Petr Šec je spolu s kurátorkou Olgou Dvořák zakladatelem a spolumajitelem prestižní pražské galerie dvorak sec contemporary, která vznikla v roce 2009 a zaměřuje se na obchod se současným českým a slovenským uměním. Vzorem nové galerie jsou podobné instituce v New Yorku či v Londýně, a tak není divu, že na českém trhu působí revolučně. A takové jsou také názory obou zakladatelů.
Začnu trochu oklikou. Když jsme před čtyřmi roky s Olgou Dvořák otevřeli galerii, chtěli jsme začít nějakou bombou. A tak jsme zahájili provoz s ikonou britské výtvarné scény Julianem Opie, což je vrstevník Damiena Hirsta a představuje ve výtvarném umění mainstream, třeba něco jako Foo Fighters v muzice. Vedle nesporné kvality používá také promyšlenou marketingovou strategii a třeba obraz This is Shanoza z dvacetikusové edice se prodával jeden za 800 tisíc korun. Takových edic připravil Opie, či spíše jeho pomocníci, pro veletrh současného umění v Basileji deset, takže celkový zisk činil 10 krát 20 krát 800 tisíc. Tomu říkám prodej.
E15: Jak dobře se prodává současné české umění?
E15: Něco podobného se v Česku nevidí?
To opravdu ne. Naše výstava v Praze měla pozitivní odezvu u sběratelů, umělců i kritiky, neboť Opie je obecně uznáván i u nás. Jenže problém je v tom, že kdyby neměl britský, ale český pas, bezpochyby by dostal uměleckou nakládačku, třeba od nějakého velevýznamného českého teoretika či ještě významnějšího novináře. Asi by ho rovnou obvinili z laciného podbízení, vyprázdněnosti, zkratkovitosti nebo bezobsažnosti. Nakonec by byl rád, kdyby si vybojoval dvanáctitisícový plat asistenta někde na AVU, kde by trávil čas půtkami se svými kolegy. Pokud by chtěl prodávat dál, byl by exkomunikován „nezávislými“ kritiky a leckdo by ho přestal zdravit. V Čechách se úspěch neodpouští, tedy pokud ho nedosáhnete v zahraničí.
Závist, podrazy, pomluvy
E15: Je nějaký český umělec současnosti, který uspěl na světové scéně?
Bohužel zatím nikdo. Hrajeme třetí ligu. To, že se občas v novinách objeví zpráva, že ten či onen český umělec měl výstavu v newyorské galerii, neznamená vzhledem k prodejnosti vůbec nic, neboť galerií současného umění je v New Yorku asi tisíc. Ukazuje se, že je velmi těžké penetrovat z Česka na newyorskou či londýnskou výtvarnou scénu. I když už česká galerie představí umělce na mezinárodním veletrhu, často to nemá koncovku, kupce to nenajde, kurátoři z mezinárodních muzeí nezareagují, stánek se zabalí a jede se domů. Je nás doslova pár, co se o to pokoušíme a jezdíme na zahraniční umělecké veletrhy, a cítím hluboký respekt ke všem českým galeristům, kteří to takhle dělají. Další z cest k úspěchu a mezinárodnímu respektu pro českého umělce, která ale souvisí nejen s talentem, ale hodně i s polibkem štěstěny, je, když si ho vybere londýnská galerie s dobrým programem a udělá mu výstavu, jako se to nedávno stalo třeba Maskérovi.
E15: Myslíte si, že se to časem změní?
Určitě se to dá změnit, ale je to běh na dlouhou trať. Předně tu chybí koncepční marketingová podpora současného umění od začátku kariéry, jak ji známe třeba z Rakouska, díky níž hrají desítky vídeňských galerií důležitou roli na evropském trhu umění. Marketing a sebepropagace, tedy něco, co je ve světě nejen naprosto standardní, ale hlavně nezbytné, je v českých podmínkách považováno za zločin a velkohubost. A to jak mezi kurátory, tak mezi mnoha umělci.
E15: A co se všechno musí změnit?
