Od přelomu tisíciletí cloumají světem krize, jejichž četnost a závažnost stoupá. V burzovních sálech je zažíváme jako každodenní jednoaktovky a v akademických kruzích jako dlouhodobý spor o to, zda za ně může selhání trhu či selhání státu. Trh nefungoval, jak slibovala chicagská škola, říkají jedni. Stát příliš reguloval trh, tvrdí druzí.
Ti, kdo hovoří o selhání státu, vycházejí stejně jako ti, kteří kritizují selhání trhu, z předpokladu, že by stačilo používat správnou teorii, a krize vymizí. Ale co připustit jinou možnost? Co když krize současnosti ukazují, že nezvládáme realitu proto, že je pro nás nezvládnutelná?
Problém nezvládnutelné komplexity potenciálně existoval vždy. Avšak od roku 1989 je s ním lidstvo konfrontováno ve zcela výjimečné míře. Od pádu železné opony už totiž nic nebránilo skutečně „globální“ globalizaci, tedy konkurenci a kooperaci bez hranic. Výrobní a organizační struktury se s cílem vyrobit více a levněji zhušťovaly a zároveň se s cílem obsáhnout celou planetu rozpínaly. Tyto protichůdné procesy vedly k tomu, že rozsáhlost a složitost ekonomických vazeb zřejmě přesáhla úroveň, kterou jsou lidé schopni myšlenkově obsáhnout.
Přesto se ekonomické elity, vyzbrojené matematizovaným manažerským věděním, snažily růstové potenciály globalizovaného světa zmobilizovat a zkrotit zároveň. Jenže schopnost „spočítat“ ekonomická zadání podle identických vzorců a interpretovat je podle identických teorií ještě neznamená pochopit, co se skutečně děje. Natož vyvodit z toho přiměřené závěry. A když navíc hospodářské krize ohrožují nejen přežití firem, ale i stabilitu celých států, tak je těžké spokojit se s tvrzením, že krize prostě patří ke kapitalismu.
Manažeři a politici se dosud snažili pochopit a ovládnout globalizaci pomocí stále komplikovanějších a větších organizačních jednotek. Ničivost krizí však roste, jestliže postihnou propojené systémy. Nejenže bankovní krize roku 2008 začala v USA a postihla celý svět. Je navíc siamským dvojčetem dluhové krize západních států. Tím dostává ekonomická krize rozměr nejen politický, ale i bezpečnostněpolitický.
Zdá se, že je nejvyšší čas přestat chápat krize jen ekonomicky. Přesnější obraz získáme, když rozšíříme jejich definici a začneme krize vnímat jako důsledek nezvládnuté, zřejmě i nezvládnutelné komplexity. Co když jsou ekonomické a politické krize projevem nedostatečnosti našich poznávacích a řídicích schopností? Průběh a důsledky krizí poslední dekády naznačují, že by to mohla být pravda.
Krize současnosti, ať v ekonomice nebo v přesahu do mezinárodní politiky, lze popsat jako spontánní zjednodušování systémů. Neznamenají nic jiného, než že složitost struktur sloužících k dosahování ekonomických cílů přesahuje úroveň, kterou jsou lidé schopni myšlenkově obsáhnout a organizačně zvládnout.
Nezvládnutelné systémy jsou dysfunkční jako golemové bez kontroly. Manažeři a politici se pořád snaží vtěsnat globalizaci do standardizovaných norem a institucí. Dnešní krize jsou však formou jejich spontánního rozpadu a tím i nedobrovolnou redukcí nepřiměřených ambicí na úroveň, která odpovídá lidským schopnostem. Globalizaci střídá fragmentace.
Čtěte také:
V eurozóně bude letos dvacet milionů nezaměstnaných
Rok 2013 očima analytiků: Budeme opět více šetřit
Recese pokračuje. Česko se řadí po bok Španělska, Portugalska a Řecka
Autor je poradcem pro strategické otázky
