Vodárenské investice mají do roku 2010 vyšplhat na 200 miliard
České vodárenství má před sebou krušné období. Do roku 2010 se musí dostat na evropskou úroveň čištění odpadních vod a přitom nepolevit v kvalitě dodávané pitné vody. Zástupci Svazu měst a obcí v poslední době několikrát upozornili, že pro obce, které jsou ze zákona odpovědné za dodávky vody pro obyvatelstvo a na základě nového zákona také za závazky ohledně čištění, je to téměř nadlidský úkol.
Předseda Svazu měst a obcí, primátor Hradce Králové Oldřich Vlasák tento měsíc na semináři o problémech oboru po vstupu do Evropské unie uvedl: „Přístupová dohoda nám fakticky ukládá, abychom v letech 2004 až 2010 provedli v odvětví vodovodů a kanalizací investice v celkové výši 75 až sto miliard korun tak, abychom se vyrovnali s příslušnými evropskými normami, které se týkají zejména čištění odpadních vod. Pod tlakem plnění těchto norem se zapomíná, že musíme zabezpečit další rozvoj oboru, tedy například plnění předpisů ochrany zdraví či zvyšování kvality služeb obyvatelstvu. Odborné odhady sdružení vodárenských firem SOVAK přitom hovoří o další částce kolem sta miliard korun“.
Vlasák na semináři, který proběhl v dolní komoře Poslanecké sněmovny, připomněl, že ve vodárenských službách je pro municipality jediným zdrojem financí vodné a stočné. Obor vodovodů a kanalizací vykazuje malou efektivitu hospodaření, vysoké fixní náklady a v posledních letech se potýká s trvale klesající spotřebou pitné vody. „Tvrdíme-li, že je cena vodného a stočného politicky citlivá, a navíc jsme se zavázali, že budeme další rozvoj oboru řešit za sociálně únosných cen pro obyvatele a současně budeme pod tvrdými sankcemi Evropské komise za případné neplnění závazků, pak jsme se sami a vlastním přičiněním ocitli v začarovaném kruhu,“ vysvětloval hradecký primátor 5. března poslancům z Výboru pro veřejnou správu, regionální rozvoj a životní prostředí.
Na poplach bije nejen Svaz měst a obcí, ale také SOVAK. Jeho zástupce Jiří Rosický uvedl, že pokud by šlo o ryze privátní investice, daly by se do roku 2010 zvládnout. „Jenže my jsme u investic, které nemáme ještě ani jasně definovány. Je rok 2004 a my ještě nemáme ani pravidla.“ Dodal, že vláda ztratila celý rok - na metodice pracuje už od jara minulého roku meziresortní finanční komise a jasná metodika dosud není na světě.
Metodika na vládě.
Náměstek ministra životního prostředí Tomáš Novotný pro týdeník EURO potvrdil, že vláda má výstup práce zmíněné komise již na stole. Pro rozpory mezi jeho ministerstvem a resortem zemědělství byl nakonec vypracován ve dvou variantách a je na kabinetu, pro kterou z nich se rozhodne.
Materiál se zabývá způsoby financování evropského závazku, tedy hlavně naplnění Směrnice Rady EU 91/271/EHS o čištění městských odpadních vod. Meziresortní komise, v níž zasedali také zástupci ministerstva financí, ho vyčíslila v cenách roku 2002 na 61,5 miliardy korun, se započtením inflace do roku 2010 pak na 75,4 miliardy korun. Pro tyto prostředky uvádí tři možné zdroje, evropské dotační fondy – kohezní a strukturální, domácí dotační tituly (ministerstev zemědělství a životního prostředí a Státní fond životního prostředí) a finance, které si musí vlastníci vodárenských sítí zajistit sami.
Pětasedmdesát miliard je rozděleno na tři části tak, aby na vlastnících zůstalo dohromady zhruba 27 miliard korun. Tento plán zatím nemá žádné kritiky, i když bude úspěšný jen v tom případě, že města a obce skutečně na evropské dotace dosáhnou. Zástupci z ministerstev se domnívají, že by to nemusel být problém, pokud předloží dobré a životaschopné projekty, v nichž splní podmínky unie. Tou základní je naplnění směrnice, která vyžaduje vybudování kanalizací ve všech obcích nad 2000 obyvatel a vyšší stupeň čištění odpadních vod ve městech nad sto tisíc obyvatel. Jde o investice, které se týkají téměř šesti stovek měst a obcí.
