Už pět let se téma řeckých dluhů periodicky vrací do evropských médií a čas od času eskaluje. Nejinak je tomu nyní. Přitom problém, který se již zcela zpolitizoval, je pořád stejný. Řecko i po velkorysém oddlužení zůstává předluženou zemí. Ta, jak vyplývá z kusých a často se měnících informací, tu chce, tu nechce další restrukturalizaci dluhu (rozuměj oddlužení), a k tomu ještě potřebuje něco na způsob překlenovacího úvěru.
Zároveň však nechce být pod kontrolou věřitelů a nehodlá být svazována podmínkami úvěrového programu, který vyžaduje dokončení reforem. A to vše se musí vyjednat co nejdříve, protože konec stávajícího programu se neúprosně blíží, Řekové houfně vybírají své bankovní vklady, méně ochotně platí své daně a přitom silně věří své vládě, že se jí podaří problém zvládnout.
V mezičase se spekuluje o odchodu Řecka z eurozóny a jeho případných důsledcích. Na jedné straně vidíme scénáře takřka neviditelného exitu, který stěží vůbec někdo zaregistruje, na straně druhé scénář celoevropské recese. Obrazně řečeno jde o to, zda pod kopcem, z něhož se valí sněhová koule, stojí krom řeckých obyvatel ještě někdo další.
Nejblíž k odchodu z EU
V každém případě nyní zřejmě platí, že tak blízko odchodu z eurozóny Řecko ještě nikdy nebylo. A je v podstatě jedno, že proces odchodu z eura není nijak ukotven, protože může proběhnout velmi rychle už jen tím, že zkrátka dojdou peníze. Po takovém spontánním řešení ovšem nikdo oficiálně nevolá, a prostor pro diskuzi proto není vůbec uzavřený. Dokonce se stále ještě posunují termíny pro řešení, které nutně bude zčásti politické a zčásti ekonomicky motivované. Jde jen o to, která část bude mít navrch. S nadsázkou řečeno, zda se penzisté v Řecku dočkají třináctého důchodu a zda tento důchod bude v eurech, nebo už v nových drachmách.
Možná už teď, s odstupem pěti let, by stálo za to zamyslet se nad základními příčinami dlouhodobých dluhových problémů, ať už Řecko skončí tak, či onak. Zda tou základní příčinou není laxní přístup k plnění a posuzování základních jednoduchých pravidel, která si EU sama v minulosti vytvořila a čím dál více na ně sází ve své víře v regulaci čehokoli. A to vše v situaci, kdy i v 21. století jsou některé členské země jen s velkým zpožděním schopné dodat své základní ekonomické statistiky.
Nemá velký smysl spekulovat, jak to s Řeckem dopadne. Stále je pravděpodobnější, že nějaká dohoda přijde. Co může být z dlouhodobějšího pohledu mnohem zajímavější, bude zkušenost s tím, jak se EU vyrovná s morálním hazardem, který je všudypřítomný a v dobách finančních krizí jen nabírá na síle. Ten totiž může rozhodnout o úspěchu a neúspěchu další integrace v rámci EU, kterou někteří považují za řešení současných potíží. Ať už jde o bankovní unii, fiskální či transferovou unii a nakonec i unii politickou.
Čtěte také:
Tsipras: Současný záchranný program je mrtvý
Schäuble: Řecká vláda jedná dost nezodpovědně. V dohodu nevěřím
