Občanská demokratická strana se propadla na historické dno voličských preferencí. Naděje na změnu je mizivá
Lord Voldemort je mrtev. Jiní regionální kmotři ovšem dál svírají Občanskou demokratickou stranu pevně ve svých kleštích a stranu by nezachránil ani Harry Potter s tisíci kouzelnými hůlkami. Občanští demokraté si totiž minulý týden připsali nový rekord. Agentura STEM vydala průzkum voličských preferencí, podle nějž by si ODS ve volbách nyní sáhla na historické dno a získala pouhých dvanáct procent hlasů. Ve sněmovně by tak obsadila pouhých dvaačtyřicet křesel. Dosavadním minimem přitom bylo 17 procent krátce po takzvaném sarajevském atentátu v roce 1997.
Je to už několikátý průzkum během posledních týdnů, který pro stranu hlásí takový propadák. STEM zároveň tvrdí, že by občanské demokraty ve volbách kromě socialistů přeskočili i komunisté. Špičky ODS včetně jejího předsedy Petra Nečase podobné průzkumy odbývají celoevropskou krizí a tím, že v prvních dvou letech vládnoucí strany vždy ztrácejí na oblibě, protože činí nepopulární kroky, z nichž v dalších dvou letech těží. Občas argumentují i tím, že agentury mínění spíše vytvářejí, než monitorují. Co jiného by také měli oficiálně říkat před podzimními krajskými a senátními volbami, v nichž očekávají podobný výprask jako před čtyřmi lety, kdy nezískali ani jednoho hejtmana?
Rozhádané předsednictvo
Občanští demokraté se ve skutečnosti ocitli na dně propasti, kterou si už několik let sami intenzivně hloubí. ODS je sice nadále nejsilnější vládní stranou a její předseda premiérem, ale tím výčet „kladných“ bodů končí. Nečasova skvadra je po všech trapasech a excesech nejkritizovanějším kabinetem za několik posledních volebních období, a to nejen kvůli reformám vyhánějícím do ulic desítky tisíc lidí. Naštvané jsou téměř všechny sociální skupiny od těch nejslabších až po nejbohatší, kterým pravicová vláda předkládá progresivní zdanění příjmů. A když už se najde volič, který úsporné kroky vlády hodnotí kladně, vnímá jako motor reforem nikoli Nečase a jeho stranu, ale TOP 09 s ministrem financí Miroslavem Kalouskem.
Ještě složitější je situace uvnitř ODS. Petru Nečasovi se sice po nástupu do čela strany podařilo krátkodobě vytvořit iluzi, že „kmotrovské“ časy odcházejí spolu s jeho předchůdcem Mirkem Topolánkem, ale už na stranickém kongresu v roce 2010 obrázek dostal jiné kontury. Pod líbivou fasádou se začaly rýsovat postavy starých regionálních bossů, oproti Topolánkově éře pouze v zrcadlově obráceném složení. Třebaže se Nečasovi podařilo potlačit vliv pražského Lorda Voldemorta, lobbisty Romana Janouška, strana dnes kvůli partikulárním zájmům regionů a stále silných zákulisních hráčů nenabízí žádné ideje a sází na pouhé udržení moci.
Nečas si přitom na volebním kongresu v roce 2010 dovolil to, co žádný z jeho předchůdců: přímo si nadiktoval, koho chce mít v předsednictvu. Už o pár týdnů později to však v jeho týmu začalo vřít a dnes nefunguje vůbec. S brněnským místopředsedou Pavlem Blažkem se premiér dávno pohádal, takže se Blažek celostátní politice takřka nevěnuje. Pavel Drobil s Alexandrem Vondrou jsou paralyzováni svými korupčními kauzami a Nečasovy vztahy s Jiřím Pospíšilem se ocitly na bodu mrazu. S Miroslavou Němcovou zase začaly být napjaté od okamžiku, kdy se předsedkyně sněmovny odmítla pustit do souboje o prezidentskou kandidaturu. Nečas s ní dnes nemluví a neodpovídá jí ani na textové zprávy.
Na některého z regionálních kmotrů sice sem tam něco „praskne“, jejich pozice přesto zůstává až na malé výjimky pevná. Stranu stále drží pevně ve svých rukou a centrální vedení v čele s Petrem Nečasem pod krkem. A negativní mediální pozornost poškozuje daleko víc celou ODS než je samotné.
