Vojenský úder by byl tragédií pro obě strany
Hormuzská úžina je branou do Perského zálivu. Přepravuje se tudy obrovské množství ropy, podle některých údajů až dvě pětiny světové spotřeby. Írán tam nedávno pořádal vojenské cvičení. Hrozba, že se Teherán rozhodne úžinu zablokovat, je jedním z mnoha rizik, se kterým musejí počítat ti, kteří by chtěli zahájit vojenský útok proti této surovinově bohaté zemi kvůli tamnímu jadernému programu. I kdyby mělo jít o „pouhé“ letecké údery. V ohrožení by byly dodávky ropy nejen z Íránu, ale také Saúdské Arábie, Kuvajtu či Bahrajnu. Přitom pouhý strach z eskalace napětí v oblasti pomohl v minulých dnech vyhnat ceny suroviny nad úroveň 70 dolarů za barel.
Ani pro Írán však nemůže být přitažlivou představa, že by se ropa stala jedním z nástrojů boje proti Americe a jejím spojencům. Tato strategicky významná země potřebuje finanční zdroje z prodeje surovin včetně plynu. Sama má omezenou kapacitu rafinerií a dováží produkty, jež se z ropy produkují. Láká zahraniční kapitál, aby mohla modernizovat svou ropnou a plynárenskou infrastrukturu.
Spojené státy a Írán mají jedno společné: Z obou zemí zaznívají hrozby, jež mají prokázat připravenost na tvrdá opatření i případný vojenský konflikt. Chystají se různé scénáře, které počítají i s nejhorším vývojem. Jako by se vše řídilo heslem, že mír je možné zachovat jen přípravou na válku. Vojenské řešení nemůže vyhovovat v podstatě nikomu. Ale nikdo nechce ustoupit. Pro Írán je pokračování v jaderném programu věcí národní hrdosti a nezávislosti. Amerika jako jediná světová supervelmoc také odmítá ústupky, neboť nehodlá ukazovat vlastní slabost. Nelze vyloučit, že se nakonec racionálně uvažujícím politikům vše vymkne z rukou.
Ropa jako zbraň.
Z Washingtonu i Teheránu zaznívají také hlasy, které odmítají použití ropy jako zbraně ve vzájemném konfliktu. Americkým hitem jsou nyní spíše „chytré sankce“, tedy zmražení kont íránských činitelů v zahraničí, zpřísnění vízové politiky, aby vládci středovýchodní země nemohli cestovat, kam se jim zamane. Spojené státy nechtějí popudit a trestat íránské obyvatele, ale vše důsledně zacílit na tamní režim. Ropné embargo zatím neprosazují.
O vhodnosti svého postoje se Washington snaží přesvědčit další stálé členy Rady bezpečnosti OSN. Britové a Francouzi jsou opatrnější, ale proti „chytrým sankcím“ nevystupují. Rusové a Číňané však zatím ano. Zdroje z moskevského Kremlu upozorňují, že kontraproduktivní mohou být jakékoliv sankce, neboť pouze posílí popularitu prezidenta Mahmúda Ahmadínežáda, který podle nich čelí nevybíravému tlaku ze zahraničí. Íránci nemusejí chápat, proč by právě oni neměli mít právo na obohacování uranu, když je určeno pouze k mírovým účelům. Řada Peršanů by zřejmě ani nerozuměla tomu, proč právě jejich země nemá vyvíjet jadernou zbraň, pokud by se takový údajný úmysl teheránského režimu potvrdil. Američané přece přimhouřili oči nad tím, že nukleární bombu již vlastní Izrael, Pákistán či Indie.
Také šéfové íránského ropného průmyslu vylučují, že by se ropa mohla používat jako nástroj politického soupeření. Zda se tak stane, však může záležet na sporech mezi jednotlivými příslušníky vládnoucí elity v Teheránu. Převáží tvrdý přístup Ahmadínežáda? To není jisté. Prezident sice řídí zemi, ale dlouhodobější strategii by měli mít pod kontrolou šíitští klerikové v čele s duchovním vůdcem Alím Chameneím. Přinejmenším část duchovních je přitom méně radikální než Ahmadínežád. Ten se paradoxně zase může opřít o podporu chudých lidí, kteří klerikům nevěří. Vývoj v teheránských vládních kruzích se dá těžko předvídat, stejně jako to, jak dopadne ve Washingtonu názorový střet mezi jestřáby a holubicemi, neokonzervativním a realistickým myšlením.
