Pět paralelních životů záložního majora

Válka je hnus, ale jsou situace, kdy nesmíme stát stranou, říká Václav Marhoul

Lidé ho znají jako herce divadla Sklep i filmového producenta a režiséra. Ovšem vstoupí-li člověk k šestačtyřicetiletému Václavu Marhoulovi do pracovny, nemůže si nevšimnout jeho fotografie v uniformě majora české armády.

Pane Marhoule, to je filmový či divadelní kostým, nebo jste skutečně major Marhoul v záloze? Za bolševika jsem armádou silně opovrhoval, nenáviděl jsem ji a po vojenské katedře jsem absolvoval jako takzvaný „špagát“ roční vojenskou službu. Později jsem byl automaticky povýšen na podporučíka jako snad všichni vysokoškoláci. Samozřejmě všechno zlomil listopad 89, ale to důležité se stalo přesně o deset let později, kdy se stal náčelníkem generálního štábu Jiří Šedivý. Došlo mu, že povinná vojenská záložní cvičení jsou nesmysl, zrušil je a vymyslel jejich dobrovolnou podobu. Tehdy si nějak někdo vzpomněl i na mě. Hledali na první cvičení snad jakousi mediálně známější postavu se vztahem k armádě. Mě ta idea oslovila, řekl jsem, že pojedu, a tím to všechno začalo. Od té doby jsem to dotáhl na majora. Major Marhoul. Vyšší hodnost už nechci, protože by to tak neznělo.

A tím se váš negativní vztah k armádě změnil? Ano, zásadně. Ale může za to i můj zájem o historii. Od mládí jsem se o ni živě zajímal, neuvěřitelně mě bavila, a to trvá dodneška. Nakonec jsem zůstal u dvou témat: u antiky a druhé světové války. O druhé světové válce jsem přečetl, co jen šlo. Nějaký ten hlubší vztah k historii armády u mě tedy každopádně existoval. V roce 1994 jsem byl i při oslavách vylodění spojenců v Normandii, kde jsem se seznámil se členy klubu džípařů z Plzně. Začal jsem se zúčastňovat jejich akcí a později jsem s nimi i organizoval vojenské historické přehlídky ke kulatým výročím ukončení války. Ta zatím poslední byla minulý rok na Letné. Možná že ona pozvánka na první dobrovolné vojenské cvičení vzešla i z toho. Někteří mě z těchto akcí už znali a věděli, že k vojenské tradici mám blízko. A protože takových lidí jako já bylo víc, časem vznikly takzvané dobrovolné aktivní zálohy. Stali jsme se profesionálními záložáky. Rok a půl jsem velel vůbec první takové jednotce - I. mechanizované rotě československých legií. Dnes tyto aktivní zálohy mají asi 1400 lidí, se kterými jsou uzavřeny řádné smlouvy, jsou de facto aktivními vojáky, jen přitom vykonávají občanské povolání. V každém kraji působí jedna pěší rota a vedle nich pak ještě dvě bojové - tankisté ve Vyškově a průzkumníci v Prostějově.

A kde sloužíte vy? To je jenom mezi námi vojáky.

