S nástupem Josefa Dobeše začalo na ministerstvu školství personální zemětřesení. Nejvíc se dotklo úseku, který má na starosti evropské dotace. Podle předsedy České konference rektorů Petra Fialy je situace velmi vážná a řešením problémů s evropskými dotacemi by se měla zabývat vláda.
Foto: Jakub Stadler
Pro české školství bylo určeno celkově 114 miliard z evropských fondů, čerpání je ale možné už jen do roku 2015. Jak se daří využít tyto peníze?
My jsme z té situace skutečně nešťastní. Už proces přípravy operačních programů byl na ministerstvu problematický. Projekty v rámci operačního programu Věda a výzkum pro inovace, který je určen na budování infrastruktury, realizujeme úplně na poslední chvíli, protože se dlouho čekalo na jejich vypsání ze strany českého ministerstva. U velkých projektů se navíc zatím nedaří definitivně dokončit vyjednávání s Evropskou komisí. To má fatální důsledky pro ty, kteří tyto projekty připravovali. Vložili jsme do přípravy projektů desítky milionů korun i energii stovek lidí a na výsledek stále čekáme. Nejen že jsem nespokojen, ale ta situace je opravdu velmi vážná.
Jaký vliv na tento stav má fakt, že řada zkušených lidí, kteří měli čerpání evropských peněz na starosti, z ministerstva odešla?
To má velký vliv. Ti, kdo znají vyjednávání v Bruselu, vědí, že důležitou roli hrají i neformální kontakty a vzájemná důvěra. Velké personální změny krátce před schválením velkých infrastrukturních projektů důvěru nevzbuzují. Navíc nezaručují kontinuitu, která je klíčová pro vyjednávání s Evropskou komisí. Jsem rád, že se daří čerpat peníze z operačního programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost. To je nepochybně velká pomoc vysokým školám. Ovšem v případě programu Výzkum a vývoj pro inovaci je ohroženo čerpání miliard korun určených na stavbu nových vědeckých center. A čas se krátí. Centra musí být postavena do roku 2015. Myslím, že to už není téma pro ministerstvo školství, ale pro celou vládu.
Jak v praxi vypadá čekání na schválení miliardového projektu?
Stát vyzval univerzity, aby pro čerpání z evropských fondů připravily projekty na budování nových výukových kapacit, protože v českém rozpočtu na to nejsou peníze. O přidělení prostředků z EU mělo ministerstvo rozhodovat velmi rychle, zhruba do měsíce. Projekty, které univerzity na žádost státu připravily, leží na ministerstvu už víc než rok a rozhodnutí chybí. V případě Masarykovy univerzity jde třeba o investice za dvě miliardy korun. Podmínky dotace počítají s patnáctiprocentní spoluúčastí, což pro nás znamená vložit vlastních celkem 300 milionů korun. A my nevíme, zda je budeme potřebovat už příští rok a zda to bude 15 nebo 70 milionů z celkové sumy. Nemůžeme nic dalšího plánovat. Tyto problémy mají všechny vysoké školy. Projekty přitom chystáme pro českou společnost. Bez toho nelze naši vědu posunout na jinou úroveň a učinit nás konkurenceschopnějšími.
Kromě evropských peněz se jako o možném budoucím zdroji financování vysokých škol mluví o školném. Jste zastáncem jeho zavedení?
Dlouho jsem patřil k zastáncům jeho zavedení. Školné nebo jinou formu platby za vzdělání již zavedli či o tom uvažují v řadě okolních států. Je to logické. Když bylo vysokoškolské vzdělání otázkou elit a bylo určeno jen pro desetinu populace, mohl ho stát financovat. Pokud se ale společnost rozhodla, že univerzitní vzdělání nemá být určeno pouze pro omezenou skupinu a získá ho 60 procent populačního ročníku, je složité to financovat jen ze státních zdrojů. Ovšem když vidím některé zdejší návrhy řešení této otázky, zavedení školného mé zastání občas ztrácí.