Irácké varování.
Jisté je, že situace se v mnohém liší od té před americkým útokem na Irák v roce 2003. Tehdy si mohl leckdo myslet, že po svržení Saddáma Husajna začne arabská země dodávat na světový trh podstatně více ropy. Obsazení surovinových zdrojů mělo mimo jiné zajistit přístup k tamnímu bohatství také americkým firmám, tedy nejen Rusům a Francouzům. Nadějná očekávání, před nimiž už tenkrát mnozí odborníci z celého světa hlasitě varovali, se však nenaplnila. V zemi dosud není klid, ropy je méně než za Saddáma. Představy, že Irák příznivě ovlivní globální ropný trh, prakticky vymizely.
Nyní se riskantní hra na pověstné „velké šachovnici“, o níž psal analytik mezinárodních vztahů Zbigniew Brzezinski, posunuje více na východ. Tedy do Íránu, země s druhými největšími zásobami plynu - a dle některých zdrojů rovněž ropy - na světě, která je nyní zároveň čtvrtým nejvýznamnějším ropným exportérem. To vše v době, kdy na rozdíl od minulosti prakticky neexistuje možnost, jak celosvětově zvýšit nabídku ropy a uspokojit stále rostoucí poptávku. Írán je podstatně větší zemí, v níž žije 70 milionů obyvatel, zhruba třikrát více než v Iráku. Dokonce i kdybychom neznali iráckou poválečnou zkušenost, bylo by evidentní, jak nepříznivý vliv může mít íránská krize na světovou ekonomiku. To se ostatně projevilo už po svržení šáha a vítězství islámské revoluce v roce 1979, kdy ceny ropy také šplhaly do rekordních výšin.
Jako Rubikova kostka.
Americký kongresman Steve Israel srovnává hledání vhodného postupu vůči Íránu se skládáním Rubikovy kostky. Jakýkoliv krok vytváří zdánlivě neřešitelnou situaci jinde. Jakýkoliv tlak na Írán - diplomatický, ekonomický či vojenský - pravděpodobně vyústí v to, že Teherán využije svůj vliv mezi většinovými šíity v Iráku a povzbudí násilné činy vůči americkým vojákům. Sankce Rady bezpečnosti pak mohou být nepřijatelné pro jejího klíčového člena - Čínu, která dováží významnou část ropy právě z Íránu. Steve Israel nachází šanci v tom, že Íránu bude odříznut přístup k benzinu, který musí navzdory svému surovinovému bohatství dovážet. Právě tímto opatřením by však strůjci takového embarga citelně zasáhli miliony obyvatel země a pravděpodobně by je hnali do náruče teheránských vládců.
Potenciálních rizik, o nichž se spekuluje, je ovšem celá řada. Útok na Írán by mohl být živnou půdou pro islámské teroristy, a to bez ohledu na to, zda by je Teherán přímo vybízel k sebevražedným útokům proti americkým či jiným cílům. Značná část muslimského světa by pravděpodobně sympatizovala s Íránem, teoretici „války civilizací“ jako Samuel Huntington by nacházeli další důkazy pro své sporné myšlenky. Napětí by se mohlo vyhrotit i v dalších částech Blízkého východu, neboť Teherán je spřízněn s libanonským hnutím Hizballáh a palestinským vládním hnutím Hamás. Není náhodou, že Francouzi varovali před omezením evropské pomoci Palestincům, protože ti by pak museli spoléhat především na Írán. Jeden z iráckých šíitských vůdců Muktadá al-Sadr již pohrozil Spojeným státům odvetou, jestliže na Írán zaútočí. Ve větším ohrožení by se však mohli ocitnout i spojenečtí vojáci v Afghánistánu, který také stále není - více než čtyři roky po americké intervenci - bezpečnou zemí.
Svaly i rozum.
Administrativa George Bushe dnes nesází pouze na silová řešení. Vliv ministryně zahraničí Condoleezzy Riceové je znát. Kritikům politiky Washingtonu sice vadí jeho strategie „šíření demokracie“ ve světě, která příliš připomíná neokonzervativní rétoriku zastánců útoku na Irák, Riceová je nicméně také realistkou a podle všeho velmi přemýšlí nad tím, jaké metody je nutné při onom „šíření demokracie“ dobré zvolit.