Nikdo přitom neví, jak se z této pasti vyvléknout. Vzhledem ke stranické nadvládě těch, „kteří chtějí být nedohledáni“ (termín plzeňského kmotra Romana Jurečka), chybí skutečný lídr. Takový, který by uměl bouchnout do stolu, zpřetrhat dvanáct let vytvářené vazby a formulovat pro ODS srozumitelný pravicový program, kterého se bude držet. Z podstaty problému to však ani nejde. A nejen kvůli tomu, že ODS je složitý organismus, kde není snadné změnit zaběhané pořádky. Od vzniku krajů v roce 2000 si totiž regionální hráči kvůli příležitostem, podmínkám a v neposlední řadě i kvůli přísně regionálním dotacím z Evropské unie dokázali ve svých hájemstvích vybudovat silné ekonomické zázemí. Struktura ODS je pro ně pouze šachovnicí, na níž posouvají figurky tak, aby mohli svůj vklad co nejlépe zobchodovat na stranických kongresech a na jednáních výkonné rady. Když se dohodnou tři silné regiony a rozhodnou se prosadit svůj zájem, Petr Nečas s tím nic nezmůže. Příčiny tohoto stavu jdou však hluboko do historie.
Všichni Klausovi muži
Kořeny přeměny ODS v to, co později Václav Klaus coby prezident republiky nazval PDS, tedy Podnikatelskou demokratickou stranou, dnes mnozí vidí právě v Klausově působení v čele občanských demokratů. Předseda strany v letech 1991 až 2002 se už tehdy obklopoval řadou podnikatelů a lobbistů, jako byli například Ranko Pecič, Peter Kovarčík, Vladimír Motlík či Milan Velek. A jak vzpomínají Klausovi někdejší spolupracovníci, někteří z výše zmíněných předsedovi ODS poskytovali servis všeho druhu. Když Václav Klaus například v jejich kruhu prohlásil, že by nebylo špatné si o víkendu zalyžovat, předháněli se tito lobbisté a podnikatelé v tom, kdo dříve zajistí, zorganizuje a zaplatí prodloužený víkend v Alpách. Klaus přitom tyto „běžné“ věci neplatil a na podobné služby si zvykl.
Navzdory pochybnosti takového jednání Václav Klaus aspoň nepřipouštěl, aby podobní lidé zasahovali do řízení strany a státu. Podnikatelé si své „desátky“ vybírali jinak. Těžili z aury „těch, kteří umějí“ Klause. „Většinou to fungovalo tak, že někdo z nich slíbil něco u Václava Klause prosadit a řekl si o konkrétní částku. Před Klausem se pak třeba jen zmínil, že to je dobrý nápad, pokud se zmínil vůbec. Když to později prošlo, mohl se tvářit, že to zařídil. Pokud nikoli, holt vysvětlil, že přes to nejel vlak, a buď nevzal nic, nebo jen drobné za snahu,“ vylíčil týdeníku Euro jeden z tehdejších Klausových blízkých spolupracovníků.
O téže praxi mluví i jeden ze zakladatelů ODS a dlouholetý místopředseda strany Miroslav Macek. „Nikdo takový neměl na chod strany vliv. A s výjimkou Klausova rodinného přítele Ranka Peciče jsem ani nikoho z nich příliš nevídal. Obecně někteří lidé na veřejnosti dramatizovali a zveličovali svůj vliv. Udělali si aureolu, že jsou s Klausem denně, a přitom se viděli tak na Davis Cupu,“ tvrdí Macek, který později kvůli své roli při podezřelé privatizaci Knižního velkoobchodu z politiky odešel. Dnes se v Zábřehu na Moravě věnuje četbě, své přítelkyni a psaní řady blogů a poznámek, v nichž glosuje nejen dění v ODS.
