Evropští vůdci neuznávají nedělní krymské referendum a stále chtějí Ukrajinu co nejúžeji napojit na EU. Proč? Na první pohled se zdá, že ruská politika sjednocuje Evropu podobně silně jako před čtvrtstoletím politika sovětská. V Bruselu možná považují ruské ohrožení za šanci k překonání hluboké krize evropské integrace.
Oficiální potvrzení samozřejmě neexistuje. Ale evropské angažmá na Ukrajině je v naprostém souladu s dosavadním přístupem k projektu integrace kontinentu. Ta totiž probíhá více jako zvětšování než jako sjednocování. Tato tendence se definitivně prosadila v debatách devadesátých let. Tehdy šlo o to, zda se má evropské společenství vnitřně prohlubovat, nebo rozšiřovat. Formální rozhodnutí nepadlo, ale reálná politika jde od té doby cestou rozšiřování.
Strategie rozšiřování zvyšuje počet členů soustátí a legitimizuje se obvykle magií velkých čísel; typický je odkaz na velmocenský status EU plynoucí už z půlmiliardy jejích občanů. To nemění nic na tom, že rozšiřování je snadnějším a dosti neefektivním řešením dilematu každého spolku: totiž volby mezi pouhým součtem síly členů a jejím znásobením. Rozšiřování unie sice zvyšuje počet členů, ale nevyužívá možné synergie. A nejen to. Uspěchaně rozšiřovaný spolek ztrácí akceschopnost. Prostým přičtením dalších a dalších národních zájmů nemůže vzniknout zájem celoevropský, o jehož naplnění se všichni bezvýhradně snaží.
Skutečné mocenské nadhodnoty může nadnárodní spolek dosáhnout pouze v procesu prohlubování; tedy propojováním a koordinací rozdílných národních zájmů a tím i mocenských potenciálů členských zemí. Ano, v unii existují i kroky k prohlubování, tedy zvyšování ekonomické a politické sourodosti, a tudíž lepší řiditelnosti a akceschopnosti celku. Tyto kroky však kulhají za rozšiřovacími skoky. Příklady Bulharska, Rumunska a balkánských zemí jsou dokladem toho, že s každým dalším rozšířením se zdroje spolku především dále přerozdělují a jen okrajově posilují.
Raději větší než silnější
EU chce zřejmě být raději větší než silnější. Důvodem je složitost procesu prohlubování, ale také to, že nosné struktury EU se dnes legitimizují a udržují při životě zejména díky absorbování nových členů. A právě na tomto místě vstupuje do hry Ukrajina a Rusko.
Na Ukrajině se poprvé přímo střetávají evropský a ruský typ zvětšování nadnárodního systému. V obou případech jde o zajištění vlastní existence pomocí rostoucího vlivu na sousední státy. Na jedné straně evropská expanzivita slibující, na straně druhé ruská expanzivita vydírající. Vladimir Putin restauruje Sovětský svaz a snaží se kontrolou cizích teritorií kompenzovat neefektivnost ruského společenského systému.
Ale ani evropský spolek již neslouží především svým členům, nýbrž spíše vlastnímu přežití. V tomto smyslu byla bruselská ofenziva na Ukrajině zcela logická. Stejně logický je i její neúspěch. Uspěchané rozšiřování sféry vlivu místo vlastní konsolidace způsobilo celkové oslabení EU. A to se projevuje i nyní v konfrontaci s autoritářským Ruskem.
Autor je poradcem pro strategické otázky
Čtěte také:
Brusel odsoudil referendum na Krymu jako nelegální, zpřísní sankce
Sporné referendum na Krymu přilákalo mnoho voličů, výsledek je daný
Překvapení se nekonalo, spojení Krymu s Ruskem podpořila většina voličů