Žijete tedy několik paralelních životů, probrali jsme tajného majora Marhoula, zastavme se ještě jednou u Marhoula amatérského historika. Co jste si z tohoto svého koníčka odnesl, čím vás obohatil? Nepřekvapivým zjištěním, že historie se stále opakuje. Všechny konflikty vycházejí bohužel z lidské přirozenosti. Zamýšlím-li se nad lidskou rasou, říkám si často, že to je jedna velká přírodní anomálie. Není tvora agresivnějšího a víc toužícího po moci, než je člověk. A zároveň nikdo víc nesní a nevzhlíží ke hvězdám než zase člověk. Starý princip černé a bílé, jin a jang, funguje ve všech aspektech, a to mě fascinuje. Paralely boje o moc ve starém Římě, v Hitlerově Německu, ve Stalinově Rusku jsou evidentní. Jediné, co se mění, je forma a kulisy. Díky svému angažmá v armádě jsem měl v posledních pěti letech možnost vycestovat i krátkodobě na vojenské mise do krizových oblastí, byl jsem v Afghánistánu, dvakrát v Iráku, v Kosovu, v Bosně a v Kuvajtu, a byla to pro mě důležitá zkušenost. Mám pocit, že existuje rovněž evidentní paralela v přístupu Evropy před nástupem fašismu v Německu v roce 1933 a mezi tím, co se děje ve světě vzhledem k militantnímu islámu v tuto chvíli. Nechci to celé zjednodušovat, ale jsem přesvědčen, že minimálně část islámského světa si dala za cíl nás zničit. Jenže na nás leží stigma desítek milionů mrtvých v obou světových válkách. Zároveň na nás jako stín leží stigma holocaustu, proto míváme pocit, že by se „něco přece udělat mělo“. Tato dvě, řekněme, kontra stigmata v důsledku znamenají, že jsme ztratili schopnost se bránit a o našem ohrožení dokážeme jen dlouhodobě a neplodně diskutovat. Válka je doopravdy hnus, jsem hluboce přesvědčen, že neexistuje nic strašnějšího, ale jsou situace, ve kterých nemůžeme a hlavně nesmíme stát stranou. V globálním světě není moc místa na jasně definované dobro a zlo, ale většinou jen na zlo a ještě větší zlo.
Z těchto úvah mně zatím stále vychází, že bránit například genocidě, a to i za cenu použití síly, je vždy menším zlem než jen nečinně přihlížet zkáze nebo popřípadě nečelit zcela jasně definovaným výhružkám a ohrožení.

Kdyby tomu tak nebylo, nebudeme dodnes inscenovat Shakespeara… Jistě. Proto taky někdo spočítal, že existuje jen 36 základních dramatických situací.

Pojďme k dalšímu vašemu paralelnímu životu… Ten patří rodině. Mám v hlavě výhybku a umím různé životy v sobě docela dobře přehazovat a nemíchat je dohromady. Teď mám tři děti a zřejmě ještě nějaké přibude. První zásada, kterou dodržuji, zní, že doma je práce tabu. Doma jsem doma. V práci jsem v práci. V divadle jsem v divadle. Ale stejně jsem schopen se rodině 24 hodin denně věnovat vlastně jen o prázdninách. Do Prahy se v červenci a srpnu dostanu jen výjimečně, rodina se drží pohromadě a společně si vytváří program. Všechny mé děti jezdí od tří let na vodu. Ten poslední, tříletý, měl letos křest: snídaně v trávě, večery u táboráku, sjíždění peřejí a jezů, rozmary počasí. Čím jsem starší, tím víc si času s nimi vážím a také mně víc dochází, že děti jsou tím jediným opravdovým odkazem, který po nás zůstane.

A čtvrtý život? Ten patří sportu. Moc se snažím o to, aby mé životy mezi sebou nekolidovaly, aby každý z nich měl svůj čas, dynamiku, svůj prostor. Snažím se, aby se mezi sebou nepraly a nezasahovaly příliš jeden do druhého. Takže ke sportu nás vedl s bráchou otec už od malička. V roce 1968 jsem vstoupil do vodního skautu, v němž jsem byl bohužel jen tři roky, protože bolševik ho v normalizačním procesu opětně zlikvidoval, ale já jsem k vodě přivykl a začal jsem pak v nástupnickém oddíle jezdit divokou vodu i závodně. Dříve jsem dělal taky ještě parašutismus a horolezectví, ale protože mně bude za chvíli padesát, už se o sebe bojím. Jediný z adrenalinových sportů, u kterého jsem zůstal, je potápění, ale dostanu se k němu jen výjimečně. V posledních letech hraju hlavně volejbal a fotbal. Sportování potřebuji nejen k fyzické, ale také ke své mentální kondici. Zapomenout na problémy, soustředit se jen na to, jak praštit nebo kopnout do míče, fakt pomáhá. Člověku se vyplaví endorfiny a zlepší se mu nálada. Pro mě je sport věcí duševní hygieny. Navíc jsem týmový tvor, mám rád „šrumec“. A proto nehraji tenis nebo golf. Potřebuji s někým sdílet emoce. Mám rád lidi okolo. Proto například moc rád chodím do kaváren. S někým si smysluplně povídat považuji za velké štěstí.

