Václav Klaus nedávno konstatoval, že hlavní příčinou ukrajinské krize byl nezvládnutý transformační proces. Má pravdu. V této souvislosti je ovšem zajímavé přemýšlet o tom, jak jsme transformaci zvládli my sami.
V české politice existovaly po sametové revoluci dvě představy o dalším směřování země. Jak občanská společnost, tak samospasitelný trh byly svým způsobem intelektuálními dozvuky komunismu; v obou případech šlo o koncepce dříve tabuizované.
Přeceňování demokratického samospádu občanské společnosti na straně jedné a tržní samoregulace na straně druhé nejenže naplňovalo definici idealismu, ale nádavkem dokládalo také příznačnou intelektuální aroganci elit, které mají sklon přehlížet a podceňovat realitu a současně přeceňovat kvalitu a proveditelnost svého vidění světa.
V obou případech měla vládnoucí garnitura legitimitu i moc k tomu, aby svou koncepci mohla uskutečnit. O takové podpoře veřejnosti, jíž se těšili nejprve Václav Havel a posléze i Václav Klaus, se mohlo západním politickým špičkám jenom zdát. Oba mužové se také pokusili své představy uskutečnit.
Obroušená víra v tržní mechanismy
Víra v tržní automatismy nebyla svou podstatou o nic méně idealistická než víra v demokratické perpetuum mobile. Ale čerpala svou větší průraznost z privatizace, která byla hlavní pákou systémové transformace. Nakonec se ale i ona obrousila o realitu a byla stranicko-ekonomickou oligarchií vulgarizována na „porcování medvěda“. Na soud historiků si musíme počkat déle než 25 let, ale verdikt společnosti zněl v obou případech spíše nepříznivě.
Celkově viděno, odehrálo se uplynulé čtvrtstoletí ve znamení posunu od romantismu transformační fáze k technokratismu pozdní globalizace. V celém postkomunistickém světě postupně přibývaly důkazy, že pro plně funkční občanskou společnost chybějí občané schopní a ochotní se pro ni angažovat a že trh sice generuje blahobyt, ale deformuje jeho rozdělování natolik, že je to dlouhodobě neslučitelné se sociální soudržností a politickou stabilitou.
Globalizace oslabila politické ideologie
Zánik komunismu a vrcholící globalizace vedly nejenom u nás k oslabení ideologií pravice i levice a umožnily nástup technokratické koncepce ekonomizované politiky. Jejím logickým dovršením je strategie manažerského vládnutí prosazovaná hnutím ANO.
Bude velmi poučné v dalších letech sledovat, zda si nová politická metoda šmahem podceňující všechno, co není spočitatelné, poradí s výzvami současnosti. Jak se vyrovná s doznívající globalizací. Čím nahradí neudržitelný sociální stát a vizi blahobytu pro každého, aby zároveň zajistila společenský mír. Jak produktivně integruje rostoucí energii národní myšlenky. Jak vyřeší otázku bezpečnosti a jak si poradí s lidským příbojem z částí světa, které Západ ohrožují svou zaostalostí a chudobou.
Autor je poradcem pro strategické otázky
Čtěte také:
Tomáš Ježek: Ekonomika trpěla pod smrtícím nástrojem centrálních plánovačů
Analýza k 25. výročí: Doháníme Západ, ale tygrem nejsme
Při transformaci se improvizovalo, tvrdí Zeman. Šok to pro nás nebyl, říká Klaus