Mocenský vzestup krajů
Systém při sestavování regionálních kandidátek, který se později proslavil pod termínem „velrybářský“, se tehdy v ODS příliš nepraktikoval. Ani Václav Klaus mnoho možností zásahu do kandidátek neměl. Některé jedince sice preferoval, jako třeba Martina Kocourka nebo Jana Zahradila, mohl ale maximálně vzkázat své přání. A to nemuselo být vždy vyslyšeno, přestože ODS byla absolutně centralizovanou stranou, o jejíchž krocích a postojích se rozhodovalo svrchu. „Že by někam nakráčel Velek a řekl: ,bude to tak a tak,‘ jako se dělo později s jinými, to tehdy nepřipadalo v úvahu,“ líčí poslanec Michal Doktor. Ten před několika týdny z ODS odešel údajně na protest proti kmotrovským praktikám v Jihočeském kraji. Stejnou váhu pro jeho rozhodnutí měla i skutečnost, že se na post ministra průmyslu dostal ještě na kongresu v roce 2010 kvůli kmotrovské pověsti Nečasem nechtěný Martin Kuba. Teď je Doktor členem skupiny jihočeských odpadlíků z ODS, kteří se zformovali do hnutí Jihočeši 2012.
Mocenská hierarchie se v ODS pozvolna začala měnit se zaváděním vyšších územně správních celků (VÚSC), jak se tehdy říkalo krajům. Za své si je vzali zejména KDU-ČSL a ČSSD, mnozí občanští demokraté v regionech jim však opatrně přizvukovali. Od vzniku ODS totiž v krajích vyrostla řada politiků, kteří se považovali za schopné, nicméně Klausův centralistický způsob řízení strany jim neumožňoval získat větší vliv. Tehdejší předseda ODS byl pochopitelně zapřisáhlým odpůrcem VÚSC, jak s nezaměnitelnou dikcí rád opovržlivě říkával. Oficiálně mu vadilo vytvoření „dalšího byrokratického stupně“, kde se budou levicově přerozdělovat peníze.
Neblahá oposmlouva
VÚSC měly ovšem také zastánce v užším centrálním vedení ODS, třeba někdejšího místopředsedu sněmovny Jiřího Vlacha z jižních Čech. (Mimochodem, když Vlach v rámci ODS bojoval se skupinou okolo Klausovi loajálního Miroslava Beneše, byl v jeho táboře i perspektivní politik Pavel Dlouhý, známý dnes jako „kníže z Hluboké“.) Vlach sice po sarajevském atentátu dezertoval do Unie svobody, ale po prvních krajských volbách v roce 2000 vytvořila v Jihočeském kraji Unie svobody navzdory předchozím deklaracím místní koalici s vítěznou ODS, ČSSD a Nezávislými. A Vlach se stal prvním náměstkem hejtmana, přičemž dnes zastává vlivnou pozici ředitele Regionální rozvojové agentury jižních Čech (RERA).
Příběh první krajské koalice v jižních Čechách odhaluje příspěvek, jímž k vybudování regionálních mocenských center pomohl sám Václav Klaus. Opoziční smlouvou s ČSSD z roku 1998 totiž v krajích legitimizoval spojení se socialisty, které mnohde přetrvává do dnešních dnů. Mantrou se stala teze, že na krajské, okresní a místní úrovni nejde o ideologii, nýbrž o potřeby lidí a řešení konkrétních problémů. A kvůli ní v centrále ODS nikdo nic nezmohl ani s opovrhovanými „zrádci“ z Unie svobody, natož se spojením se sociální demokracií. Architektům krajských dohod to následně umožnilo dělat si v daném regionu prakticky cokoli bez obav z následků, protože po dalších volbách se role maximálně obrátily. Politici se přestali bát voleb.
Dokonce i jeden z tvůrců „oposmlouvy“ Miroslav Macek dohodu označuje za prazáklad dnešní sítě krajských oligarchů. „Zlom přišel ještě před zavedením krajů. To, když v původním návrhu smlouvy od Miloše Zemana byla nabídka prvních náměstků za ODS na všech ministerstvech. Proti tomu jsem rázně vystupoval s tím, že by šlo o formu koaliční smlouvy. Za takový postup naopak někteří vehementně bojovali s tvrzením, že budeme mít lepší kontrolu. Bezpečně si vzpomínám na Ivana Langera,“ říká Macek. „Po dramatických bitvách se nakonec řeklo generální ne, ale ve sněmovně si beztak dohadovali rozdělení vlivu například v dozorčích či správních radách státních a polostátních podniků, odkud dosáhli do krajů,“ dodává.
Topolánkova dohoda
Když favorizovaná ODS v roce 2002 prohrála volby s ČSSD vedenou Vladimírem Špidlou, který následně sestavil kabinet s lidovci a Unií svobody, byli už hejtmani v modrých barvách a na ně napojené struktury v krajích dobře etablované. Veškerý neúspěch ODS padal na vrub vedení strany a jím řízené volební kampaně, jíž dominoval „fašizoidní ksicht Václava Klause“, jak později prohlásil Mirek Topolánek. Občanští demokraté toužili po změně a vzývali do té doby odstrkované hejtmany s „lidštějším a neideologickým“ přístupem k politice.