Pátý život je život herecký. Jak jste se dostal do divadla Sklep? Nejdříve jsem chtěl být popelářem, pak archeologem, nato námořníkem, ale protože jsem byl tupý na matematiku a fyziku, rozhodl jsem se ve čtrnácti, když mi táta dal osmimilimetrovou kameru, pro film. Po Čimelicích, kde byla střední filmová škola, jsem se dostal na FAMU, kde studoval Milan Šteindler, který jednou za mnou přišel, že jsem prý dobrý produkční, jestli bych s ním nenatočil film o kulturistech, který se jmenoval Ve zdravém těle zdravý duch. Tu nabídku mně dal v tělocvičně Sokol – Malá Strana. Seděli jsme při tom na takovém oprýskaném ústředním topení. Já mu na ni kývnul, a vůbec jsem netušil, že v ten podzimní moment se asi úplně změnil celý můj další život. Milan mě brzy nato pozval na představení divadla Sklep, to bylo v roce 1979 v Klubu č. 7 na Strahově a představení se jmenovalo Lážo, plážo. Režisér Tomáš Vorel tam hrál homosexuálního svazáka, Milana nosili v gumovém kajaku a na bradavkách měl obrovské nánosy indulony, David Vávra hrál buržoazního estéta, koupal se v bazénku, cákal na diváky vodu a recitoval přitom své básně. Pro mě to byl na jednu stranu šok, na druhé straně jsem byl nadšený. Když jsme dotočili film, Milan přišel s další nabídkou, že by i divadlo potřebovalo nějakého toho produkčního pro tu bandu, která se navzájem poslouchá jen uchem od půllitru. Jestli bych to nezkusil, že s tím ostatní souhlasí. No a postupně se z toho vyvrbilo osm let produkční práce pro Sklep a postupně i pro další divadla z okruhu takzvané Pražské pětky, jakož i produkce všech jejich společných akcí. Následovaly výstavy výtvarné skupiny Tvrdohlaví a tak dále a tak dále. Herecké počátky se ale datují k L. P. 1981, kdy jsem poprvé vystoupil ve hře Chemikál jako Neutron. V této malé roli jsem přišel, oblečen do černého, v samém závěru na scénu, v ruce černou sifonovou láhev s namalovaným písmenem N, které symbolizovalo neutronovou bombu, a všechny herce jsem postříkal. Umřeli ve strašných bolestech, chudáci. Já jsem pak nad jejich těly dodal větu: Jako za dob Shakespeara, vše na scéně umírá. To bylo vše. Opona. Od té doby už hraji jenom detektivy, vojáky nebo policajty, tedy vyloženě akční figury.

A kdy jste začal sám psát? V roce 1984, na vojně, kde jsem pracoval na scénáři Mazaného Filipa, což byla původně divadelní hra, kterou jsem inscenoval ve Sklepě v roce 1986 a pak ještě jednou v přepracované verzi v roce 1994. Nakonec jsem to natočil v roce 2003 i jako film. Ale od roku 1990 se už jen každoročně snažím napsat nějakou tu scénku nebo skeč pro představení Besídka a hlavně zůstávám u hraní: tak třikrát čtyřikrát do měsíce na naší hlavní scéně v Praze na Dobešce. Díky herecké průpravě si občas zarajtuju i v nějakém televizním seriálu nebo třeba namluvím reklamu, odmoderuju nějakou tu akci…

