Je tomu už celých pět let, co Fed, později následovaný i Evropskou centrální bankou, začal po krachu Lehman Brothers pumpovat do ekonomiky obří množství nových peněz. A v této politice pokračuje dosud.
ECB se již podařilo část nové likvidity z trhu stáhnout, nicméně čas od času sama nevylučuje další dlouhodobé přísuny nových peněz do evropské ekonomiky. Masivní tisk peněz, kterého jsme po celou dobu svědky, vyvolával po většinu času strach z inflace a „nutil“ investory hledat ochranu před budoucí inflační zkázou.
Ale je tomu pět let a inflace, jak je patrné z čísel, stále nepřichází. Nová data z EU potvrzují další pokles inflačních tlaků, dokonce na letošní minima. V celé unii inflace v září spadla na 1,3 procenta, v eurozóně dokonce na 1,1, tedy hluboko pod cíl ECB. Evropa – ještě ve větší míře než USA – dosud trpí nedostatečnou poptávkou, která by ji navrátila ke stabilnějšímu růstu a mohla by vůbec vytvořit prostor pro vznik inflačních očekávání. Stále totiž platí, že za aktuální – byť velmi nízkou – inflací stojí především potraviny, jejichž rostoucí ceny jsou především odrazem neúrody a státních zásahů na národní i nadnárodní úrovni.
Poptávková inflace, s níž centrální banky dříve bojovaly, se pořád nedostavuje, a to ani při tisku bezprecedentních objemů nových peněz v posledních pěti letech. Neustále totiž platí, že tyto nové peníze se minimálně v evropské ekonomice příliš „netočí“, což je jasně vidět na klesajících objemech úvěrů ve velké části západní Evropy. A dokud tyto peníze nezačnou skutečně obíhat, tedy dokud nepřestanou ležet ladem v rezervách u centrálních bank, dokud se za ně nezačne nakupovat i něco jiného než dluhopisy předlužených zemí, poptávku – spotřebitelskou stejně jako investiční – zvyšovat nijak výrazně nebudou.
Když k tomu navíc připočteme soustavně se zpřísňující pravidla pro poskytování úvěrů, tak silný nárůst půjček stimulující v konečném důsledku inflaci nebude při dané kapitálové výbavě bank v eurozóně na pořádku dne ještě asi hodně dlouho.
Poptávka v Evropě se zatím jen vzpamatovává z dlouhého útlumu vyvolaného americkou hypoteční krizí, kterou s krátkým odstupem následovala evropská krize dluhová. Jakákoli informace o probouzení poptávky je dnes nakonec velmi vítaná bez toho, že by zvyšovala inflační očekávání. Na to jsou tato čísla přece jen ještě hodně slabá. A nic na tom v této chvíli nemění ani fakt, že v Evropě konečně začaly růst prodeje nejreprezentativnějšího vzorku zboží dlouhodobé spotřeby – osobních aut. Poptávka roste, ano, ale stále jen velmi pomalu a k dřívějším rekordům má hodně daleko.
Z inflace tak asi prozatím není třeba mít strach. Spíše je na místě obava z toho, jak daleko jsou světové centrální banky ještě ochotny zajít a zda budou ochotny se ze své cesty včas vrátit.
Autor je analytikem ČSOB
Čtěte také:
