Desátého července uplyne 500 let od narození švýcarského reformátora
Již od doby, kdy lidstvo poznalo peníze, znalo také úvěr a úrok. A také zákony, které úvěrové trhy regulují. Zákony právně závazné i takové, které jsou „pouze“ morální.
Kolem roku 1800 před Kristem babylonský král Chamurabi vytvořil první známý zákoník v dějinách lidstva. Obsahoval limit na úrokové sazby v maximální výši 33,33 procenta ročně, pokud úvěr byl poskytnut ve formě obilí, a maximálně dvacet procent, pokud byl poskytnut ve stříbře. Všechny půjčky musely být písemně dokumentovány a verifikovány státním notářem. Pokud se věřitel pokusil vymoci úrok nad povolenou hranici, byl potrestán propadnutím jistiny. Pokud dlužník nesplácel, mohl být potrestán propadnutím nemovitého i movitého majetku, včetně žen, dětí a konkubín. Dlužník mohl upadnout i do otroctví pro dluhy po dobu maximálně tří let, uvádějí Sidney Homer a Richard Sylla v knize History of Interest Rates (Dějiny úrokových sazeb).
Bratru na úrok nepůjčíš
Kolem roku 600 před Kristem nastala v Aténách těžká hospodářská krize. Jejím důsledkem byl nový právní systém, který do dějin vstoupil jakožto Solónovy reformy. Příčinou aténské krize bylo nadměrné zadlužení. Historie nezachovala statistiky, jaký byl poměr zadlužení k aténskému hrubému národnímu produktu, avšak evidentně musel být značný. Svědčí o tom fakt, že počet občanů, kteří upadli do otroctví pro dluhy, ohrožoval nejen ekonomiku, ale i samu aténskou demokracii.
Na rozdíl od Chamurabiho nezavedl Solón zákonný limit na úrokové sazby. Nicméně zrušil nebo snížil mnoho dluhů – tehdy patrně neexistovala politika „bailoutů“ neboli státních podpor. Solónův zákoník zavedl pojem „hypothéké“, tedy úvěr jištěný nemovitou zástavou. Zároveň zrušil otroctví pro dluhy, což bylo zřejmě dobré opatření – Atény poté trvaly a prosperovaly ještě mnoho staletí. Co bychom za takovouto míru stability dali dnes.
Někdy před rokem 450 př. n. l. postihla finanční krize i římskou republiku. Římané vytvořili tzv. Zákon dvanácti desek (Lex Duodecim Tabularum). Toto rané dílo římského zákonodárství se zabývalo mnoha různými oblastmi života, včetně úvěrových obchodů. Plný text Dvanácti desek se nezachoval, ale historik Paul Louis uvádí v knize Ancient Rome at Work, že maximální sazba byla stanovena na jedno procento měsíčně (podle jiných zdrojů na 8,33 procenta per annum.) Paul Louis nicméně dodává, že zákon býval takřka během celé římské historie soustavně porušován.
Některé jiné říše a civilizace se s problémem úroku vypořádaly rázněji. Karel Veliký jej zakázal úplně, stejně jako Mohamed. Zde se dostáváme k civilizačnímu zlomu. Chamurabi, Solón i autoři Dvanácti desek řešili pragmatický problém: jak zamezit úvěrové expanzi a jak zabránit nevzdělaným lidem upadnout do dluhové pasti. Při tehdejší velmi nízké úrovni gramotnosti to patrně nebyla výjimečná záležitost – a není ani dnes, v dobách, kdy je školní docházka povinná a kalkulačku si může dovolit každý! Křesťanské autority, světské i církevní, však řešily problém i z hlediska filozoficko-teologického. Stejně jako Mohamed.
