Kokiči Mikimoto si přál, aby si každá žena mohla koupit perlový náhrdelník. „Všem, které si ho nebudou moci dovolit, takový šperk osobně daruji,“ tvrdil japonský podnikatel (1858-1954), kterému se v Japonsku neřekne jinak než perlový král. Dožil se úctyhodných šestadevadesáti let a jeho životní příběh se dostal i do japonských čítanek. Dnes patří firma Mikimoto, která nabízí luxusní šperky zdobené perlami, mezi nejprestižnější japonské společnosti. Od března je možné šperky stejnojmenné značky zakoupit i v Praze, v obchodě Halada.
Mikimoto je ukázkovým příkladem, jak se chudý chlapec vypracoval. Narodil se jako nejstarší syn drobného obchodníka s nudlemi ve městě Toba v provincii Mie. Ve třinácti letech přestal chodit do školy, aby pomohl rodičům v obchodě. Když vyrazil poprvé za prací do Tokia, šel pěšky a bos dvanáct dní.
Už od dětství ho fascinovali lovci perel. V roce 1888 získal půjčku a založil spolu s manželkou a partnerem první perlovou farmu u zátoky Shinmei. Potřeboval především dostatečné množství vhodných živočichů a dobré podmínky pro jejich život a rozmnožování. Stal se z něj badatel, který chtěl získat „pravé falešné perly“. Vypěstovat pravidelné kulaté perly se mu ale dlouho nedařilo. Zkoušel do perlotvorek vkládat nejrůznější materiály, od stříbrného zrnka až po plastikovou kuličku, než konečně objevil ten nejvhodnější: zabroušený úlomek skořápky jistého mlže z Mississippi.
Metoda vkládání štěpu do perlotvorky s sebou nese velká rizika. Ze sta perlotvorek jich třetina nepřežije šok a další třetina vložené jádro odmítne. Ze zbylých přibližně čtyřiceti procent mlžů vyprodukuje pouze pět bezchybné kvalitní perly. Připravené perlotvorky s jádrem nakonec farmář umístí do zvláštních košů a ponoří do laguny. Pokud je voda příliš studená, přesouvá je na teplejší místo, za bouřky je ukrývá do větší hloubky. Vrstvy perleti přibývají zhruba jeden milimetr za rok. Za 18 měsíců od vložení štěpu se koná první sklizeň.
Svět zpočátku Mikimotovy perly nepřijímal. Považoval je za falešné. Jejich krása, velikost a relativně nízká cena ale nakonec přesvědčily. V roce 1921 se staly perly senzací na Světové výstavě v Paříži a díky Coco Chanel pronikly do světa módy. Perly byly tak dokonalé, že se kongres v Amsterodamu usnesl, že musejí být povinně označeny jako perles cultivées.
Mikimoto nezůstal jen u pěstování perel. Ve světě ho proslavila spolupráce s designéry a šperkaři. Stal se šperkařem japonského císařského dvora a vedle Hondy, Suzukiho a dalších osobností je řazen k deseti nejúspěšnějším japonským vynálezcům.
Krásu a dokonalost perel zmiňuje bible, talmud i korán. Velké a pravidelné perly patřily již od středověku k nejvzácnějším šperkům na světě. Jejich hodnotu ovlivňuje několik hledisek: velikost, tvar, kvalita, lesk a samozřejmě barva perly. Typickou barvou je bílá, ale perlotvorky produkují - zřejmě v závislosti na barvě pláště či složení potravy - i perly jiných barev, od nažloutlých přes stříbrošedé a černé až po zlaté. Posledním unikátem je japonská sladkovodní perla, která je růžová až načervenalá.
Perly byly odedávna obrazem moci a bohatství. Lidé jim dokonce přisuzovali nadpřirozený původ i čarovnou moc. Domnívali se, že pouze pomocí božských sil mohl v nevzhledných skořápkách primitivních živočichů vzniknout tak nádherný a dokonalý šperk. Věřili, že perlotvorka vystupuje zrána z moře, otevírá ústa, aby se napojila rosou a zachytila první paprsek vycházejícího slunce i poslední záblesky zapadajícího měsíce. Z těchto nebeských paprsků se prý rodily perly.
Už v 11. století vkládali Číňané do lastur sladkovodních mlžů malé sošky Buddhů a přibližně po roce je obalené perletí z lastury zase vyňali. Tyto první „poloperly“ byly velmi oblíbeným talismanem. Číňané ovšem tento postup dále nerozvinuli. V druhé polovině 18. století prováděl první pokusy se sladkovodními perlami švédský přírodovědec Carl von Linné. Vložil do lastury cizí tělísko a sledoval, zda je mlž pokryje perletí. Dospěl k teorii, že v nitru pravých perel se často skrývají cizorodá organická tělíska a nejvíc perel vytvářejí mlži, jejichž lastury jsou plné parazitů.
Amy - legendární lovkyně
Když Mikimoto otevřel perlovou farmu, najal zkušené lovkyně perel - amy, a to nejen kvůli práci, ale i k propagaci svých výrobků. Amy, jejichž jméno pochází od bájné bohyně moře, byly už v minulosti symbolem ženskosti.
Tyto odvážné ženy se potápějí jen za pomoci vlastních sil do několikametrových hloubek, kde sbírají perlotvorky. Po nadechnutí se ponoří a mají jen pár minut na to, aby naplnily košík. Za posledních sto let se potápění zmodernizovalo. Díky ploutvím a dalšímu vybavení mohou lépe odolávat zvýšené zátěži po vynoření. Na konci 19. století se amy potápěly nějaký čas s technikou, ale protože to vedlo k devastaci přírodních zdrojů, byl lov perel s technikou zakázán. Zpočátku se ženy potápěly nahé, později si z bezpečnostních důvodů začaly chránit těla lehkým bílým vrškem a šortkami.
Amy mohou pracovat jen několik hodin denně, jinak jim hrozí podchlazení, přestože jsou mnohem odolnější vůči chladovému stresu než muži. Nejen proto je jejich práce náročná. Slaná voda, hluk a hučení moře, tlak a opakované ponory zanechávají časem trvalé následky. Navíc v hloubce moře je běžné silné vlnobití. Perly již proto stály životy mnoha lovkyň. Přitom průměrně pouze jedna z dvaceti tisíc vylovených perlotvorek obsahovala perlu.
Potápění žen nebylo v minulosti ničím výjimečným. Pokud bydlely na pobřeží, denně si tímto způsobem zajišťovaly potravu. Později se ženy potápěly, aby zlepšily rodinný rozpočet, takže vedle toho vykonávaly i jiná povolání. Dnes patří amy k honoraci mezi potápěči a tvoří jakousi zvláštní komunitu. Většina am je bohatá, neboť potápění pro perly je lukrativní. Denně si vydělají v průměru pět set dolarů. Jestliže pracují celou sezonu, tedy od května do září, jsou z nich milionářky.
Amy byly vždy symbolem krásy a ženskosti. Ve skutečnosti jsou ale jejich postavy svalnaté, buclaté, malé a silné, aby lépe odolávaly chladu. Liší se od ostatních žen i tím, že jsou dravější. Patří k dominantním typům ve společnosti. Mají svůj slang, vyjadřují se krátce, hovoří více nahlas, protože mají často poškozený sluch z toho, jak jsou pravidelně vystavovány tlaku v hloubkách a hluku moře.
