EU nemůže jednoduše chodit a říkat ostatním zemím, co mají dělat. Musí je zaujmout a něco nabídnout, říká v rozhovoru první náměstek ministra zahraničí Petr Drulák. Platí to i pro politiku lidských práv. Jaký je současný stav EU a o jaké místo by v ní měla Česká republika usilovat?
Koncepci připravuje Úřad vlády, který s MZV většinu otázek konzultuje. Příprava je ve velmi pokročilé fázi. Na začátku září jsme k tomuto tématu měli na Úřadě vlády velkou diskusi a předpokládám, že kolegové nyní koncepci doplňují, aby se mohla posunout do mezirezortního připomínkového řízení. Poté bude do diskusí zapojena i odborná veřejnost. Předpokládám, že strategie bude předmětem debat v rámci Národního konventu o EU, který bude zahájen 13. listopadu.
Česká vláda připravuje koncepci pro působení České republiky v EU, na které spolupracuje i ministerstvo zahraničí. V jaké fázi se nyní příprava nachází?
Bude vláda o strategii diskutovat i s opozicí? Jde o to, aby panovala shoda nad základními rysy koncepce. Aby se třeba nestalo, že když se vlády vymění, koncepce spadne pod stůl.
Koncepce bude strategickým dokumentem této vlády. Samozřejmě je ale důležité hledat i dohodu s opozicí tam, kde to bude možné. Nemyslím si ale, že to bude možné všude. Evropská politika, tak jako každá jiná politika, je předmětem demokratické změny. Tato vláda se přihlásila k poměrně ambiciózní přeměně evropské politiky. Předpokládám, že část opozice bude o tom schopna přesvědčit, ale určitě ne každého.
Strategie se tedy připravuje na určitou omezenou dobu. Na jak dlouho?
Podle mého názoru není možné vypracovat vysoce nadčasový dokument. Každá strategie musí odpovídat na otázky a podmínky, v nichž vzniká. Samozřejmě máme zájem na tom, aby strategie zachycovala trendy, které přesahují životnost jedné vlády. Na druhou stranu si myslím, že je legitimním krokem každé vlády, aby podobné strategické dokumenty buď aktualizovala, předělávala, nebo vypracovala zcela nanovo. My jsme zvolili poslední možnost a je to, myslím, pochopitelné. Předchozí dokument nebyl vyhovující a navíc také záleží na tom, jak se nová vláda dívá na aktuální dění v Evropě. Pokud se podíváme na to, co se v Evropě a jejím okolí událo během tohoto roku, tak se jedná o události, které celkem mění způsob, jakým uvažujeme o světě.
Pojďme se věnovat aktuálním evropským otázkám. Jednou z nich je vstup České republiky do eurozóny. V pracovní verzi koncepce, kterou má redakce k dispozici, se neuvádí nic o datu, ke kterému by mělo Česko euro přijmout. Proč to tak je?
Směrodatné je programové prohlášení vlády, kde vláda jasně vyjádřila vůli připravit Českou republiku na vstup do eurozóny, ale nechtěla se zatím vázat k určitému datu. V této situaci to vnímám jako politické zadání, ale nevylučuji, že v momentě, kdy se bude koncepce diskutovat na vládní úrovni, to budou chtít některé politické síly více specifikovat. Je to záležitost politického rozhodnutí, které přesahuje koncepci.
Vystoupení Velké Británie z EU by byla velká škoda.
Jaké výhody z pohledu vlády přináší pro Českou republiku členství v eurozóně?
Je to závazek, který jsme nikdy nijak nezpochybnili, čímž bychom také mohli s argumentací skončit. Navíc tu jsou ale i jasné ekonomické a politické aspekty. Z ekonomického hlediska je důležité, aby byla Česká republika součástí hospodářského prostoru, který představují země eurozóny a naši ekonomičtí partneři – Německo, Rakousko a Slovensko.
Ze strategického hlediska je významné být součástí celku, který představuje pokročilý prvek evropské integrace a kde se bude připravovat celá řada opatření, jež ovlivní celou EU. Je v zájmu České republiky, aby byla přítomna ve chvílích, kdy se bude o takových krocích diskutovat v raném stádiu. Pokud s nimi bychom byli konfrontováni později, mohlo by už být pozdě. S tím souvisí i náš zájem, aby eurozóna nevytvářela neprostupné institucionální bariéry, které by ztížily vstup státům, jež momentálně nejsou jejími členy.
Co může Česká republika dělat pro to, aby se neodstavila od integračního jádra?
Jedná se o kroky směrem ven, tedy k eurozóně, ale i směrem dovnitř. To znamená zodpovědnost v hospodářských politikách, například v politice rozpočtové. Současná vládní koalice postupuje velmi zodpovědně a naši partneři náš zájem a odpovědný přístup vnímají. Z tohoto hlediska se nemáme za co stydět.
Jak se díváte na možnost dvourychlostní Evropy?
Dvourychlostní Evropa je určitá nutnost a je to správné. Vždy by ale mělo platit to, co už jsem říkal. Že totiž skupina, která jede první rychlostí, by se neměla uzavírat před skupinou jedoucí druhou rychlostí. V momentě, kdy se u států druhé rychlosti změní objektivní podmínky nebo subjektivní vůle natolik, že budou moct vstoupit do eurozóny, neměly by jim v tom bránit žádné překážky. Zároveň by mělo platit, že pokud chce skupina států udělat ambicióznější integrační krok, tak by jim to mělo být umožněno.