Vlastnické modely.
Zatímco u technických parametrů není o čem diskutovat, jsou tady ještě další podmínky. Jednotlivé projekty dostanou dotace pouze tehdy, když půjde o investice do sítí, které jsou alespoň z padesáti procent ve vlastnictví municipálních vlastníků, a jsou dostatečně velké, aby vyhověly podmínce minimální investice ve výši deset milionů eur. Zdánlivě jednoduchá pravidla narážejí v Česku na roztříštěné vlastnické struktury. České vodárenství se v první polovině devadesátých let privatizovalo několika nekoordinovanými způsoby a výsledkem je více než stovka velkých a řada malých vodárenských firem. Aby toho nebylo málo, po vstupu soukromých investorů, hlavně zahraničních firem, vzniklo několik provozních modelů. Někde, třeba v Praze nebo v severních Čechách, zůstaly velké vodárenské celky a s nimi i jejich majetek v rukou měst a obcí. Zahraniční investor, v obou jmenovaných případech francouzská firma Veolia Water (dříve Vivendi Water), ovládl pouze provozovatelskou společnost. Její největší soupeř, rovněž francouzská Ondeo (dříve Lyonnaise des Eaux), působí naopak jako akcionář v řadě „smíšených“ společností, které jsou vlastníky vodárenského majetku a místní vodárenskou firmu rovněž provozují.
Volné pole.
Oba vlastnické modely vyhovují podmínkám evropských dotací. V odděleném mají města a obce ve vlastnické společnosti nezpochybnitelnou majoritu a ve smíšených má Ondeo většinou minoritní podíl. A necelá třicítka středně velkých vodárenských firem smíšeného typu, která dosud nemá zahraničního investora, teprve zvažuje jeho případný vstup.
Jenže právě na modelu tohoto vstupu se společný materiál ministerstva zemědělství a ministerstva životního prostředí zřejmě zadrhl. Oba resorty sice preferují rozdělení dosud smíšených společností na vlastnickou a provozní část, ale liší se v doporučení podmínek pro účast soukromého investora. Zatímco ministerstvo zemědělství navrhuje jednodušší model, vlastnictví sítí zachovat v rukou měst a obcí a provozní část svěřit soukromé vodárenské firmě, ministerstvo životního prostředí se domnívá, že by si měli municipální vlastníci i v provozní společnosti zachovat určitý vliv.
Rozpor obou resortů nicméně není nepřekonatelný. Jejich návrhy se zase až tolik neliší, a pro obce navíc mohou mít jen formu doporučení. Pro úplnost je třeba dodat, že se týkají jen malého podílu trhu, vodárenské firmy, v nichž se dosud soukromí vlastníci neuplatnili, dnes pokrývají zhruba třicet procent trhu. „Nejsme proti vstupu zahraničních nebo jiných soukromých vlastníků,“ zdůraznil už před časem náměstek ministra životního prostředí Tomáš Novotný. „Chceme pouze, aby do odvětví přinesli i své vlastní prostředky a vstupovali do něj za podmínek, které budou výhodné také pro města a obce“.
Z pohledu dotací nicméně zůstává problémem region severní Moravy, kde je jedna z největších vodárenských firem v zemi, Severomoravské vodovody a kanalizace, smíšeného typu a má výhradně soukromé vlastníky – finanční skupinu Penta jako majoritního a Ondeo jako minoritního vlastníka.
Pro běžné občany, odběratele vody, je podstatné, že pokud jejich vodárenská firma nezíská dotace, vyvolají požadované investice tlak na výrazné zvyšování poplatků za vodu. Zástupci SOVAK přitom upozorňují, že vodárenské firmy už nemají pro takové zvyšování velký prostor. Vodné a stočné dnes v průměru dosahuje téměř 44 korun za kubík, a je tak na citlivé hranici, kterou pro tuto veřejně prospěšnou službu stanovila i Evropská unie. Totiž že by cena vody neměla přesáhnout čtyři procenta příjmů nejchudších rodin.
