Ve svém vizionářském článku Globalization of Markets upozornil v roce 1983 Theodor Lewitt na to, že trhy západních společností vykazují příznaky nasycenosti. Firmám proto doporučil hledat nové trhy a nabízet globálně standardizované a co nejlevněji vyráběné zboží. Poslechly a jeho rada pomohla. A když pár let nato pád železné opony umožnil skutečné globální hospodaření, zdál se být ekonomický růst zajištěn navěky. Ale pak věci přestaly fungovat.
Když vyšel Lewittův text, kolísala úroková sazba Fedu okolo deseti procent. Pak začala klesat a dnes je stejně jako v případě ECB blízko nule. Hospodářství přesto neroste. Banky se bojí půjčovat, podnikatelé váhají s investicemi; pochybují zřejmě o jejich návratnosti.
Jelikož nízké úroky nestimulují ani konzum ani investice, přiostřily centrální banky tón. Mario Draghi a i nová šéfka Fedu Janet Yellenová mluví o negativních úrocích, které mají konzum i investice vynutit.
Centrální banky sice mají velkou moc, ale měnová politika nenabízí odpověď na otázku, má-li hospodářský růst budoucnost. Připomeňme si Lewittovu výchozí tezi o tom, že západní ekonomiky jsou víceméně saturované, a mají tedy potíže růst. Odkdy je ale Řecko nebo Španělsko saturované, zeptáte se. Kde jinde by mělo a mohlo hospodářství růst, ne-li tam?
Víra v nekonečné pokračování globalizace
Ekonomie nás učí, že růst je podmíněn kreativitou, produktivitou, kvalitou výrobků, ale i růstem počtu obyvatel či exportními šancemi. V tomto rámci podnikatel zvažuje investici. A bere si úvěr, když věří v jeho návratnost. Mnohé evropské země sice ve srovnání se Švýcarskem saturované nejsou, ale jejich ekonomický potenciál na to ani nestačí.
ECB však trvá na dvou hlavních pověrách současnosti – víře v nekonečné pokračování globalizace a v trvalý ekonomický růst. Proto zaplavuje ekonomiky penězi bez ceny, zaručuje bankroty bez důsledků, umožňuje výrobu zboží bez hodnoty a ekonomický růst bez oprávnění a obsahu.
Realistovi neujde, že tudy cesta nevede. Je pravděpodobné, že evropské hospodářství již nečeká tak silný růst, aby mohl plošně zaručit materiálně definovaný životní styl. Je načase aby si Evropané uvědomili, že se jim nepovede tak dobře, jak by si přáli, a že všem evropským národům se nepovede stejně dobře.
Krize konzumní společnosti
Všechny evropské země před sebou mají proces slaďování životní úrovně svých obyvatel s reálným potenciálem jejich ekonomické výkonnosti. A nejen to. Krize ekonomického růstu je krizí konzumní společnosti. Konzumní vzorec životního stylu, který je dosud předpokladem pro fungování hospodářství i pro zajištění politické stability, již není udržitelný.
Skutečné řešení spočívá ve vyvažování a postupném nahrazování ideálů konzumního způsobu života hodnotami, které nejsou materiální a nemají tržní cenu. Hlavní politicko-ekonomická úloha budoucnosti spočívá v zajištění spojení nemateriálních motivací s ochotou lidí pro ně pracovat. A hlavní celospolečenskou úlohou budoucnosti je vyrovnat se s relativním chudnutím a pochopit, že skromnost a štěstí nejsou protiklady.
Autor je poradcem pro strategické otázky
Čtěte také:
Rok 2014 v českém byznysu: stagnace a lehký optimismus
Španělsko odmítlo další pomoc od ESM, celkem získalo přes bilion korun
