anebo bižu?
Bijouterie znamená v překladu prostě šperk. Jistěže existuje rozdíl mezi bižuterií a klasickým šperkem, a nespočívá jen v ceně. „Šperk je třeba zlatý, posázený diamanty - a to mu stačí. Šperk je událost, bonbonek na oblečení boháče, majetek, ukládá se do šperkovnic, krade se, má trvalou hodnotu a stává se investicí. Bylo by tudíž hloupé, kdyby se točil podle módy a kdyby jich bylo mnoho, protože by zlaciněl,“ myslí si Jiří Dostál, ředitel Střední uměleckoprůmyslové a Vyšší odborné školy Jablonec nad Nisou. „Na bižuterii je naopak napínavé a vzrušivé, že musí bleskově reagovat na módu. Je krásné pozorovat, jak se móda mění, prodlužuje a zase zkracuje, a spolu s ní se perle zvětšují a zmenšují, a také mění barvy.“
Požadavky na bižuterii se proměňují často i měsíc od měsíce. „Ročně připravujeme dvě základní kolekce hotové bižuterie: jaro/léto a podzim/zima,“ říká Milan Kohout. „Ale vedle toho vznikají i mezikolekce, kterými pružně reagujeme na nejbližší budoucnost, dokonce v řádu několika týdnů.“ Odbytištěm hotové bižuterie je hlavně západní Evropa a Spojené státy. „Na Západě ženy mnohem více sledují módu a chtějí ji nosit. Ne ukazovat, že mají na čtyři zlaté řetízky - ty mají všechny. Důležité je nosit na jaře to, co se nosí na jaře, vědět, že v létě poletí červená a budou se nosit hodně krátké sukně. A když se v novém klipu objevila Madonna ve stojáčku z broušených perel, chtěli je všichni.“
K průmyslu!
„Bižuterie už není jen doplňkem,“ ohlásila vloni návrhářka Natali Ruden. „Tvoří pevnou součást oděvů.“ Její modely, na nichž společnost Jablonex představila loňskou bižuterní kolekci, měly z perliček celé rukávy, živůtky, záda i části sukní. V minulosti navrhoval šaty pro každoroční přehlídku Jablonexu například Josef Ťapťuch, letos Jablonex spolupracoval s Beátou Rajskou.
Při přípravě kolekcí je ovšem nutné především sledovat, co se nosit teprve bude. Začíná se na veletrzích látek, například Première Vision v Paříži. „Tam se móda vytváří až s dvouletým předstihem,“ říká Milan Kohout. „Nakupujeme speciální módní časopisy, sledujeme módní přehlídky, vyhodnocujeme barevnice, abychom mohli výrobce informovat, jakou mají připravit sklovinu. Už dnes máme hotovou zimu 2004/2005.“
Tempo se zrychluje i kvůli nemilosrdnému asijskému válci: „Všechno okamžitě kopírují, spoustu už se naučili, ale stále ještě neovládají některé technologie, například jsme stále ještě napřed ve vzorování raznic kleští na mačkané perle.“
„Proto studenty masírujeme v návrzích, musejí neustále vymýšlet nové věci, a hlavně rychle, tlačíme je do různých soutěží o loga firem a podobně,“ říká Jiří Dostál. „Snažíme se je připravit na realitu: i v bižuterním průmyslu platí, že prioritní je zakázka, a nikoliv to, co se líbí mně. Na naší škole směřujeme umění k průmyslu.“
Složitá jak automobil?
„Vždycky se dává za příklad automobilový průmysl: jak je komplikovaný, ale jak přitom mají zkoordinovanou výrobu,“ říká šéfdesignér Jablonexu Jiří Šebesta. „Že dokážou naplánovat, aby jim například kola naskakovala ve správnou chvíli na správném místě… A stejně tak i zbylých asi sto čtyřicet komponentů, z nichž se auto montuje. Když jsme ale dělali malý jednoduchý dvouřádkový náhrdelník, bylo na něm 73 komponentů.“
Je to ale neobvyklá logistika. Kromě skleněných částí je třeba sehnat dodavatele návlekového a spojovacího materiálu, ukončení, řeší se galvanizace dílků kvůli zdravotní nezávadnosti, přitom musejí vypadat pěkně, být všude kryté stejnou barvou. A spousta práce je přitom ruční, takže v západních zemích se drží spíš výroba jednotlivých kusů než sériová.