Největší šanci získat post předsedy ODS měl šéf hejtmanů Evžen Tošenovský, ale zalekl se a z boje předčasně odstoupil, čímž vytvořil prostor do té doby nepříliš známému senátoru Topolánkovi. Ten se i díky vedení úspěšné celostátní kampaně do Senátu, ve které dal regionům velký prostor, ve stranických náladách dobře orientoval. V soukromých rozhovorech později rád připomínal svoji vítěznou strategii a nabídku regionům: „Centrální úroveň, řízení strany a věci s tím spojené jsou mým hájemstvím, vaším pak regiony. Vy mě zvolíte a nebudete se plést do mého, já zas do vašeho.“ Na kongresu ve Františkových Lázních i díky této dohodě a proti vůli Klause a jeho věrných nakonec triumfoval.
Tehdejší kongresový pakt nazývaný „spojenectví uhlí a oceli“ byl prvním, později se však už bez předchozích regionálních dohod žádný kongres neobešel. Navíc se prokázalo, že v duchu kmotrovských tradic jsou regionální lídři velice hákliví, jakmile uzavřenou dohodu někdo poruší. To se ve Františkových Lázních stalo osudným Ivanu Langerovi, který se v jednom z pozdějších kol volby místopředsedů pokusil bez ohledu na uzavřené dohody urvat výsledek pro sebe na úkor Petra Bendla. Když se to Bendlovi věrní dozvěděli, vystavili stopku do vedení ODS naopak Langrovi.
Dotace urychlují hnilobný proces
Topolánkova dohoda s regionálními bossy několik let šlapala jako hodinky. Šéf ODS a jeho fámulus Marek Dalík dělali svůj byznys, stíhali režírovat chod centrály a strana vyhrávala volby. Krajští lídři zase měli pod palcem své obchody a vlastní hájemství, přičemž předsedu podrželi v kauzách typu Kořistka nebo jeho častých excesech. Co si Velkové, Motlíci a další vůči Václavu Klausovi nedovolili, tím Dalíka jeho přítel Topolánek přímo pověřil. („Marku, s tebou stojím a padám,“ prohlásil Topolánek v jednom z později zveřejněných odposlechů.) Dalík byl spojkou do byznysu i k regionálním bossům, s nimiž dohadoval, jak si obchody rozdělí a jak se kdo má chovat ve stranických záležitostech.
Systém ale později začal skřípat. Zatímco v letech 2004 až 2006 byli zástupci krajů k dělení peněz v rámci Společného regionálního operačního programu (SROP) jen přibíráni a rozhodovalo o něm centrum, respektive ministerstvo pro místní rozvoj, od roku 2006 si vymohli samostatnost. Regionální operační programy tak začali spravovat krajští lídři a místní šedé eminence a centrum potřebovali čím dál méně. Navíc díky penězovodům z EU jejich ekonomická síla rapidně vzrůstala. Za této situace se proto nespokojili jen s nadvládou nad „svými“ buňkami ODS – zamířili výš. Někteří z nich se dokonce nechávali zvolit do vrcholných orgánů ODS typu výkonné rady.
Nyní již hmatatelný posun ve stranické mocenské hierarchii dodal regionálním kmotrům odvahy. Nabyli pocitu, že Topolánka s Dalíkem nepotřebují, a oproti původním dohodám si začali nárokovat centrální državy. K otevřenému konfliktu došlo v roce 2007, kdy se „Kolibřík“ Pavel Bém (toho času nejen pražský primátor, ale i první místopředseda ODS) s „Mazánkem“ Romanem Janouškem začali dožadovat 34 procent akcií Letiště Praha. Jelikož je Topolánek s Dalíkem odmítli „vydat“, vypukla otevřená válka.
Po debaklu ODS v krajských volbách v roce 2008 pak Bém (s vydatnou podporou Klause) zatroubil k útoku a vyzval Topolánka k souboji o post předsedy. Na Bémově straně zprvu vystupovali lidé jako Petr Bendl či Evžen Tošenovský, přidávaly se i kraje spatřující příčinu porážky ve způsobu, jakým Topolánek řídil vládu. Ke smíření mělo dojít v jedné z italských restaurací na Starém Městě v Praze, ale Topolánek s Dalíkem na jedné straně se s Bémem a Janouškem na straně druhé na podmínkách nedohodli.
