Obchodníci využívají toho, že Češi o kobercích nic nevědí, a podsouvají nám předražené zboží s pochybným původem a zpracováním
Rušíme prodejnu. Pospěšte si, výprodej se blíží ke konci! Těmito výkřiky na sebe z letáku pravidelně, většinou ke konci roku, upozorňuje prodejce zaručeně pravých perských koberců Ariana. V nabídce jsou investiční kousky za stovky tisíc korun zlevněné na pětinu původní ceny. Ta neodolatelná nabídka má, jak jinak, pár háčků. Ony peršany například vesměs nepocházejí z „Persie“ a původní ceny prodejce patrně ulovil ze vzduchu.
Kobercové reinkarnace
Prodejna Ariany v Radlicích je nízká plechová bouda, která se, jako jeden z posledních starousedlíků, krčí pod prosklenými budovami moderních obytných komplexů. Ty kolem stanice metra Radlická vyrostly v posledních deseti letech, kdy mezi kopci Na Farkáně a Dívčí hrady rozbila svůj hlavní stan ČSOB. Při vstupu můj příchod zaznamená prošedivělý snědý chlapík s notebookem na klasicistním stolku. Čtyři mládenci vzhlédnou, domluví se očima a jeden, v modrobíle proužkované košili, se jde věnovat zákazníkovi.
Vede nás ke koberci z letáku – fantasticky zlevněného ze 185 tisíc na šestatřicet. Ten z letáku už se prý prodal, ale dá mi jiný, úplně stejný, za 24 tisíc. Také perský, ručně vázaný. Koberec je poslední, a jestli si ho nekoupíme, hned si ho jistě vezme někdo jiný, varuje. Načež se vrátí do vstupní místnosti diskutovat s kolegy s podobně bezvadným sestřihem.
Cokoli je dnes jejich pracovní náplní, častá manipulace s koberci to nebude.
Podle tvrzení prodejce s lehkým cizím přízvukem je tu prodejna už 12 let a nyní dostala výpověď kvůli nové výstavbě. Proto vyprodává halu a stěhuje prodej jinam. Předchozí letáky z minulých výprodejů kvůli údajnému rušení prodejny tedy nejspíš zacházely s pravdou poněkud liberálně. Plechová hala je v areálu TJ Radlice. Na dotaz týdeníku Euro tento sportovní klub potvrdil, že prodejci koberců prostory pronajímá už léta a nynější smlouva má platnost do konce roku. Jak se tedy marketingový trik s rušením prodejny vyrábí? Namísto hledání nového místa si Ariana, jak si skupina obchodující s koberci říká dnes, vystačila se změnou majitele. Podle Hany Pánkové z TJ Radlice vystupovalo za firmu v průběhu let několik různých majitelů. Předchozí inkarnace firmy – Arena Koberce – je se shodnou adresou v Radlicích na internetu dohledatelná například ve Zlatých stránkách ještě dnes. Nic se tedy nikdy nerušilo, jenom přejmenovalo. A podobně se to má i s dalšími tvrzeními kobercářů.
Nechci slevu zadarmo
Velmi sporné je tvrzení o výhodnosti investice
do koberce. „Pokud chcete investovat do orientálního koberce, který se bude ve vaší rodině dědit po mnoho generací, navštivte Ariana Koberce,“ láká firma na internetu. Stejný přelud investičního koberce si ale můžete pořídit i v honosné prodejně Koberce Buchara. Na internetu firma prodává také exkluzivní hedvábné koberce z Íránu „vhodné jako investice“. Této nabídce díla s cenou přes milion by šlo i uvěřit. Ale když přijdete mezi pelmel orientálních vzorů osobně s tím, že máte rozpočet omezený padesáti tisíci, a dostane se vám od mladého prodejního asistenta, vyžehleného podobně jako ten v Radlicích, poučení, že „po třiceti letech se z koberců s klasickým vzorem stává starožitnost, takže hodnotu neztrácí“, posloucháte další Šeherezádinu pohádku.
Vraťme se ale k Arianě. Kolik koberců z nejnovějšího letáku společnosti si uchová do budoucna cenu? „Žádný. To jsou úplně obyčejné užitkové koberce, které mají hodnotu pokrývky podlahy,“ posuzuje letošní nabídku téměř čtyřicítky krasavců z reklamy expert na perské koberce Adam P., který se byznysem kolem nich živí již skoro dvacet let. Jméno bylo redakcí na jeho přání změněno. Téměř každý týden za ním přijde zákazník s „cenným“ kobercem, a to nejen z výprodeje v Česku, ale často s dovolenkovým úlovkem z bazaru v Turecku, aby se dozvěděl, že se nechal podvést. Odhaduje, že když si dnes koupíte za 300 tisíc nový perský koberec a budete jej chtít za pět let prodat, budete muset vzít zavděk tisíci deseti. Cenný kus je totiž jen takový, který byl jedinečný už v době svého vzniku. Vyrobený jako neopakovatelné umělecké dílo, často na zakázku.
Není tedy lepší rovnou koupit starožitný koberec? I takové se dají pořídit. V restaurátorské dílně Cintamani v Praze-Bubenči visí koberce všude, kde nejsou stěny klenuté.