Jablonex spolupracuje s asi dvěma sty dodavateli, od gigantů (jako je výrobce sklářských a bižuterních výrobků a polotovarů Ornela nebo tradiční výrobce bižuterie Železnobrodské sklo) s tisícovkami či stovkami zaměstnanců po řemeslníky s malou dílničkou. Ti například mačkají sklovinu do forem, jaké nemá nikdo jiný. Nebo vyrábějí vinuté perle: v plameni ze skleněných tyčí ručně vytahují skleněné nitě a navíjejí je na pokřídovaný drát - hranicí je pouze fantazie a co kus, to v podstatě originál.
Jak velký granát si přejete?
Bižuterie nabízí mnohem víc možností než klasický šperk. Spousta druhů doplňků by ani z drahých kamenů a kovů vyrobit nešla, nebo by výroba byla enormně finančně náročná. Umí zdařile napodobit všechny kameny, není limitována velikostí kamene. To je problém třeba u českého granátu: většinou nepřesahuje průměr pěti milimetrů, zatímco skleněná náhražka může být vyrobena v podstatě v jakékoli velikosti. O šíři záběru svědčí například databáze Jablonexu.
„Máme v ní asi 750 tisíc artiklů. A to je třeba jen zlomek možností výroby mačkaných perlí, každá z nich ve třech až pětadvaceti velikostech… Barev skel se vyrábí kolem devíti set, k tomu je možné zajistit stovky druhů dekorů, pokovování - a přitom se stále vytvářejí nové a nové tvary,“ vypočítává Milan Kohout. I tak některé technologie výroby časem zanikají: „Pokud nemóda určitého zboží trvá příliš dlouho, musí je výrobce opustit a často už se k němu nevrátí. To byl případ keramických nebo sintrovaných perlí.“ Naopak například úspěšný rokajl, ty nejdrobnější perličky, už se v Evropě vyrábějí jen v Česku, Ornela je největším producentem na světě. „Vyrábějí se strojově, ročně jich vyvezeme přes tři tisíce tun (v jednom kilogramu je asi 60 tisíc perliček) - to by vydalo na šestnácticentimetrový náramek pro každou ženu na Zemi,“ počítá Milan Kohout.
Přesto v oboru platí technologická omezení, jak upozorňuje Jiří Dostál: „Třeba u rokajlu by bylo hloupé, kdyby se ketloval. To je technika, kdy se kuličkou protáhne drátek a na konci se ketlovacími kleštěmi udělá očko. Působilo by to buransky. Rokajl se protahuje jehlou buďto na vlasec, nebo na nit. Jiný druh perlí pro změnu na nit navlékat nelze, protože by ji sklo přeřízlo, takže se musí použít vlasec nebo lanko. Stejně tak když například kovorytec připravuje razničku pro mačkanou perli nebo brož, musí počítat i s různými silami, které v kleštích působí, aby mu sklo nepopraskalo.“
Ještě rok budou vládnout šedesátá
U samotné práce na konkrétním náhrdelníku má ale výtvarníky výrobků a vzorkaře v hrsti především móda. „Například druhá polovina 90. let byla obdobím minimalismu,“ říká Jiří Šebesta. „Maximální velikost kamínku nebo perličky se pohybovala okolo čtyř milimetrů, takže se na šperk nepoužívaly výrazné, nápadné tvary: zůstalo se u kuličky, na vrchu třeba broušené nebo zušlechtěné. Totéž platí o ostatních dílech: jemný řetízek, šňůrka, řemíneček, malá záponka a tím to končí. Naopak současná móda si žádá velké kusy, včetně spojovacího materiálu, několik řad perlí…“
V loňském roce byla hitem inspirace asijskou kulturou, na podzim se ve velkém prodávaly kříže, s nimi se svezla symbolika srdíček, mezi barvami vítězily temné odstíny švestkové barvy. „Letos ještě doznívá móda křížů,“ říká Milan Kohout. „Již vloni se ale vrátila 60. léta u džín a bot a v roce 2004 budou 60. a 70. léta pokračovat.“ Čili barevné potisky na látkách, barevné puntíky, černobílé kombinace. Vládnout budou jasně červené a teplé hnědé barvy. V bižuterii se tento trend projeví rozmanitou barevností kamenů, ale například i černobílými doplňky.