Které návrhy se vám konkrétně nelíbí?
Nejsem stoupencem odloženého školného. Mám obavy z různých finančních úřadů a agentur, které budou shromažďovat finanční prostředky. Školné bych považoval za dobré, pokud by fungovalo naprosto bezprostředně. Jako určitý poplatek spojený se studiem, který by šel přímo škole a vracel se tak ke studentům. Všechno ostatní považuji za hodně problematické a do jisté míry zneužitelné.
V případě, že by šlo o přímé školné, zavedení byste podpořil?
Není to tak jednoduché. Předtím by musely být vytvořeny dostatečné ochranné mechanismy pro studenty z ekonomicky slabších rodin. Systém sociální pomoci, půjčky a stipendia. Školné nebo zápisné nesmí zabránit ve studiu těm, kteří mají schopnosti. Z Prahy nebo Brna to nemusí být tak vidět, ale situace lidí v některých částech republiky je taková, že i několikatisícové poplatky jim mohou způsobit komplikace. Tohle všechno se musí ošetřit a pak se můžeme bavit o školném.
Petr Fiala (46)
Po studiu českého jazyka, literatury a historie na brněnské univerzitě pracoval jako historik v muzeu. Spoluorganizoval Revue 88, po revoluci působil krátce jako novinář. Je spoluzakladatelem politologie v ČR, od roku 2002 také prvním profesorem politologie u nás. Od roku 1993 postupně vedl několik kateder Masarykovy univerzity v Brně, později byl děkanem Fakulty sociálních studií MU. Od roku 2004 je rektorem MU, od roku 2009 působí v čele České konference rektorů, dále je členem Rady Evropské univerzitní asociace. Ve vědecké práci se věnuje srovnávací politologii a evropské politice.
Stihne se podle vás zavedení školného podle vládních plánů, tedy v roce 2013?
Když se podíváme reálně na to, kdy budou další volby, je jasné, že se školné prakticky nedá momentálně realizovat. Myslím, že i politická reprezentace si uvědomuje to, co jsem říkal. Že nejprve musí být vytvořen systém finanční pomoci studentům, a pak se dá mluvit o školném. V tomto volebním období tedy téměř jistě zavedeno nebude.
Čekáte, že zavedení školného by výrazně změnilo poměry na českých vysokých školách?
Regulační funkce se školnému nedá upřít. Lidé pak víc přemýšlejí nad tím, do čeho dávají peníze. Zda je vzdělání efektivní a jak dlouho chtějí studovat. Ovšem když se podíváme, za co jsou lidé připraveni platit už dnes například u soukromých škol, zjistíme, že ta připravenost je v jistém smyslu překvapivá. Většina lidí platí za vzdělání v oblasti sociálních a humanitních disciplín a vydávají za to nemalé částky. To je pozoruhodné. Představa, že by školné velmi výrazně změnilo proporce studentů, tedy není reálná, ale určitou regulaci by to přineslo.
Změnilo by to podle vás alespoň zvyky? Vždyť řada odborníků kritizuje fakt, že až 80 procent bakalářů pokračuje v magisterském typu studia a nejde pracovat.
Magisterský a doktorandský stupeň studia by měla absolvovat jen část studentů. Pro potřeby určitých profesí a pro určité typy kariér. V řadě zaměstnání by měl stačit bakalářský stupeň. Aby to fungovalo, musela by se někde změnit náplň bakalářského oboru, tak aby tříletá příprava pro zaměstnání stačila. Na druhé straně musí být zaměstnavatelé ochotni bakaláře přijímat. Především orgány veřejné správy by měly být připraveny na určité profese využívat bakaláře. Tím se dá zřetelný signál, že tohle je plné vysokoškolské vzdělání, se kterým je šance se uplatnit v praxi. Chce to společné úsilí. S jakýmsi zlepšením „image“ bakalářského studia se počítá i v připravované reformě.