Musí se změnit celá společnost a poměry v umělecké komunitě. Musí se začít už v základních školách – dostat umění do školních osnov, na školní zdi, do školního prostoru. Současné umění už není pro děti ani ta bývalá nuda, dnes je to nic, neexistuje. Průměrný Čech sice občas zajde do divadla, ale na výstavu? V žádném případě. Dokonce i vysokoškolsky vzdělaní lidé se maximálně dokopou do stadia, že si spletou Jirku Davida s Davidem Černým, což není zrovna dobrá zpráva pro výtvarnou scénu ani pro ně. Chybí tu větší povědomí o výtvarném umění, větší zájem. Proto si myslím, že se musí změnit spousta věcí včetně systému financování vysokých výtvarných škol. A také se musí změnit atmosféra ve výtvarných kruzích. Závist, podrazy, strach, různé partičky, pomluvy, boj o místa v grantových komisích a neochota naslouchat a dívat se kolem sebe zavádějí český svět současného umění do provinciálních vod a tempo v něm diktují ti průměrní a frustrovaní. V tomto prostředí nakonec tratí úplně všichni, umělci, kurátoři, teoretici i galerie.
E15: Laika z vnějšího světa asi překvapí, že je to tak vyhrocené. Můžete uvést nějaký příklad podobného chování?
Samozřejmě. Nedávno jsme byli svědky řady vystoupení v médiích, kde různí kritici shazovali práci Romana Týce. A přitom Roman Týc je jedním z mála českých výtvarníků, o kterém otiskly recenzi třeba prestižní New York Times, a dostal možnost spolu se svou skupinou Ztohoven prezentovat své dílo v Tate Modern. Dokonce i ikony českého umění se pak bojí kritizovaného umělce zastat. Nikdo se nechce stát příštím terčem, neboť pořád je co ztratit, od místa v ateliéru až po grantovou komisi. Prostě někdy to tu vypadá jako za socialismu.
E15: Připomíná to tak trochu bludný kruh. Jaká je cesta ven?
Potřebujeme pozitivní myšlení a odvahu vystoupit ze systému. Myslím, že už je pomalu na čase, aby vznikl nějaký think tank, který by navrhl, co s tím. Základní otázka, kterou si musí položit všichni umělci, zní: Chceme prodávat své umění, chceme, aby nás prodávali ve večerní aukci v Sotheby’s? Máme dost sebedůvěry a ctižádosti ukázat svou tvorbu v zahraničí? A k tomu potřebujeme podpořit fenomén sběratelství, a ne ještě na sběratele útočit, neboť sběratelé svými nákupy v první řadě podporují samotné umělce.
Superhvězdou je David Černý
E15: Jaká je největší osobnost českého současného umění?
Superhvězdou českého současného umění je David Černý se vším všudy. Velkou hvězdou je také Roman Týc, který je umělcem mezinárodního formátu, byť se vůbec neslučuje s akademickým proudem. Pokud bych měl vyjmenovat umělce, jejichž práce se mi líbí, bude seznam již delší. Patří tam Michal Cimala, Michal Pěchouček, Jiří David, Milan Houser, Jiří Petrbok, Maskér, Evžen Šimera, Kryštof Kintera, Josef Bolf, Marek Kvetan, Viktor Frešo, Boris Sirka a mnozí další.
E15: Vraťme se k Davidu Černému. Vy budete nyní pořádat jeho velkou výstavu, kde nebude nouze o provokativní exponáty. A zatímco na obří miminka na Žižkovské věži už jsme si celkem zvykli, obří penis bude pro mnohé šokující.
Přijďte se podívat. Je to výstava o našem přebujelém egu a autor si svobodně volí prostředky pro své vyjádření. Víc v této chvíli nemohu prozradit. Umělci neradi interpretují svá díla a David Černý není v tomto smyslu výjimkou.
E15: Proč vaše galerie působí na některé kritiky a umělce jak červený hadr na býka?
Důvodů bude asi více. Jsme poměrně nová konkurence a prostě nepatříme do party, nechodíme tam, kam se chodí, nechceme diskutovat o obskurních tématech, oblékáme se jinak, takže když se to vezme všechno dohromady, nesplňujeme představu galeristy, jak se nějak podivně v Česku nastavila v devadesátých letech. Prostě že by galerista měl být trochu potrhlý, věčně zadlužený, po hospodách vysedávající, mudrující o tématech komerce a čistého umění. Naším vzorem jsou galerie v New Yorku či v Londýně a právě tento londýnský či newyorský styl v přístupu k umění přivádíme do Česka. Za pár let bude více galerií, jako je naše, budou platit nájem, prodávat kvalitu a orientovat se do světa, zatímco staré galerie, nasáté na dotace a granty, budou pomalu končit. Ale bývalo to horší. Mnozí už pochopili, že galerie jako ta naše prostě dělá výstavy a pomáhá umělcům prodávat. A dělá to stejným způsobem, jako se to dělá v Londýně a v NewYorku.
Nejsme zvyklí platit za umění
E15: Za kolik se dá v současné době pořídit kvalitní české umění?