Nedávno se po celém světě prodávaly také takzvané buddha náramky z broušených, ohněm leštěných perlí, ohňovek. „Prodávaly se za hubičku,“ tvrdí Milan Kohout, „protože jsme se ale předzásobili dostatečným množstvím polotovarů, prodali jsme jich za miliony.“ To je jeden extrém, kdy se cena artiklu pohybuje v řádu desetikorun. Některé soupravy, daleko bohatší a určené spíš na módní přehlídky a pro společenské události, se už pohybují v cenách tisícových. „V některých částech Evropy se například docela dobře prodává štrasové spodní prádlo, které stojí 100 až 150 eur,“ dodává Kohout. Proužky drobných broušených kamínků, šatonů, zasazených do malých kotlíků, rozehrají na umělém osvětlení hru světel, třpytů a fantazie.
Vzhůru na Milán Obchodní společnost Jablonex vznikla v roce 1952 jako exportní firma pro československé výrobce bižuterie a bižuterních polotovarů.
Jablonex nyní reprezentuje zhruba dvě stě výrobců bižuterie a spolupracuje s téměř 1500 zákazníky ve stovce zemí. Největším odbytištěm je americký trh (zhruba 30 procent obchodů). Přes 60 procent loňských tržeb představovaly polotovary, zejména perle a perličky, hotová bižuterie se na nich podílela z více než jedné čtvrtiny. Do zahraničí putuje zhruba 98 procent produkce.
Vloni se Jablonex začal více orientovat na přímý prodej. Společnost se snaží prosadit vlastní značku Bijoux de Bohême, získala maloobchodní síť 50 obchodů Bijou Venus v Německu a rozvíjí stávající obchody v Jablonci, Bratislavě, Milánu či Moskvě.
V bižuterním průmyslu pracuje na Jablonecku přibližně deset tisíc lidí, včetně individuálních výrobců s malou dílničkou. Šikovný mačkář perlí je schopen za rok vymačkat zboží za miliony korun (záleží na velikosti perlí, ale roční produkce mačkáře se počítá v tunách). Na přelomu 19. a 20. století obhospodařovalo Jablonecko skleněnými doplňky 80 procent světového trhu s bižuterií, okolo roku 1960 to bylo 14 procent, dnes činí jeho podíl na celosvětové bižuterní produkci méně než osm procent.
Sklo & barva „Ženy téměř nikdy nenosí pravé šperky,“ říká šéfdesignér společnosti Jablonex Jiří Šebesta.
Co je náplní vaší práce, když vlastně Jablonex bižuterii přímo nevyrábí? Nejsme klasičtí designéři, kteří sedí s tužkou nad prknem. Jablonex prodává produkci mnoha výrobců regionu, včetně malých rodinných firem a firmiček, a v hotové bižuterii má každá firma svůj rukopis. Mým hlavním úkolem je, aby se Jablonex navenek prezentoval uceleným dojmem. Musíme vědět, co které teritorium požaduje, jakým způsobem se kde bižuterie prodává nebo jakým směrem se ubírá vzhled artiklu. Na základě toho vyvodíme trendy. A protože znám zdejší výrobce, jejich možnosti, dokážu je usměrňovat.
Máte přímý vliv na jejich produkci?
Spíš než o vliv jde o těsnou spolupráci. Prvořadé jsou sice tvary perlí, ale řadu z nich neovlivníme. Kulička zůstává kuličkou, oválek oválkem a olivka olivkou. Tam se toho moc nedá vymyslet. Hotová bižuterie už se však řídí trendy. Firmy mají vlastní vzorkaře, které navádíme, motivujeme, pomáháme jim shánět komponenty, o kterých víme, že by měly být v žádané linii zařazeny, ale oni o nich třeba nevědí nebo neznají dodavatele.