Psaním jsme se dotkli vašeho pátého života, v němž jste produkčním, režisérem a autorem scénářů, tedy filmařem… Na FAMU jsem vyprodukoval asi padesát školních filmů, v produkci jsem pak pracoval v Krátkém filmu, v Československé televizi a od roku 1985 na Barrandově. Pak přišla práce na dvou skvělých celovečerních filmech Tomáše Vorla, na Pražské pětce a na Kouři. Ale jako producent jsem se poprvé podepsal s kamarádem Honzou Bílkem až pod film Postel režiséra Oskara Reifa. Po třiceti letech to byl první český film, jenž se dostal do Cannes, ale v Čechách o něm nikdo moc dodnes neví, protože Barrandov, který měl ke snímku práva, se nestaral o distribuci ani o propagaci. Když jsem viděl, kam to směřuje, chopil jsem se nakonec distribuce sám, ale také se mi to moc nedařilo. Psal se rok 1998 a vše ještě fungovalo jinak. Žádné multiplexy tehdy ještě nestály. Filmová distribuce je pole jen pro velké hráče. Ale v zahraničí měl film obrovský úspěch. Hned potom jsem začal přepisovat scénář a vůbec se starat o přípravu natáčení Mazaného Filipa. Šest let mi trvalo, než jsem sehnal potřebné finance, a za tu dobu jsem pochopil, že ten film musím sám i režírovat, chci-li, aby byl takový, jak si ho představuji.

Nyní chystáte druhý film, který se má jmenovat Tobruk. Jak jste přišel k téhle látce? Dlouho jsem chtěl natočit film z války. Původně jsem uvažoval o komedii o čtyřech amerických vojácích, kteří se 7. května 1945 v Plzni kverulantsky rozhodnou, že navzdory všem politikům a jaltským dohodám osvobodí Prahu. Ale pak jsem se dostal ke knížce Stephena Crana Rudý odznak odvahy. Vyšla v New Yorku v roce 1897, stala se jedním ze základů moderní americké literatury a dokonce je dnes na amerických středních školách povinnou četbou. Přinesl mi ji Jarda Róna, když jsem jel jednou s dětmi na hory. Ač se mi do ní kvůli názvu vůbec nechtělo, vzal jsem si ji s sebou. Nakonec jsem ji přečetl jedním dechem. Takže jsem se jedné tmavé březnové noci roku 2004, v malém rakouském lyžařském středisku, kdy se za okny těžce a pomalu snášel sníh, rozhodl, že tahle látka bude inspirací pro můj nový film.

Ale kniha z konce devatenáctého století se jistě neodehrává v Libyi… Ne, příběh je z doby americké občanské války. Ta kniha se nedá klasicky adaptovat a překovat do podoby filmového scénáře, protože se pohybuje na hranici poezie a beletrie a neobsahuje vlastně ani přímou řeč. Ale ten problém, který řeší, mě zaujal.

O co jde? O tom je ten film, a nechám si to zatím pro sebe a pro budoucí diváky do kina. Ale mohu se zmínit o tom, jak jsem uvažoval dál. První světová válka mě moc neoslovuje, tak jsem příběh přesunul do doby druhé světové války. Pak jsem stál před dalším dilematem, kterou frontu si vybrat: ruská je bohužel bolševikem zprofanovaná, angličtí letci jsou jako pěšáci nepoužitelní. Pak už na výběr zbývalo jen bojové nasazení Čs. obrněné brigády u Dunkerque nebo obrana přístavu Tobruk v roce 1941. Právě o historickém faktu, že existoval československý pěší prapor v severní Africe, vědí lidé nejméně. A další důvod, proč chci točit v poušti, je výtvarný. Poušť je sama o sobě úžasná. Písek mě oslovoval víc než smrkové lesy.

A neprodraží se to moc? Prodraží, možná i o polovinu.

Jaký máte rozpočet? Šedesát milionů korun.

Už je máte? Ještě ne. Zatím tak polovinu. Je složité je sehnat. Nikdo tam nejezdí na snowboardu a neloví holky. Nic proti tomu. Jinak je to bezva.

