Sněmovní volby v roce 2010 přinesly řadu změn, které narušily tehdejší podobu stranického systému, jinak v základních konturách od roku 1996 neměnnou. Před třemi lety bylo brzy činit závěry, zda se jednalo o jednorázovou odchylku od kurzu nebo o začátek nové fáze vývoje stranického systému. Ač ani výsledky letošních voleb nelze zcela zobecňovat, náznaky potvrzující trend z roku 2010 vysledovat lze.
Jedním ze společných znaků minulých i letošních voleb, jímž se výrazně odlišovaly od všech předchozích let, byl propad voličské podpory dvou nejsilnějších stran a zároveň zkrácení vzdálenosti mezi nimi a třetí stranou. V letech 1996 až 2010 se ČSSD a ODS střídaly na pozici nejsilnější strany vždy s výrazným náskokem před ostatními. V roce 2010 dosáhly svých historických minimálních hodnot. A rok 2013 tento trend potvrdil. ODS se dokonce ocitla takřka na třetině své podpory z roku 2010. Oslabení dlouhodobě dominantních stran je tak jedním z potvrzených „trendů“.
Zatímco výsledek ODS již strana reflektovala a oznámila odchod do opozice, což jí dá jistou možnost rehabilitace, na ČSSD jako na vítěze čeká i přes slabý výsledek zásadní jednání o budoucí vládě. To je od počátku komplikováno vnitřním konfliktem. Tato událost v důsledku dále oslabí postavení ČSSD a do budoucna nelze vyloučit podobný propad, jaký nyní zažívá ODS.
Slábnutí nejsilnějších
Noví viníci
Po volbách vstupovala do sněmovny až do roku 2010 vždy maximálně jedna nová strana, která se zařadila po bok tehdejší stálé čtveřice ODS, ČSSD, KSČM a KDU-ČSL. Již rok 2010 ale přinesl změnu, když lidovce vyřadil a přivedl hned dva nové subjekty. Také v tomto ohledu letošní volby potvrdily změnu z roku 2010. Kromě návratu lidovců se do sněmovny dostaly opět dva zcela nové subjekty – hnutí ANO 2011 a Úsvit přímé demokracie. Tři strany však nahradily jen jeden vypadnuvší subjekt, čímž se počet stran zvýšil na sedm. To už dle klasifikací stranických systémů posouvá Česko k takzvanému polarizovanému multipartismu. V něm se mnohem obtížněji hledá vládní většina, což vidíme od prvních povolebních chvil. Původní sen ČSSD o menšinové vládě opírající se o komunisty se rozplynul.
V zajímavé pozici je jeden z nováčků. Hnutí ANO skončilo jen těsně za vítěznou ČSSD. Zároveň před volbami deklarovalo, že do vlády nechce, a nyní svůj názor postupně koriguje ve světle volebních výsledků.
Hnutí je z pohledu klasického pravolevého dělení velmi těžko čitelné. Geografické rozložení volební podpory a síla srovnatelná s ČSSD napovídá, že ANO částečně nahradilo ODS. Zatímco v minulých volbách mohli modří z přebrání hlasů vinit TOP 09, letos tato teze neplatí. Zdrojem Babišových hlasů byli i bývalí voliči ČSSD, i když v menší míře. Ani socialisté totiž nemohou své oslabení připsat „viníkovi“ z roku 2010, tedy SPOZ. Zemanovci nakonec skončili absolutním debaklem s 1,5 procenta podpory. I jejich voliči mohli nakonec přistát u Babiše.
Faktory nestability
Jaký skutečný dopad budou mít výsledky voleb, teprve uvidíme. Stabilnější vládnutí však lze očekávat jen těžko. Velký počet stran ve sněmovně, absence jedné či dvou dominantních stran, nová uskupení, která se zdráhají převzít odpovědnost za vládu, protestní charakter některých subjektů, konfliktní vztahy mezi mnoha aktéry na politické scéně a v neposlední řadě i vnitrostranický rozkol v ČSSD – to vše jsou faktory, které stabilní politické prostředí ani v nejmenším nepodporují.
Autor je politolog
Čtěte také:
Volby očima byznysmenů: potvrdila se všeobecná naštvanost
Komentář E15.cz: Socialistické Sarajevo aneb Atentáty se musí umět
Český problém: Není možné sestavit vládu levicovou, ani pravicovou