Křesťanství a islám pocházejí z jednoho zdroje, jímž je judaismus. Také židovská tóra (Starý zákon) řeší problém úroku. „Bratru svému nepůjčíš na úrok,“ praví striktně kniha Dvarim (5. kniha Mojžíšova neboli Deuteronomium), přičemž vzápětí dodává, že cizinci je dovoleno půjčit na úrok. Z kontextu celkem jasně vyplývá, že „bratrem“ je míněn souvěrec, žid. V tomto smyslu také převzala tuto doktrínu další náboženství. Bratrem se přitom rozumí souvěrec–křesťan, respektive souvěrec–muslim.
Z evropské historie známe důsledky: židé se chopili půjčování peněz jako jedné z mála činností, které jim byly dovoleny. Skutečnost, že šlo o aktivitu poměrně výnosnou, byla smíšeným požehnáním. Prosperita byla vyvážena závistí až nenávistí. Takto vzniklý antisemitismus existuje dodnes, ale to je jiný příběh.
Kompenzace za ušlý zisk
Vraťme se k tématu omezení úrokových sazeb, respektive omezení lichvy. Totální zákaz úroku se ukázal být nepraktickým. „Outsourcing“ úvěrových obchodů na židovskou menšinu nebyl řešením už jen proto, že v řadě zemí či měst zkrátka nebyl dostatečný počet příslušníků tohoto náboženství. Bez úvěru se podnikání nemůže rozvíjet, o čemž svědčí postupný hospodářský pokles islámského světa ve srovnání se Západem. Dodnes je tato civilizace relativně zaostalá, třebaže s výjimkou Íránu nejsou v žádné islámské zemi úroky zakázány zcela beze zbytku. V období krize vyvolané úvěrovou expanzí se tento nedostatek může paradoxně jevit jako výhoda. A skutečně, ozývají se hlasy chválící islámské bankovnictví, kde úroky samozřejmě také jsou, avšak složitě kamuflovány. Ale i toto je jiné téma.
Aby se ekonomika mohla rozvíjet, bylo nutno obejít ideologický zákaz úrokových obchodů. Konflikt mezi vírou a pragmatismem je zřejmý již v Justiniánově kodexu (6. století), který limituje sazby na čtyři až osm procent per annum (p. a.), podle osoby věřitele. Banky směly půjčovat až za osm procent p. a., vysoce postavené osoby (senátoři) si směly účtovat maximálně čtyři procenta ročně. Celkový objem úroků nesměl přesahovat jistinu. Homer a Sylla nicméně podotýkají, že jisté provincie měly výjimku až do 12,5 procenta p. a. Například Thrákie měla statut „emerging market“ již za byzantské éry, a má ho vlastně dodnes!
V průběhu evropské historie se neustále svářela teologie s praxí. Tomáš Akvinský prohlásil v souladu s Aristotelem peníze za „neplodné“ a úrok tudíž za „nepřirozený“, což se prakticky rovnalo jeho církevnímu zákazu. Ale obchod potřeboval úvěr na financování transakcí a námořních plaveb. Panovníci si potřebovali půjčovat na válečné výpravy. Církev sama se stala finančně silnou institucí, která oplývala likviditou – a praktické ohledy byly v tomto směru závažnější než scholastická nauka a slovo filozofovo (tj. Aristotelovo).
Začátkem 13. století přišli církevní právníci s inovací kanonického práva: zavedli rozdíl mezi lichvářským úrokem (usura) a mezi kompenzací za zisk ušlý půjčením kapitálu. Termín „interisse“ znamená vlastně „ztráta“ – odtud pochází anglický termín pro úrok „interest“. Stojí za zmínku, že církevní právníci neurčili žádnou všeobecnou závaznou hranici pro maximální „kompenzaci za ušlý zisk“. Pokud byly úrokové sazby regulovány, dělo se tak neoficiálně. Prosperitě italských renesančních městských států tento systém vyhovoval. A z hlediska církevní nauky šlo o úspěšné řešení obtížného teologického problému.
