Pět minut po dvanácté

„Naši politici jsou buď neschopní nebo úplatní. V některé dny stihnou i obojí.“
Woody Allen

I když autor asi neměl v první okamžik na mysli tuto zemi, nebyl od naší reality daleko. Rozdíl je pouze v tom, že den, kdy náš politik „stihne i obojí“, je každý, kdy příchází do úřadu. Naposledy nás o tom přesvědčil trapný pokus vlády o takzvanou reformu veřejných financí. Český politik se opět projevil jako člověk, který si nevidí dál než na špičku svého nosu. Zdá se, že nebude na škodu, když se každý, kdo si kdy v budoucnu bude uzurpovat právo rozhodovat o našich penězích, pokusí žít tak jako každý z nás pouze za to, co si vydělá. Pak by totiž nemohl před veřejnost vyrukovat nejen s takovým pokusem o reformu veřejných financí (tedy toho, co patří nám voličům), jaký právě neuspěl, ale především by s veřejnými financemi nenakládal tak jako doposud. Dnes totiž i ten největší ignorant v této zemi ví, že je třeba jednat. Stav této společnosti nelze po předchozí mnohaleté kuratele charakterizovat jako „za pět minut dvanáct“, ale „pět minut po dvanácté“, a otázka nezní, co můžeme udělat pro nápravu věcí, ale co musíme udělat pro záchranu toho, co se ještě zachránit dá.
Proto není možno donekonečna diskutovat o tom, zda reforma a jaká. Nebudou nám do budoucna pouze stačit jisté úspory v rozpočtu, ale je nutné zcela změnit klima v naší ekonomice (a společnosti vůbec). Je třeba si konečně uvědomit, že rozpočet naplňují daňový poplatníci, ekonomicky činní lidé, firmy, a je tedy nutné vytvářet podmínky především pro ně. Pak ovšem zůstává rozum stát nad návrhy typu „nahá oblečená“,tedy snížení daní za podmínek, jak bylo navrženo. Především snížení odpisových sazeb, což je pravý opak toho, co podnikatel potřebuje, aby byl schopen dále své podnikání rozvíjet. Určitě by nebylo na škodu, aby si autor podobných blábolů zkusil taky zapodnikat v podmínkách tohoto státu. V budoucnu naše ekonomika určitě neobstojí bez investic obecně a do obnovy technologií především. To stojí peníze, peníze a zase peníze. Ten kdo není ministr a zkoušel si kdy půjčit peníze v bance na své podnikatelské záměry, ví, co myslím, když řeknu, že se jedná o proceduru bez naděje na úspěch a často až ponižující. Další možnost je vydělat si je, ale to ve „Světě podle vlády ČSSD & spol.“ asi nebude možné. Přitom by domácí podnikatel určitě uvítal, kdyby mu tento stát vytvořil podmínky pro podnikání aspoň zčásti takové jako pro zahraniční investory. Ostatně v přehodnocení podmínek pro některé tyto zahraniční „takyinvestory“ spočívají nemalé možnosti pro budoucí nápravu nejen veřejných financí. Namísto toho se od vlád ČSSD český podnikatel až doposud jen dočkal ocenění, které v chování některých politiků hraničí až s jakousi kriminalizací podnikatelského stavu. Přitom je nemyslitelné uskutečňovat jakoukoliv reformu bez podpory těch, kterých se především týká, tedy i podnikatelů a jejich zaměstnanců. S podobným problémem si však „klotové rukávy“ hlavu rozhodně nelámou. Je také na místě uvažovat o zmrazení platů státních zaměstnanců. Nejen pro úspory samotné, ale i proto, že je nemyslitelné uměle udržovat jejich růst v ostrém rozporu s příjmy ostatních opravdu ekonomicky činných obyvatel, když státní pokladna na to prostě nemá. O tom, že to rovněž vyvolává efekt vzlínání platů v zemi, ani nemluvě. Koneckonců i obligátní výmluvy na růst mandatorních výdajů už opravdu nikoho nebaví a pohled na to, jak nám pojídají republiku doslova před očima, je děsivý. Je nad Slunce jasné, že reforma musí být mnohem, mnohem hlubší a razantnější, jinak nemá ani tu nejmenší naději, že bude mít úspěch. Bohužel však platí staré přísloví, “že když se člověku nechce, je to horší, než když nemůže“, a tato země měla a má politiků, kteří jsou připraveni ve správnou dobu vzít na sebe odpovědnost, zoufale málo. Přesněji. Žádné. A tak doba pomalu spěje sama k rozuzlení, z kterého mi už teď naskakuje husí kůže.

Vítězslav Bednařík,
Ostrava-Poruba