Po sjezdu Unie svobody-DEU můžeme docela snadno dojít k jednoznačnému závěru: zakládání dalších pravicových stran je zbytečné. Rozpaky provázené lehkým opovržlivým tónem většiny komentátorů (jsou to převážně ti, kteří ještě nedávno Unii svobody nadšeně aplaudovali) jenom podtrhují výsledek pokusu uvedeného před pěti lety na politickou scénu.
Po sjezdu Unie svobody-DEU můžeme docela snadno dojít k jednoznačnému závěru: zakládání dalších pravicových stran je zbytečné.
Rozpaky provázené lehkým opovržlivým tónem většiny komentátorů (jsou to převážně ti, kteří ještě nedávno Unii svobody nadšeně aplaudovali) jenom podtrhují výsledek pokusu uvedeného před pěti lety na politickou scénu. Půl desetiletí snad postačí k tomu, aby nejen politikům bylo jasno, že zakládání dalších pravicových stran je zbytečné. Všechno už bylo obsaženo v genetickém vybavení Unie. Její stoupenci se nesli na vlně šikovně využité protiklausovské hysterie spojené s neprůhlednými machinacemi stranických financí. Co na tom, že u ostatních stran se v účtech odehrálo, jak se vzápětí ukázalo - to samé (ODA). Otcové zakladatelé na sebe vzali masku mravních horlitelů a tvářili se, jako by do nich vstoupil duch Tomáše Masaryka. Vůbec si nevzpomenuli na jeho praktickou radu pro jakoukoli politickou činnost: „Rozčílení není program!“ A také s ubývajícím rozčílením ubývalo i preferenčních voličských hlasů. To je stručné shrnutí pětiletky Unie svobody. Marná sláva, žádný jiný program tato strana nenabízela a ani nabídnout nemohla. Čím se může ekonomický obraz světa ODS lišit od obrazu stoupence pravice, jenž není jejím členem? Maximálně může dopilovávat konkrétní projekty. Například urychlování privatizace. Pro voliče ovšem vše splývá a spíš volí osvědčenou značku. Ne, že by unionističtí lídři nehýřili nápady: byly však tak vzdálené od každodenní reality, že voličům nic neříkaly. Vlastně až dnes se snášejí na jejich bedra. Dnešní patálie občana-voliče s kraji a pověřenými obcemi jsou výdobytky mozkového trustu Unie (a ODA) pod názvem Vyšších územně samosprávných celků. Vyšší územní celek v zemi, kde za jasného počasí dohlédneš z Krkonoš na Šumavu! A pak přímá volba prezidenta. Jediný projekt, který zřejmě vyjde. Co nabídnout po uzákonění této lidové zábavy? Elektronický podpis? Jak se ukázalo, hackeři jsou na tomto poli silnější a i v sousedním Německu se tahle věcička jen tak snadno neprosadí. Opakování - matka úspěchu. Unie dokázala, že opakování rozčílení může být i neúspěchem. Tak velkým, že si politologové mohou ukroutit hlavy. Neboť rozhořčení nad opoziční smlouvou, tak dobře zahrané špičkami Unie, vedlo k založení politického subjektu pod neustále měnícím se názvem počínaje Čtyřkoalicí. Kolikrát jsme slyšeli o integrování pravice. Té správné, samozřejmě! ODA i DEU se kdysi vymezily proti nejsilnější pravicové straně podobně jako US. Spojování odštěpeneckých proudů není v lidských silách. Když navíc probíhá před veřejností jako neustálý proud rvaček a podrazů, výsledek může být jediný. Volební výsledek takový, jak ho známe. „Budeme se bavit o tématech, ne o politických floskulích“, řekl poslední (zvolený) předseda US-DEU Petr Mareš. „Umíme je formulovat. Je to třeba trvale udržitelný rozvoj.“ Člověk sympatizující s Unií by se měl chytnout za hlavu. Zase jedno téma, které voliče nechytí, odtažité a - víceméně levicové. Především však katastrofické. Hlavní postulát „udržitelného rozvoje“ vychází z předpokladu, že veškerá ekonomická činnost lidstva spěje k vyčerpání zdrojů. A proto: šetřme, omezujme se ve spotřebě, rozdělme přebytky atd. Zdá se, že nejde o nic jiného, než o novou verzi někdejších náboženských blouznivců - když se nepolepšíte, bude konec světa! Podle stoupenců „udržitelného rozvoje“ se má vyspělá část zeměkoule dobrovolně podrobit plánovitému (a samozřejmě dobrovolnému) zchudnutí. Pravicová strana nabízející žebráckou mošnu, to tu ještě nebylo. Ani pravicová strana s každodenní praxí v socialistické vládě.