Starožitné kelimy i hedvábné íránské tabrizy. Staré koberce tu nejen restaurují a čistí, ale i prodávají. Také tady se dozvídám, že ne každý starý koberec je cenný. „Je to podobné jako u umění, jen určití autoři a určitá díla jsou hodnotní,“ říká restaurátorka z této dílny. Ani ona si nepřála být jmenována.
I pokud jde o staré koberce, za investiční se podle Adama P. dají považovat pouze některé sběratelské koberce. „Aby byl koberec starožitný, musí mít sto let a více,“ říká. Jenže když jej neuchováváte správně, sežerou jej moli nebo myši. Můj známý, finanční poradce z kalifornského San Diega, jehož klienti mají v portfoliu i umělecké předměty, jde v popírání termínu „investiční koberec“ ještě dál. Tvrdí, že byť 100 až 200 let staré koberce mohou být velmi cenné, o žádnou investici nejde. „Perský koberec je jako diamant nošený na prstu. Je to osobní majetek, ne investice,“ usazuje investorské chutě.
Pravý íránský
Dalším marketingovým trikem obchodníků s koberci je lživá informace o původu zboží. „Ariana Perské koberce“, stojí v logu firmy. Perský koberec je v zásadě takový, který byl ručně vázán v oblastech bývalé Perské říše, tedy Íránu a okolních zemí. O perských kobercích se poprvé psalo už 400 let před Kristem. Mezi orientálními a islámskými koberci ty perské vynikají rozmanitostí a pečlivým vypracováním vzorů. Jenže ne každý koberec s komplikovaným květinovým vzorem je perský.
„I když mají na koberci napsáno Írán, je ve většině případů vyrobený v Indii nebo v Číně, kde se vážou koberce nižší kvality,“ je přesvědčen Adam P., jemuž prošly rukama stovky koberců a dokáže poznat pravé hedvábí od upravené bavlny. Obchodníků s kvalitními novými koberci je podle něj u nás hrstka.
V Praze má dobrou zkušenost s firmou Orientální koberce Palacka, kde se specializují především na koberce z Íránu. Na rozdíl od dvou výše zmiňovaných firem, jejichž majitelé pocházejí z Afghánistánu, je Palacka rodinnou česko-slovenskou firmou. Syn zakladatele, Michal Palacka, vede pražskou prodejnu, která v rohovém obchodě na Vinohradské třídě sídlí už dvacet let. Koberce vybírá osobně při cestách na Blízký a Střední východ. Tam mimo jiné objednává i v íránském ateliéru Mohammada Jamšídího, čímž pro své zákazníky dokáže zajistit skutečně jedinečné hedvábné koberce. K původu zboží Palacka dodává, že íránské koberce patří k nejdražším mimo jiné proto, že ze všech zemí vyvážejících koberce je tady nejvyšší mzda.
Umění na kila
Kobercové bájesloví nekončí ani podvodným určením původu. Prodejci uvádějí také nepřesné údaje o počtu uzlíků na metr (čím více uzlíků, tím dražší koberec) a o použitém materiálu, kdy za hedvábí vydávají speciálně upravovanou bavlnu. Většina zákazníků tyto triky odhalit nedokáže. „U nás, díky čtyřiceti letům totality, moc lidí ručně vázané koberce nemá, i když za první republiky byl peršan v každé rodině,“ říká Adam P. Češi už dnes nevědí, jak pravý perský koberec vypadá.
Této neznalosti letákové výprodeje využívají. Ariana je velký řetězec, který má po Německu desítky, ne-li stovky prodejen. A podobných skupin, jako je Ariana, ovšem u nás působí více. Michal Palacka je přesvědčen, že firmy, které u nás prodávají perské koberce pomocí letákových akcí, nabízejí neprodejné zboží dovezené z Německa. Zjistily, že u tamních zákazníků už nepochodí, tak přesunuly byznys k nám. Podle znalce starožitností se specializací na koberce ze známé pražské aukční galerie, který ovšem v této souvislosti také nechce být jmenován, se k nám „nové perské koberce dovážejí na váhu, kilo za pár dolarů“. Když se pak prodávají s certifikátem, je to „jen hra s českým zákazníkem, který o nich neví vůbec nic“. A od nás se už patrně některé posouvají dál na východ. Loni se tak na Slovensko přesunula firma, která kdysi tady bývala nejvýznamnější – teď však už u českého zákazníka neměla šanci.
Takové hry ale naštěstí všichni obchodníci nehrají. Seriózní obchodník, tvrdí Michal Palacka, je schopen nabídnout jak nižší, tak špičkovou kvalitu. Dokáže přiznat, že jde třeba o koberec z nekvalitní vlny, vhodný spíše na pověšení na zeď. Ale zároveň má v nabídce zboží, které díky kvalitě materiálů i umu vazačů a barvířů vydrží léta zátěže. Tedy přežije vás, pokud vám jde o tohle.
300 tisíc korun Když si dnes za tuto částku koupíte nový perský koberec a budete jej chtít za pět let prodat, nedostanete víc než nějakých deset tisíc korun. U nás, vzhledem k čtyřiceti letům totality, moc lidí ručně vázané koberce nemá, i když za první republiky byl peršan v každé rodině.
O autorovi| Vlaďka Kubíčková, spolupracovnice redakce