Kvalitní české umění v naší galerii začíná zhruba na 20 tisících. To je dílo čerstvého, ale talentovaného umělce hned po škole. Jen pro srovnání – absolvent akademie v Rakousku začíná na pěti tisících eur za plátno, což je zhruba šestkrát víc. Už tady je vidět, že je české mladé umění podhodnocené, a tedy z hlediska investice velmi výhodné pro nákup. Pokud má umělec již zavedené jméno, vyskočí cena jeho díla během několika let klidně na 200 tisíc.
V Česku není mnoho sběratelů, kteří by byli ochotni kupovat jako dílo kupu starých prken a hadrů. Začínající sběratel chce hezké, nedepresivní, odpracované, dotažené věci
E15: A kolik stojí věci od Davida Černého?
Hvězdy s mezinárodním renomé typu Davida Černého, Jirky Davida s objekty ve větších formátech se budou určitě pohybovat v částkách přes 500 tisíc korun. Další velmi kvalitní objekty a díla u nás pořídíte v cenách mezi 100 až 200 tisíc. Možná se to někomu zdá příliš, ale znovu podotýkám, že v Rakousku se díla známých rakouských umělců stejné kvality prodávají za pětinásobek až desetinásobek naší ceny.
E15: Proč je ten rozdíl tak obrovský?
Je to hodně způsobeno naším mentálním nastavením, neboť v Česku nejsme zvyklí platit za umění. Bohatí lidé utratí miliony za vybavení luxusní vily a pak si tam pověsí reprodukce za pár stovek nebo si případně na zeď nepověsí nic. V Česku není mnoho sběratelů, kteří by byli ochotni kupovat jako dílo kupu starých prken a hadrů. Začínající sběratel chce hezké, nedepresivní, odpracované, dotažené věci. Taková je prostě realita.
E15: Kdo kupuje současné umění?
To je velké tabu. Nikdo nechce mluvit o tom, že prodává nebo kupuje. Sběratelé se bojí, že je někdo vykrade, když se o nich bude psát. Navíc o trhu se současným uměním tu často píší a mluví takzvaní experti, kteří nikdy žádný obraz neprodali a mnohdy ani nevědí, jak celý systém funguje.
E15: A jak tedy funguje trh se současným uměním?
Na vyspělých trzích není téměř možné, aby zavedený umělec prodával své obrazy přímo. U nás galerista investuje do podpory umělce a ten pak mnohdy chodí za jinými galeristy nebo prodává sám. Ale mnohdy se není co divit, když galerista nemá komu prodávat nebo to neumí prodat. Troufnu si odhadnout, že v celé Praze existují tak tři galerie, které se svým způsobem práce blíží ne světovému, ale spíše evropskému formátu. Jsme stále na začátku, díky čemuž je zde možnost nakupovat velmi levně, a mnozí sběratelé toho také využívají. Pokud se změní poměry na české výtvarné scéně, ceny kvalitního umění vyskočí o 100 procent.
E15: Jak bude vypadat český trh s uměním za pět či deset let?
Věřím, že talentovaní umělci budou mít více výstav v zahraničí a budou úspěšnější při prodeji. V Praze, v Brně a jinde bude alespoň deset prodejních galerií evropského formátu, uvidíme více českých umělců na večerních aukcích Sotheby’s a Christie’s a více Čechů si raději koupí obraz než luxusní hodinky nebo kabelku. Nakupovat současné umění bude stejně běžné, jako je to již nyní v Německu či v Rakousku.
E15: Jakou nejdražší věc jste za tři roky existence prodali?
To si dovolím nechat pro sebe. Trochu se bojím té závisti, kterou by mohla způsobit vyřknutá částka u některých teoretiků a umělců ve vztahu k prodávajícímu umělci.
E15: A jaký nejdražší exponát máte v nabídce vaší galerie nyní?
Ani to raději nebudu říkat. Kdo chce, může se přijít podívat k nám do galerie. Ale jistě je to cena v řádu milionů korun.
Petr Šec (47)
Vystudoval Vysokou školu strojní a elektrotechnickou v Plzni. V roce 1993 založil komunikační agenturu Proximity Prague, která je součástí sítě BBDO Worldwide. Od roku 2007 do 2009 pomáhal provozovat Galerii Václava Špály, v roce 2009 založil společně s kurátorkou Olgou Dvořák galerii dvorak sec contemporary, která sídlí v Dlouhé ulici nedaleko Staroměstského náměstí.
Čtěte také:
Rekordní cena za Zrzavého. Spící hoch se vydražil za 14,7 milionu korun
V New Yorku padl nový aukční rekord, Bacon se vydražil za tři miliardy
