Česká ekonomika se v průběhu roku 2013 konečně navrátila k růstu, avšak dohnat propady z předchozích dvou recesí nebude vůbec snadné. To víme. Ve stejném duchu vyznívá i nová zpráva Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj zaměřená na Českou republiku.
Ačkoli zahraničním hodnocením kondice a vyhlídek českého hospodářství u nás nebývá věnována až taková pozornost, nejnovější zpráva z dílny organizace sdružující nejvyspělejší země světa rozhodně za pozornost stojí.
Optimismus nehledejte
Obsahuje nejen krátkodobý výhled, ale poukazuje také na problémy, které budou komplikovat život ekonomice ve středně- a dlouhodobém horizontu. Jsou to úzká místa, na něž by se měla v zájmu hospodářského růstu zaměřit pozornost exekutivy. Také o těchto místech sice dobře víme, avšak vůle věnovat se jim zůstává typicky česká, tedy malá.
Nejnovější pohled na blízkou budoucnost naší ekonomiky z dílny OECD rozhodně nepatří do skupiny těch optimistických. Česká ekonomika by podle nadnárodní organizace měla letos růst tempem pouze těsně nad jedním procentem – to je poloviční růst ve srovnání s odhadem ČNB. To bude znamenat nejen pomalé vyrovnávání hospodářských propadů, ale rovněž pomalé zlepšování situace na trhu práce a také další rozevírání nůžek mezi životní a příjmovou úrovní v tuzemsku a v nejvyspělejších zemích světa.
Export jako pilíř
Růst ekonomiky by měl být založen především na exportu, zatímco domácí poptávka bude až druhá v pořadí. Po čase by se měla probudit domácí spotřeba, nicméně ochota investovat nebude nijak silná. Opět se zřejmě zvýší přebytek zahraničního obchodu na straně jedné a zesílí odliv dividend z firem pod zahraniční kontrolou na straně druhé.
Nastavení fiskální politiky zůstane neutrální, čímž se zajistí splnění maastrichtského rozpočtového kritéria, nicméně další růst veřejného dluhu to nezastaví, ba ani nepřibrzdí. Měnová politika by měla setrvat v uvolněném módu, takže žádný růst úrokových sazeb není podle OECD letos na obzoru. Ačkoli jde pro letošní rok o mírně pesimistický výhled, rozhodně se s ním dá v řadě bodů souhlasit. Minimálně pokud jde o problematiku domácí poptávky, úrokových sazeb a nízkou inflaci.
Příkladem dlouhodobějších rizik zmiňovaných ve zprávě OECD je problém stárnutí populace, o němž v Česku intenzivně diskutujeme už dobrých patnáct let. Největší pokrok, kterého dosud bylo v tomto směru dosaženo, je shoda na tom, že skutečně jde o problém.
Přijaté řešení však zjevně ustrnulo v půli cesty a osud jediné skutečné (i když nekonsenzuální) penzijní reformy zůstává nejasný. Takže v mezičase můžeme „vesele“ dál stárnout, zatímco náklady na obsluhu penzijního systému porostou mnohem rychleji než jeho příjmy. A nám zbývá se s nadějí spoléhat na to, že to prostě nějak dopadne.
Žádné inovace
Doporučení OECD jsou v tomto směru jasná, i když nijak inovativní. V první řadě posunovat efektivní (skutečný) věk odchodu do důchodu, diverzifikovat zdroje financování důchodového systému a při tom všem zajistit slušnou životní úroveň penzistů.
Skoro se mi chce napsat, že to bude největší a nejtěžší úkol pro všechny české vlády v nejbližších deseti letech. Zvláště když vezmeme v úvahu provázanost problému stárnutí populace se systémem financování českého zdravotnictví. Starý známý problém, takže nezbývá než se těšit na pokrok a jeho výsledky.
Autor je analytikem ČSOB
Čtěte také:
OECD: Česká ekonomika letos poroste o 1,1 procenta
Česká ekonomika loni klesla, na konci roku ale šlápla na plyn