Američané dnes připouštějí, že budou s Teheránem jednat o situaci v Iráku. Taková jednání by se snad časem mohla rozšířit i o další témata. Condoleezza Riceová by za příznivých okolností měla šanci vstoupit do historie podobně jako její předchůdce ze sedmdesátých let Henry Kissinger, který v době studené války našel cestu do komunistické Číny.
Tak jednoduché to ovšem nebude. Historie americko-íránských nesvárů je příliš složitá na to, aby byla snadno překonána. Spojené státy na základě platného zákonodárství trestají firmy, jež s Íránem obchodují. Vyšlou tedy k Peršanům diplomaty? Vztahy s Íránem dodnes komplikuje dramatická událost z doby, kdy tam vítězila islámská revoluce. Radikálové v listopadu 1979 obsadili americkou ambasádu a zadrželi na šest desítek rukojmích. Američané tehdy přerušili diplomatické styky a rukojmí byli osvobozeni až po více než roce.
Jenže i Íránci mají na co vzpomínat. Historie je plná případů, kdy se právě na území Persie střetávaly zájmy velmocí. Americká zpravodajská služba CIA se v roce 1953 podílela na svržení tehdejšího premiéra Muhammada Mossadeka. Důležitou roli už tenkrát hrál boj o ropné zdroje. V Íránu potom vládl tvrdou rukou a s americkou pomocí šáh Muhammad Rezá Pahlaví. I když se zasazoval o hospodářskou modernizaci, byl mnohými nenáviděn. Islámská revoluce se pak stala reakcí na předchozí vývoj a od počátku tedy byla spojena se silným antiamerikanismem, aniž by se tím Írán přibližoval k sovětskému impériu.
Co zjistil Hersh?
Známý a obvykle dobře informovaný novinář Seymour Hersh nedávno v týdeníku New Yorker naznačil, že dnešní americké aktivity v Íránu v něčem připomínají ty z roku 1953. Hershův článek vyvolal celosvětovou pozornost především tvrzením, že Američané při útoku na íránská jaderná zařízení zvažují i nasazení vlastních nukleárních zbraní. Novinář však také uvádí, že v Íránu již působí američtí agenti, kteří nejen monitorují cíle případného bombardování, ale také navazují kontakty se skupinami obyvatel, jež by mohly vystoupit proti teheránskému režimu. Zvláště národnostních menšin žije v Íránu celá řada, píše se o více než třiceti národnostních a etnických skupinách. Peršané přitom tvoří jen těsnou nadpoloviční většinu obyvatel. Je pravděpodobné, že se Spojené státy tak či onak pokusí podnítit změnu režimu, díky níž by se mohly vyhnout přímé vojenské konfrontaci.
Sázka na posilování národnostního napětí by ale byla velmi riskantní. V Iráku jsou dnes právě nesváry mezi etnickými a náboženskými skupinami jednou z hlavních nočních můr Američanů. Navíc není jasné, jak velká část íránského obyvatelstva je současným teheránským režimem znechucena natolik, aby dala přednost spojenectví s tradičním vnějším nepřítelem.
Únik informací z amerických vládních kruhů k Seymouru Hershovi je bezpochyby součástí psychologické války proti Íránu, a nelze tudíž přesně určit, co přesně by Amerika byla opravdu schopna realizovat. Potřebu útoku nukleárními zbraněmi proti podzemním zařízením, v nichž Íránci obohacují uran, kupříkladu zpochybnil Michael Levi, odborník americké Rady mezinárodních vztahů. V listu New York Times uvedl, že podzemní úkryty v íránském Natanzu nejsou tak hluboké, aby nemohly být zasaženy konvenčními zbraněmi.
Všeobecně se nicméně předpokládá, že íránský jaderný program je rozeset do více míst po celé zemi. Pokud by chtěli Američané zasadit citelný úder, museli by svými letadly zaútočit na stovky podezřelých cílů. Taková letecká ofenziva by přitom nemusela íránský jaderný program zcela zastavit, ačkoliv by ho mohla vrátit o řadu let zpět. Otázkou je, zda by toto „pozitivum“ vyvážilo veškerá negativa vojenského řešení, o nichž se dnes mluví nejvíce snad právě v Americe. Příliš mnohé nasvědčuje tomu, že útok by byl nesmyslný, ať už by se použily jakékoliv zbraně.