Oboustranný prospěch
O několik staletí později přišla reformace. Martin Luther sice nejprve úrok zavrhl, poté však z praktických důvodů prohlásil, že křesťan není povinen dodržovat „mrtvá mojžíšovská nařízení“ a úrok oficiálně schválil. Sazby ve výši pěti až šesti procent byly bezproblémové. I osmiprocentní sazba byla za jistých podmínek přijatelná. Zdá se, že termín „riziková přirážka“ byl v jisté podobě znám i Lutherovi.
Švýcarský reformátor Jan Kalvín (Jean Cauvin, 1509–1564) zaútočil přímo na aristotelovskou tradiční doktrínu „neplodných peněz“, které nemohou přinést „úrodu“. Podle Kalvínovy interpretace je zakázána pouze lichva v užším slova smyslu: kdyby Bůh chtěl absolutně zakázat půjčování na úrok, nedovolil by Hebrejcům půjčovat na úrok pohanům. Existuje tedy zásadní teologický rozdíl mezi běžnou obchodní půjčkou a mezi lichvou – lichva je definována jako úvěr na úrok, který dlužníkovi škodí.
V roce 1547 v Ženevě stanovil Kalvín maximální úrokovou sazbu ve výši pěti procent ročně. Proč právě na této úrovni? Nešlo o žádný zvláštní teoretický přelom, tato sazba byla již mnohem dříve zavedena katolickou církví jako hranice tolerance. (Tato hranice však nebyla přísně formalizována a nebyla plně závazná, uvádějí Homer a Sylla.)
Spíše než konkrétní číslo je důležitější Kalvínův filozofický náhled na úvěrové obchody: přestaly být chápány jako cosi nekalého, co může být trpěno z praktických důvodů, ale ve své podstatě není poctivé. Kalvín společensky rehabilitoval profesi bankéře na úroveň jakéhokoli jiného poctivého řemesla – samozřejmě za předpokladu, že cílem bankovních obchodů není dosažení zisku na úkor protistrany, nýbrž oboustranný prospěch.
Tento filozofický pokrok byl jednou z příčin následné prosperity protestantského světa. Postupem času se prosadil ekonomický názor, který vedl ke zrušení číselných limitů na úrokové sazby. Tento krok dále přispěl k rozvoji obchodu. Prosadil se názor, že úroková sazba je předmětem svobodné domluvy mezi oběma smluvními stranami.
Časem se však zapomnělo na Kalvínovo rozlišení mezi lichvou a poctivým úvěrem. Nedávná krize hypoték v USA byla způsobena faktem, že mnohé úvěry byly poskytovány evidentně s cílem vydělat na úkor dlužníka. Také v Evropě a v České republice se můžeme setkat se zcela bezskrupulózními společnostmi, které zneužívají informační či vzdělanostní nevýhodu na straně klienta. Úrokové sazby ve výši několika desítek nebo dokonce stovek procent ročně nejsou výjimkou. Matení nebo obelhávání klientů je rovněž běžné. Neměli bychom opět rozlišovat mezi lichvou a poctivým obchodem?
BOX
Nekonzumovat, ale investovat
Desátého července 2009 uplyne 500 let od doby, kdy se narodil Jan Kalvín, morální teolog a jeden z nejvýznamnějších představitelů křesťanské reformace 16. století. Oslavy tohoto výročí se příznačně konají v atmosféře ekonomické krize. Možná proto, aby se nám připomnělo jedno z jeho hesel – „nekonzumovat, ale investovat“. Rodilý Francouz (vlastním jménem Jean Cauvin, 1509–1564) prožil třicet let v Ženevě, která se díky němu stala ve své době duchovní výkladní skříní Evropy a jedním z jejích hlavních protestantských center. Mimo jiné zde svou autoritou prosadil zákaz zábav, které sváděly k nemravnostem a nezřízenosti – to proto, aby se lidé mohli soustředit na poctivou práci, šetrnost a na Boha. V této souvislosti bývá zdůrazňováno, že právě z protestantských kořenů kalvinismu, z důrazu na pracovitost, šetrnost, hospodárnost a preciznost, se vyvinul kapitalismus.