Reforma vysokého školství už je plánována od roku 2008. Teď je na stole věcný záměr. Znamená to, že se změn konečně dočkáme?
Tak bych to neformuloval. Na to se už příliš dlouho pohybuji v oblasti vysokoškolské politiky. Nevím, jestli vše spěje ke zdárnému konci. Určitě byl ale učiněn první podstatný krok tím, že vznikl velmi konkrétní materiál, který vychází z uplynulých odborných debat i zkušeností ze zahraničí. Nyní to chce politickou sílu, odpovědnost a odvahu prosadit změny.
Co by měla reforma vysokému školství přinést?
Měla by přinést prvky, které nezbytně potřebujeme. Tím je diverzifikace vysokých škol. Nově se tam hovoří o způsobu ustavování profesorů. Ale třeba i další klíčové záležitosti, kterou je financování. Důležité je zavedení dlouhodobého kontraktového financování.
To je jedna z věcí, kterou reforma přebírá ze zahraničí?
Ano, v zahraničí to funguje běžně. Stát se s univerzitou dohodne na tom, že za určitou dobu vzdělá konkrétní počet studentů nebo uskuteční určité výzkumné projekty. Nemusí to nutně znamenat navýšení celkového rozpočtu vysokých škol, jde ale o to, aby školy znaly výši prostředků, s nimiž budou hospodařit v dlouhodobém horizontu. Teď se o ní rozhoduje na poslední chvíli a chaoticky.
Jak by revoluce v českém vysokém školství vypadala v praxi?
Musí se změnit zejména současný stav, kdy všechny veřejné vysoké školy dělají totéž. Jsou hodnoceny podle stejných parametrů, pokud jsou vůbec hodnoceny. Jsou financovány stejným mechanismem. To není v zahraničí úplně obvyklé.
Jakou pozici v novém systému mají mít soukromé vysoké školy?
Musíme si uvědomit to, že soukromé školy tu existují teprve jedno desetiletí. Za tu dobu tento sektor zaznamenal obrovský rozmach a celkově, nemluvím o jednotlivostech, se dá říct, že funguje velmi úspěšně. Studenti mají zájem na nich studovat. Řada z nich už úspěšně konkuruje veřejným školám. Dnes je to už samozřejmá součást systému. Tohle nepochybně musí zůstat zachováno v jakémkoliv novém školském zákoně a asi by bylo žádoucí, aby s výjimkou financování, byly na soukromé školy kladeny stejné požadavky a nároky, jako je tomu u veřejných škol.
Stejné nároky a požadavky nyní kladeny nejsou?
Do značné míry ano, což je dáno mechanismem akreditací vysokých škol. Vstupní hranice, minimální standardy, které je třeba pro výuku splnit, jsou velmi podobné. V systému ovšem chybí hodnocení kvality. Nejsou na to vytvořené mechanismy, což je neudržitelný stav. Proto se v návrhu vysokoškolského zákona mluví o tom, že by mělo vzniknout něco na způsob agentury nebo nezávislé autority, která by byla schopna hodnotit i kvalitu činností vysoké školy.
Reforma terciárního školství není jediným projektem ministerstva školství. Plánuje testování na základních školách, změny v mateřských školách a tak dále. Nemohou to být změny k horšímu?
Nerado se to dnes slyší, ale jsou ve společnosti systémy, které jsou z povahy věci konzervativní a musí se s nimi nakládat opatrně. Příkladem je školství. Jestliže dochází k neustálým změnám, které nejsou dobře promyšlené a kde není jasný důsledek, přináší to problémy. Systém se znejišťuje. Postupy, které vedly k úspěšnosti, se komplikují. To, že se přeruší kontinuita, systému samozřejmě nepomáhá. Neustálé zásahy a nové nápady bez předem promyšlené koncepce jsou opravdu spíše na škodu.