Například jsme specializovaní na skleněné komponenty a doplňky, do bižuterie se ale montuje i textil, přírodní vlákna, kůže, plastové elementy, různé komponenty od technických ocelových podložek až po ušlechtilé polodrahokamy, které se kombinují se sklem nebo kovodílem, perletě, vedle přírodních materiálů i plastové perle… A ty už třeba nedokážeme zajistit z vlastních zdrojů, proto je nakupujeme od dodavatelů z Dálného východu, Ameriky, Itálie, Německa, Francie. Aby byl konečný výrobek složen z toho, co potřebujeme. My celý proces koordinujeme.
Máte oblíbený druh polotovarů nebo hotové bižuterie? Mám a nemám. Vlastně nemohu mít, protože móda se rychle mění. Spojovacím článkem je ale sklo, respektive barva. Mám ho raději než celokovovou nebo plechovou bižuterii. Ale nic nezavrhuji, jsou období, kdy si musíte odpočinout od dekoratismu. Mám rád bižuterii jako doplněk, spíše než klasický šperk, protože podle mě daleko lépe vyjadřuje pocity potenciálních nositelek, dokáže se daleko víc přizpůsobit stylu, který právě nastupuje.
Jenže zároveň rychle zastarává… Určitá část je klasická - ta se tváří krásně v průběhu celého života své nositelky. Takový perličkový náhrdelník je použitelný vždy, navíc ho lze obměňovat různými přívěsky, které se na něj připínají. Ale to není zdaleka vše. Bižuterii lze tak dobře prokombinovat s oděvem, že tvoří jednolitý celek. Může být inspirována materiálem oděvu, jeho střihem, nebo vůbec osobností nositelky. Třeba při oficiálních společenských událostech ženy téměř nikdy nenosí pravé šperky, ale bižuterii, i když třeba drahou.
Příběh nejznámější kapky Zřejmě nejrozšířenějším a nejznámějším bižuterním produktem v Česku je odznak bezpříspěvkového dárce krve. Autorem kapky krve, kterou daruje Český červený kříž při prvním odběru, je současný prezident Asociace umělců medailérů, akademický sochař Vlastislav Housa. Vystudoval turnovskou klenotnickou školu, kde získal základ v řemeslných zdatnostech rytce, a Akademii výtvarných umění v Praze u sochaře a medailéra Otakara Španiela. Ve druhé polovině padesátých let ale nemělo medailérství příliš prostoru pro uplatnění…
„Manželka pracovala v bižuterním průmyslu. Tehdy chystali konkurz na bižuterní návrhy a vyzvali řadu renomovaných umělců z UMPRUM. Žena se zmínila, že jsem dělal šperky a podobně. Skoro všechno jsem tenkrát vyhrál a asi pět nebo šest let potom dělal návrhy a polotovary pro kovovou bižuterii v závodě Mšeno 06.
Proč jsem to vyhrál? Protože ze všech těch kumštýřů jsem jediný rozuměl raznicím, věděl, co je ražba, protiražba, dutá ražba… Návrhy ostatních byly krásné věci, exkluzivní, ale jednoúčelové! Pro sériovou výrobu problém. Nadělal jsem spoustu polotovarů, ze kterých se pak sestavovaly desítky náramků, závěsů, broží. Nabízeli mi v Jablonci místo šéfnávrháře, ale odolal jsem.
Kolem roku 1965 mě vyzvali, abych navrhnul odznak dárce krve. Už jsem dělal spoustu návrhů na odznaky, věděl jsem, co snesou: plocha, ražba, plocha, setřeno, barva, oddělená… Jak jsem tak brouzdal po bižuterce, vzpomněl jsem si, že jsem navrhoval i takové mugličky. Tak říkám, chlapi, nemáte tady takové skleněné polotovary, kulaté výlisky, nebo kapky… Měli tam veliké kapky, do brože. Ale malá kapička že prý vůbec není problém. Tak jsem ji nakreslil tužkou, vystínoval, jen jsem pořád nevěděl, co s Červeným křížem… Tak jsem ke kapce přidal červený křížek. A nazval to Kapka krve.
Vytvořil jsem návrh odznaku v několika variantách, Červený kříž si pak s mým motivem dělal, co ho napadlo. Ani jsem donedávna netušil, že se ho stále vyrábějí tisíce kusů.“
