Evropa se zbavuje akceschopnosti a sjednocuje se v neochotě energicky používat potřebná opatření. V uplynulém roce jsme mohli sledovat, že západní elity reagují na migrační vlnu tak, jak to odpovídá stylu vládnutí, který používají obecně. V krizích, bankovní, řecké nebo migrační, se opakuje vzorec chování, který má typické vlastnosti.
Západní vlády, jednotlivě i jako spolek, porušují ve většině případů svá vlastní pravidla a dohody výhradně směrem „dolů“, tedy k jejich změkčení. Nikdy směrem k zostření. Takový aktér se ovšem postupně zbavuje flexibility, která je nutná pro nečekané a extrémní situace.
Jednotní v nečinnosti
Pro tento styl vládnutí je typické, že nevolí nejpřímější a nejúčelnější cestu. Na tu dojde vždy až poté, co nezbývají možnosti se jí vyhnout. Problémy politici neřeší účelně a přímočaře, nýbrž volí opožděně polovičatá opatření. Jsou-li „zaskočeni“ nutností jednat rozhodně, uhýbají nepohodlným zákrokům směrem, kde tuší nejmenší odpor.
V migrační krizi evropské elity velmi dlouho negovaly nepřehlédnutelné příznaky nadcházející migrační vlny. Nedonutily Řecko, Itálii ani další země, aby plnily smluvní závazky, nedokázaly včas použít násilí vůči pašerákům lidí a nakonec se vmanévrovaly do vydíratelné pozice vůči severoafrickým státům a Turecku
V posledních letech to znamenalo, že hrabivým manažerům (bankovní krize), spojencům nedodržujícím smlouvy (eurokrize) i násilnickým potentátům (migrační krize) ustupovali převážně na úkor zájmů svých občanů. V bankovní krizi to elity zdůvodnily chybějícími alternativami, v eurokrizi nutností bránit zániku EU a v migrační krizi morálními ohledy. Ve všech případech dostali jejich občané, kteří nevydírají, drží pravidla a nepoužívají násilí, „za odměnu“ ještě větší zátěž.
V migrační krizi evropské elity velmi dlouho negovaly nepřehlédnutelné příznaky nadcházející migrační vlny. Nedonutily Řecko, Itálii ani další země, aby plnily smluvní závazky, nedokázaly včas použít násilí vůči pašerákům lidí a nakonec se vmanévrovaly do vydíratelné pozice vůči severoafrickým státům a Turecku. V důsledku se v Evropě skokově zvyšuje počet vyznavačů náboženství, které má velké obtíže tolerovat nejen jiná vyznání, ale dokonce i jiný způsob života.
Svým vlastním občanům evropské elity namlouvají, že mají morální povinnost dělit se o výsledky evropského civilizačního projektu. Že lidé z méně úspěšných společenských systémů mají nárok vyzvednout si v Evropě, co jim chybí, a že na pobyt v EU má právo každý, v jehož zemi se válčí. Ve skutečnosti však vlády jen zakrývají své vlastní selhání a vyžadují od občanů, aby nesli náklady toho, že ony samy nedokážou řešit problémy účelně.
Zablokovaný ventil
Není proto divu, že v Evropě roste počet lidí, kteří mají dojem, že se vláda o jejich zájmy buď nestará vůbec, nebo nedělá dost. Důsledkem je zpochybnění „společenské smlouvy“, která znamená, že bude-li vláda chránit zájmy občanů, budou oni snášet její mocenskou pozici. Demokratický systém obsahuje možnosti, jak mohou ovládaní nespokojenost se svými vládci nenásilně ventilovat a přetvořit do konstruktivní energie.
V posledních letech se však politické strany „sjednotily“ ve své neochotě používat včas a energicky potřebná opatření. Voliči si tudíž nemohou zvolit skutečnou alternativu k politice, která jim nevyhovuje.
Pomalu proto roste potenciál nespokojenosti jak se současnou mocenskou garniturou, tak s demokratickým systémem jako takovým. Zatím ještě ne jediným, ale jedním z možných důsledků této deziluze může být volání po „silném vůdci“, který bude lidu, byť i jen domněle a dočasně, opravdu naslouchat.
Autor je členem správní rady Institutu 2080
Čtěte také:
Náklady na běžence v Německu mohou dosáhnou 1,5 bilionu korun ročně
Rada Evropy: Chování evropských zemí k imigrantům je katastrofální
Německo má nejnižší nezaměstnanost od sjednocení. Imigrace paradoxně pomáhá