Co říkáte na možné vystoupení Velké Británie z EU, o kterém se v poslední době hodně hovoří?
V první řadě by to byla škoda, protože Velká Británie je pro evropskou integraci přínosná. Při řešení některých politických problémů přichází občas s jiným pohledem, čímž zajišťuje v Evropě diverzitu. Evropský konsensus mezi třemi největšími státy, tedy Velkou Británií, Německem a Francií, je pak natolik široký, že se do něj vejdou i ostatní státy.
Velká Británie je navíc jedním z velkých globálních finančních center a představuje i výrazného strategického aktéra, protože je stálým členem Rady bezpečnosti OSN. Má kapacitu disponovat vojenskou silou i ve vzdáleném zahraničí.
Pokud bude Evropa více integrovaná, znamená to také, že státy budou více sdílet své problémy a nést za ně zodpovědnost. Část veřejnosti se obává, že Česko pak ponese větší spoluzodpovědnost za takové problémy, jaké se objevily třeba v případě Řecka, které ohrozilo stabilitu celé eurozóny. Jak tomu zabránit?
Tomu se nedá zcela vyhnout. Státy EU jsou na sobě silně závislé a myšlenka, že můžeme všechna rizika eliminovat na národní úrovni, je mylná. To platí zejména pro státy menší velikosti, které budou vždy ovlivňovány tím, co se děje v ostatních zemích. Z tohoto důvodu je důležité, abychom měli společné regulační režimy, což si samozřejmě vyžádá určitou dávku solidarity. V podstatě vyžadují dvě věci – solidaritu ostatních a zodpovědnost těch, kteří se ocitnou v potížích. V případě Řecka chybělo obojí. Řekové se dlouhodobě nechovali zodpovědně, a proto se na evropské úrovni setkávali s obrovským nedostatkem solidarity ostatních zemí. Pokud má Evropa fungovat jako systém, musí být posíleno obojí.
Jak dosáhnout toho, aby byla eurozóna stabilní, ale zároveň si zachovala solidaritu a určitý sociální rozměr, který současná vláda zdůrazňuje?
Vůči Evropské unii se objevuje určitá kritika, že se dosud příliš soustředila na otázky konkurenceschopnosti, které jsou jí bližší, a nikoliv na otázky sociální. Je zřejmé, že pokud má EU fungovat jako ekonomické a politické společenství, musí mít i sociální dimenzi. Myslím si, že Evropská komise to začíná chápat, protože i v jejích materiálech, jako jsou například každoroční hodnocení ekonomik členských zemí, se objevují sociální otázky. Samozřejmě, sociální dimenze klade velké nároky na solidaritu.
V jakém smyslu se solidarita může projevovat?
Nevyhneme se tomu, aby Evropa se svou společnou měnovou politikou měla také silnější struktury společné hospodářské a fiskální politiky. Hovoříme například o evropských daních, jako je nová daň z finančních transakcí, nebo harmonizaci daňových sazeb. V Evropě existuje řada daňových rájů a některé státy díky své daňové politice profitují na úkor ostatních. Česká republika přitom mezi ně nepatří a možná trochu překvapivě to ani není typická strategie států ve střední a východní Evropě. Naopak se často objevují mezi staršími členskými státy. O těchto otázkách bude třeba otevřeně diskutovat. Nikdo by v tomto směru neměl být v Evropě černým pasažérem.
Je teď politicky vhodná doba na otevírání tématu společných evropských daní?
Nevím, jestli je někdy na debatu o daních politicky vhodná doba. Je ale potřeba do té otázky kousnout, i když to pro někoho bude kyselé jablko. Souvisí to ovšem s řadou dalších věcí, jako je posilování evropského veřejného mínění. Musíme začít pěstovat pocit soudržnosti a evropanství. Zatím probíhají debaty spíše na národní úrovni. Pokud budeme hovořit o společných daních ve společenství, které je rozděleno na národní jednotky, bude to samozřejmě neprůchodná otázka. Někde v každém případě začít musíme. Nemusí to být hned ta nejambicióznější řešení. Cesta se ale nabízí například právě v otázce daňové harmonizace a společných daní v některých velmi omezených oblastech.
Jako je právě daň z finančních transakcí?
To je otázka, která z mého pohledu přináší méně kontroverzí než jiné věci, o kterých se v EU běžně diskutuje.
Je ale reálné, že se sociální rozměr Evropy posílí? Evropské instituce v tomto směru nemají mnoho pravomocí.
V současné době je těžké si představit, že by se pravomoci Evropské komise v tomto směru výrazně posílily. Nový předseda Jean-Claude Juncker se ale chystá přestavit detaily svého 300miliardového ambiciózního balíčku pro obnovení evropského hospodářského růstu. Ten by měl obsahovat také významnou sociální dimenzi. V nejbližších letech nebudeme mít instituci o síle Evropské centrální banky, která by měla na starosti sociální věci. Je však reálné posilovat sociální dimenze ostatních politik, zejména těch hospodářských.
Celý rozhovor si můžete přečíst na webu EurActiv.cz
Čtěte také:
Zeman: Do Číny jsem se jel poučit, jak stabilizovat společnost
Zeman: Česko uznává celistvost Číny včetně Tibetu a Tchaj-wanu
Schapiro: Obchody s Čínou nebrání USA mluvit o lidských právech
