Menu Zavřít

Petr Hlaváček: Politikou Matěje Stropnického je vyvolávání strachu

12. 12. 2016
Autor: Tomáš Novák, Euro

Před pár týdny odvolala rada města Prahy na návrh radní Petry Kolínské (Zelení) z čela Institutu plánování a rozvoje hlavního města Prahy (IPR) uznávaného odborníka Petra Hlaváčka, kterého si rok před tím vybrala ve výběrovém řízení. Důvodem mělo být, že Hlaváček odmítl odvolat tvůrce Metropolitního plánu Romana Kouckého, se kterým mají zelení dlouhodobě spory. Výsledkem je, že na dokončení plánu nikdo nepracuje. Pro rozvoj Prahy je přitom nový územní plán bytostně důležitý.

Web Euro.cz před týdnem uveřejnil rozhovor s Matějem Stropnickým (předseda strany Zelených a bývalý pražský náměstek pro územní rozvoj), který je považován za strůjce současné paralýzy. Na jeho výroky se rozhodl bývalý ředitel IPR Petr Hlaváček reagovat. Jeho text v autorském znění najdete pod rozhovorem, ve kterém se Euro.cz ptá Hlaváčka, jak by vypadala budoucnost Prahy bez plánu, a na to, zda je možné jej zachránit.

Primátorka v pátek pořádala konferenci k územnímu plánu. Myslím, že si politici uvědomují, jaký průšvih pro budoucnost města je, když nový plán nebude. Co by to ale konkrétně po roce 2020 znamenalo? V té době skončí podle stavebního zákona platnost toho současného, i když přežitého…

Už dnes je ve sněmovně v rámci novely stavebního zákona navrženo prodloužení termínu platnosti těchto plánů na rok 2030. Nepředpokládám, že by prošel takto vzdálený termín, ale dejme tomu rok 2025 by mohl být průchozí. V problémech jsou totiž i jiná města, například Brno. Pokud to sněmovnou neprojde, vznikne patrně přechodné ustanovení, které nechá plán v platnosti, ale neumožní v něm provádět žádné změny. To by Prahu motivovalo k rychlému dokončení, protože stávající plán vyžaduje neustálé změny.

Dá se podle vás ta situace s novým územním plánem, která je v Praze, zachránit? Tedy spíše jak?

Nedávno proběhlo výběrové řízení na pozici vedoucího kanceláře územního plánu, tedy na místo, které dříve zastával Roman Koucký. V komisi zasedli odborníci, kteří předtím působili i v recenzní skupině, kam je nominovali politické strany pražské koalice. Komise – členy byli ještě Ondřej Boháč, který nyní IPR řídí, a ředitel Sekce prostorových informací Jiří Čtyroký – po několikahodinovém jednání vybrala opět Romana Kouckého.

Předpokládám proto, že Roman Koucký bude jmenován na své staré místo a sestaví si staronový tým.

Myslím, že potom, co ze strany politické reprezentace zažili, se ne všichni budou chtít vracet. Tým je také třeba posílit hlavně v oblasti vysvětlování a komunikace. Z plánu se stalo politikum – a zajímá se o něj strašná spousta lidí. Což je na jednu stranu skvělé, ale zároveň je to mnohem náročnější na lidské síly. Jsem přesvědčený o tom, že žádný strategický dokument v republice nebyl tak masivně komunikován, ale stejně to nestačilo. Zkrátka, snad se brzy opět rozběhnou práce, které se po mém odvolání zastavily. Klíčovou otázkou ovšem zůstává politická podpora – bez ní totiž vynaložená energie nemá smysl.

Chybí mi tu věcná debata o tom, co vlastně Metropolitní plán přinese – v čem je nový, proč se tolik liší od starého územního plánu, proč ho město vlastně potřebuje. Jediné, co se dostane k veřejnosti, jsou tanečky kolem jednoho architekta, který je pro politiky arcilotr. Proč vlastně není možné Metropolitní plán nějak srozumitelně „zpopularizovat“?

Po celém tom procesu a všech těžkostech musím říct, že mám ten připravovaný plán ještě radši. Přináší městu princip individuálních regulací podle rozdělení do lokalit se specifickým charakterem. Poprvé v historii stanovuje výškovou regulaci a tedy i kompozici města. Stabilizovaným lokalitám přináší klid a směřuje rozvoj města do přestavbových území brownfieldů namísto na louky na kraji Prahy. To je klíč k rozvoji města 21. století, který bude skutečně udržitelný. A k té popularizaci – myslím, že jsme udělali chybu, když jsme se nechali zatlačit do defenzivní polohy, kdy jsme se pořád jenom hájili. To nám bralo strašně moc sil a v podstatě jsme se nedostali k tomu, abychom sebevědomě, ale s pokorou vysvětlovali, proč se územní plánování musí proměnit a o co se s Metropolitním plánem snažíme. Nám také jako odborníkům připadá spousta věcí samozřejmých a teprve se všichni učíme z toho vystupovat.

bitcoin_skoleni

Vedle územního plánu ovlivňuje rozvoj města i vztah mezi investory a politiky. Myslíte si, že se podaří, aby vzájemná nedůvěra dospěla do nějaké rozumné polohy – aby si všichni zúčastnění uvědomili, že se navzájem potřebují a měli by spolu mluvit jako dospělí lidé?