Shánějí se snadno peníze na takovýto riskantní podnik? Funguji v zásadě jako reklamní agentura. Nesháním klasické sponzoringové peníze a nežádám o milodary. Přicházím za firmami s obchodním návrhem reklamního plnění, které má jasně vyčíslitelnou cenu. Na oslovených je, aby se rozhodli, zda za toto reklamní plnění jsou ochotni dát ty nebo ony peníze.

A kterak manažerům přiblížíte film, jistě nebudou číst scénář… To, o čem film pojednává, je vždy součástí návrhu. Tobruk má asi tu výhodu, že není obecně chápaný jen jako další z řady českých filmů, je to i společenský projekt. Projekt připomínající zásluhy válečných veteránů, kteří padli nebo přežili a jimž je dnes už často přes osmdesát. Někteří lidé mají naštěstí pocit, že takový film by měl vzniknout. Že jim to dlužíme. Já ten pocit sdílím samozřejmě ještě víc.

Co se konkrétně skrývá pod pojmem reklamní plnění? To je moje takzvané know-how. Ale jinak jsou to obecně na míru šité postupy vycházející z potřeb jejich marketingu či PR. Nechci se zkrátka nikdy dostat do situace prosebníka nebo vůbec umělce, který na sponzory zkouší moralizující argumenty o nutnosti podpory kultury.

Ono to ale má historické opodstatnění. Ve Spojených státech církve přesvědčily rychlozbohatlíky, že jejich povinností je vykoupit se za hříchy, které napáchali při svých obchodech, a podporovat noviny, univerzity a umělce… Ano, prodávání odpustků. Někteří si myslí, že to musí fungovat snad všude. Přesto se ale něco mění. Už jsem zaregistroval mírný posun sponzorských investic od sportu ke kultuře, který nasává asi také i proto, že kultura - na rozdíl od sportu - není zkorumpovaná a zahlcená uplácením a podvody. A taky se naučili počítat. Když dají nějakému hokejovému mužstvu, které odehraje za sezonu dejme tomu 60 zápasů, dvacet milionů a na každé utkání přijdou dva tisíce lidí, zjistí, že onu reklamu podprahově vnímá 120 000 lidí. Když se dostanou do play-off, a tím i do televize, jsou čísla samozřejmě lepší. Jenže i na průměrný film přijde stejný počet diváků, a když se opravdu podaří, zhlédne ho až třikrát více lidí. V televizi třeba i dva miliony. Nehledě na to, že film má delší život než fotbalová či hokejová sezona. Povedený film televize vysílají stále dokola. Navíc kultura, stejně jako věda, je jednou z mála „komodit“, která má přesah i za hranice. Připomeňme si, že český film měl v poslední době čtyři nominace na Oscara a jednoho dostal. Takových mezinárodních úspěchů, které doslova a v tom nejlepším slova smyslu reprezentují republiku, a to stejně dobře jako třeba reprezentanti v hokeji, dosáhne v jiných oborech málokdo. Kultura je ve svých výsledcích a kvalitě velmi standardní. Bohužel je pro většinu firem investice do ní stále jen neefektivní položkou v rozpočtu. Ale jak už jsem říkal, mění se to. Pomalu, ale přesto.

Kdy začínáte točit? Natáčení jsem naplánoval na květen a červen příštího roku. Do Tunisu. Denní teploty jsou tam v tu dobu takové, které ještě umíme. Tedy v průměru okolo 37 stupňů. Přesto jen denní spotřeba vody bude asi 400 litrů.

Kolik lidí bude při natáčení? Dvanáct herců, čtyřicet členů českého štábu a dvacet tuniského štábu. Je to dost, ale protože jde o historický film, a ke všemu válečný, vyžaduje množství odborníků. Nabídek od různých profesí, které by rády se mnou na filmu spolupracovaly, jsem dostal mnoho. Kdyby se stejně hrnuly i finanční nabídky, bylo by to skvělé. Chce to trpělivost. Jako za dob Shakespeara.