Mirek Topolánek proto zahájil protiútok a začal hovořit o krajských „kmotrech a gubernátorech“, kteří ODS svírají v kleštích. Jak moc to od něj tehdy bylo věrohodné, ukazuje fakt, že se seznam kmotrů v čase proměňoval. Autor tohoto textu tehdy v Lidových novinách dostal od Topolánkových lidí následující jména: Roman Janoušek, Tomáš Hrdlička (Praha), Pavel Dlouhý (Jihočeský kraj), Roman Jurečko (Plzeňský), Ivo Rittig (Středočeský), Alexandr Novák, Patrik Oulický (Ústecký), Radim Zika (Liberecký), Ivan Langer (Olomouc), Pavel Drobil, Daneš Zátorský (Moravskoslezský) a Pavel Blažek (Jihomoravský kraj). Zhruba do tří týdnů, během nichž se „kmotrovský“ materiál připravoval ke zveřejnění, se však vnitrostranické poměry v ODS změnily. Některé kraje přehodnotily svůj původní protitopolánkovský postoj a přidaly se na jeho stranu. Lidé z Topolánkova okolí pak dokonce bez úspěchu vysílali žádosti, zda by některé kmotry nebylo možné ze seznamu odstranit. Výsledkem bylo, že Drobila, Blažka a Ziku na kongresu Topolánek jmenoval coby své možné nástupce v čele ODS a Petr Bendl spojovaný s Rittigem se brzy stal ministrem dopravy. Langera následně šéf ODS podpořil jako svého místopředsedu, ačkoli na post prvního místopředsedy nakonec doporučil do té doby neznámého Davida Vodrážku. Politika ze stáje Tomáše Hrdličky, který v té době se svými věrnými ještě sváděl s Janouškem a Bémem bitvy o vliv v Praze.
Špatné karty
Kmotrovské nálepky se od té doby ODS nezbavila a jen tak nezbaví. I proto, že vliv zmiňovaných zákulisních hráčů na rozdíl od Marka Dalíka s Mirkem Topolánkem nikdy nepominul, pouze v čase oslabuje anebo sílí. To se ostatně ukázalo i na prvním posttopolánkovském kongresu v roce 2010, když Petr Nečas delegátům nadiktoval jména svých místopředsedů. Kromě Blažka s Drobilem v něm figurovali Jiří Pospíšil (pod vlivem Jurečka) a Alexandr Vondra (Oulický a Novák, tehdy ještě za vydatné spolupráce exmanažera ČEZ Vladimíra Schmalze). Později se ministrem zemědělství stal Petr Bendl (Rittig) a ministrem průmyslu Martin Kuba (Dlouhý). Pravou rukou premiéra je pak Jana Nagyová, o níž se mluví nejen kvůli nadstandardně vysokým odměnám, ale i výraznému vlivu na Nečase a jejím vztahům s řadou z těch, kteří jsou za kmotry veřejně označováni.
Petru Nečasovi vzhledem k rozdaným kartám nezbývá nic jiného než s kmotry spolupracovat. Zvlášť když se mu v předsednickém křesle tak zalíbilo a hodlá v něm zůstat i po očekávaném propadáku v krajských volbách. A tak pokračuje v tom, co ve druhé polovině své vlády v ODS dělal Topolánek – snaží se jednotlivé kraje udržet v permanentním bojovém napětí. Občas některý z nich podpoří proti jinému poskytnutím vlivu na vybraném ministerstvu a pokouší se vyvažovat mocenské síly tak, aby se mu celý koncept nerozsypal.
Spoléhat na samoočistné mechanismy v ODS proto nelze ani po případné porážce v parlamentních volbách a odchodu do opozice. A už vůbec ne v případě, že se po očekávané podzimní porážce v krajských volbách regionální bossové z ODS opět domluví na spolupráci se svými protějšky z vítězné ČSSD. Petr Nečas totiž není žádný Harry Potter. Je to jen více či méně poslušný poskok Lorda Voldemorta, který není mrtev, jak se zdálo. Má totiž víc hlav, než si předseda ODS dokáže představit.