Moderně myslící město musí aktivně spolupracovat jak s investory, tak s občany. Nástrojů k tomu je dostatek – jde spíš o to, že nám v Čechách obecně chybí tradice demokratické veřejné diskuse. Politici, investoři, občané, instituce – všichni se to teprve učíme a občas u toho tečou nervy. V současné situaci je podle mě klíčové, aby město aktivně a co nejrychleji rozjelo práci na podrobnější dokumentaci pro přestavbová území. Územní plán totiž pracuje v měřítku 1:10 000, což znamená, že sto metrů vidí jako jeden centimetr. V tom spoustu věcí nemůžete pořádně ošetřit – a plán neumí ani vyjednat dobrou plánovací smlouvu či připravit úpravu hranic vlastnických vztahů. Metropolitní plán iniciuje vznik tzv. „územních plánů části Prahy“, ale může jít i o územní studie, plánovací smlouvy či dohody o parcelaci.

Politikou Matěje Stropnického je vyvolávání strachu
Přišli sem, aby zničili vaše domovy. Po jejich příchodu už nic nebude jako dřív. Obcházejí naše zákony a těží z výhod, které jim náš systém poskytuje! A nejrůznější „experti“ se jich ještě zastávají a spřádají plány, jak jim připravit ještě lepší podmínky. Takhle to dál nejde. Lidé se musí bránit a já se stavím do jejich čela. Je potřeba nastavit tvrdší pravidla. Budeme vzdorovat dál!

Asi tak by se daly shrnout postoje Matěje Stropnického, jak je představuje v nedávném rozhovoru pro Euro. Předseda Strany zelených a někdejší pražský náměstek pro územní rozvoj se drží jednoduché politické strategie, která se znovu a znovu osvědčuje: vyvolávání strachu a mobilizace proti společnému nepříteli.

Tím je v jeho strategii – developer. Developer, který chce hlavně vydělávat prachy a zastavovat parky ošklivými bytovkami. Slabé město se chystá „upustit klíče od územního rozvoje do kanálu“ skrze přijetí Metropolitního plánu (nového územního plánu), který má „udělat z Prahy dobývací prostor pro developerskou těžbu.“ Proto se Stropnický rozhodl proti developerům a Metropolitnímu plánu bojovat.

S faktickým podložením svých tezí o Metropolitním plánu je přitom na štíru: ačkoli na několika místech rozhovoru zdůrazňuje, že se v územním rozvoji skutečně vyzná, každé z jeho konkrétních tvrzení o Metropolitním plánu se dá snadno vyvrátit. Namátkou: je nesmysl, že by na místě parku mohl beze změny územního plánu vzniknout logistický park. Parky jsou v Metropolitním plánu vedeny buď jako nezastavitelná lokalita, nebo nestavební blok. Není pravda, že plán nemá nástroje, jak zamezit rozšiřování města do krajiny - kolem Prahy vymezuje nezastavitelné zelené rozhraní. Není pravda, že z plánu zmizely plochy pro občanskou vybavenost - v rozvojových plochách občanská vybavenost úplně normálně značena je. A nakonec – Stropnického nápad použít k zamezení „sídelní kaši“ na periferii nástroj etapizace je jako z Marsu: v tzv. opatření obecné povahy, kterým územní plán je, se prostě nedá odůvodnit, že komusi zakazujete stavět ve Kbelích, dokud někdo úplně jiný nepostaví něco v Bubnech. A víc škody než užitku může napáchat i Stropnickým propagovaná „podmíněnost“ – tedy zákaz stavět, dokud se nezpracuje regulační plán či územní studie. Projednat a schválit podrobnější dokumentaci se totiž v Praze posledních šestnáct let nedaří (platí zde jediný regulační plán) a právě kvůli tomu se nesmí stavět na většině pražských brownfieldů, což vede k nedostatku pozemků, přesunu výstavby do krajiny za městem a všeobecně dražšímu bydlení.

Všechny Stropnického výroky o Metropolitním plánu nemají za cíl upozornit na skutečné problémy a přispět tak k jejich řešení. Jejich cíl je jediný: legitimizovat jeho roli hrdiny, který bojuje proti zlotřilým developerům a architektům.

Na standardních populistech je nejkřiklavěji nepěkné to, že brojí proti těm nejslabším a nejzranitelnějším. To se sice v tomto případě neděje, což ovšem neznamená, že použití strategie vyvolávání strachu má méně ničivé následky. Vytváření nepřítele a polarizace – ať už se použije v kterékoli oblasti – vždy poškozuje všechny zúčastněné, nejen ty, proti nimž je rétoricky namířena. Pokud totiž rozpumpuji kolem některého tématu emoce, zásadně tím zkomplikuji možnost, že se o daném tématu povede racionální dialog, který umožní nacházet smysluplná řešení. Neschopnost řešit problémy pak vede k všeobecné otrávenosti, snížení ochoty respektovat pravidla – a paralýze.

A paralýza je právě to, k čemu zásahy Matěje Stropnického (Strany zelených obecně) vedly. Práce na novém územním plánu již několik měsíců stojí. Institut plánování a rozvoje Prahy, který ho připravoval, tedy instituce nabitá lidmi, kteří jsou ochotni při nadstandardním nasazení hledat inovativní řešení, pracně čelí rozkladu a ztrátě motivace. I přípravu strategického plánu a městského infocentra, které Stropnický představuje jako svoje zásluhy, se ve skutečnosti podařilo konsolidovat až po jeho odchodu z funkce náměstka. Aby se v dnešní situaci plné zjitřených emocí a vzájemné nedůvěry podařilo skutečně najít společnou řeč a opět postavit přípravu plánu na nohy, bude to mnohé lidi stát velkou dávku úsilí a obětavého sebezapření. K tomu, aby se to vůbec mohlo podařit, je ovšem potřeba jedna věc: nepodléhat iracionálnímu strachu a umět rozpoznávat ty, kteří se jeho vyvoláváním přiživují.

Petr Hlaváček

Lidé by místo létání měli jezdit vlakem," říká Matěj Stropnický. Podívejte se na rozhovor v Euro TV


  • Našli jste v článku chybu?