Jestli by měl někdo z českých sportovců kandidovat na pomyslnou cenu za dlouhodobé špičkové výkony, tak mezi ně jednoznačně patří triatlonista Petr Vabroušek. I po čtyřicítce přidává do své sbírky další úspěšné starty a zdaleka se neobjevuje jen v náročných závodech kombinujících plavání, cyklistiku a běh.
Nové výzvy hledá i mimo triatlon a letos se mu podařilo dosáhnout na neobvyklý primát. Poté, co v roce 2013 vyhrál maratonský běh (a také ultramaraton na 100 kilometrů) na jižním pólu, ovládl v dubnu i maraton na severní točně.
Závodíte na vysoké úrovni přes dvacet let. Jste ve věku, kdy sportovci obvykle zavěšují své náčiní na hřebík. Vy se končit nechystáte. To nejste za ty roky dřiny unavený?
S veslováním trvá moje kariéra už přes třicet let. Určitě se necítím systémově unavený. Po závodech samozřejmě ano, ale je to taková ta správná zasloužená únava po příjemně stráveném dni mezi soupeři. Končit se rozhodně nechystám a doufám, že i v okamžiku, kdy pověsím profesionální sport na hřebík, budu se i dál honit se soupeři na amatérské úrovni. I na to se těším, protože bez tlaku na výsledek to musí být ještě větší zábava.
Zvolil jste si kombinaci tří různých sportů, které na první pohled do sebe nezapadají. Co vás na triatlonu – zejména jeho ironmanské podobě – tak uchvátilo?
Možnost závodit ve třech různých sportech mě nadchla. Bylo to skvělé a proti veslování hodně pestré. Navíc mi to nabízelo časoprostorovou svobodu, protože při tomto sportu nejste vázáni na loděnici, ostatní členy posádky ani trenéra a můžete ho provozovat prakticky kdekoli a kdykoli. Začal jsem samozřejmě s kratšími triatlony a až během let je postupně prodlužoval. Čím byl závod delší, tím víc se mi dařilo, a tak jsem logicky skončil u ironmanských distancí.
Co byste poradil lidem, kteří by chtěli vyzkoušet závod, v němž se postupně plave 3,8 kilometru, jede 180 km na kole a na závěr běží klasický maraton?
Určitě se toho nebojte. Na první pohled to vypadá nezvládnutelně, ale krása Ironmana spočívá v tom, že zdravý člověk mezi 18 a 60 lety se na něj zhruba po roční systematické práci dokáže připravit. Mluvím o dokončení v obvyklém limitu 17 hodin. Pokud budete mít vyšší cíle, bude samozřejmě potřeba tvrdší a delší trénink. Chybám v přípravě se nejlépe vyhnete, pokud načerpáte maximum informací z literatury, internetu nebo nejlépe využijete služeb zkušeného trenéra. Nejčastější chybou bývá přetrénování. Nejvíc není v tréninku vždy nejlíp.
Počet vašich dokončených Ironmanů se v tuto chvíli zastavil na čísle 154, což je světový rekord. Čím to, že s vámi nikdo nedrží krok?
Tak to nevím. Asi to nikoho tak nebaví a zřejmě je to i mou vrozenou leností. V závodech se tak úplně nezničím a s tím souvisí i rychlá regenerace. Psychicky i fyzicky odpočatý se po Ironmanu cítím obvykle po třech až čtyřech dnech, takže když se nám to v létě hodí do rodinného programu, mohu závodit na plných distancích každý víkend. Stále mě to baví, a to je hlavní. Dlouhý triatlon každý víkend mi navíc umožňuje vystačit po zbývajících šest dní s naprostým minimem tréninku, takže s dětmi jde o ideální letní program.
Celkem 3,8 kilometru plavání, 180 km na kole a maraton za 17 hodin vypadá na první pohled nezvládnutelně, ale krása Ironmana spočívá v tom, že zdravý člověk mezi 18 a 60 lety, se na něj dokáže po roční systematické práci připravit
Loni jste přerušil unikátní sérii patnácti účastí na mistrovství světa Ironman na Havaji, ale sliboval jste, že se tam určitě vrátíte. Bude to už letos na podzim?
Zpět na Havaj nespěchám. Kvalifikace v profi kategorii vyžaduje celoroční shon za body ve vybraných závodech. Já už ale raději volím závody podle toho, kam se nám s rodinou chce a kde se nám líbí. Na Havaj se určitě ještě vrátím, ale bude to až v době, kdy budu sportovat na amatérské úrovni.
Většinu roku závodíte prakticky každý víkend. Kde na to berete energii a jak odpočíváte?
Pravidelné závodění je samo o sobě dostatečným stimulem pro tělo, takže po zbytek týdne mohu odpočívat a sbírat energii. Už léta se mi tento model osvědčuje, byť se zdá, že u nikoho jiného nefunguje. Pokud mám volit mezi šesti dny tréninku a jedním dnem volna (obvyklý program soupeřů) a jedním dnem závodu a šesti dny odpočinku (můj model), tak je to jasné.
Vyzkoušel jste extrémní podniky jako Rock Point-Horská výzva, Beskydská sedmička či maraton a ultramaraton na 100 km v Antarktidě a naposledy maraton v Arktidě. Jak to zapadá do vaší závodní koncepce?
Do koncepce profesionálního triatlonu to moc nezapadá a vždycky je to trochu nepříjemný zásah do přípravy, ale v triatlonu si už nepotřebuji nic dokazovat. Naopak si závodění i na úkor aktuální výkonnosti rád zpestřím takovýmito lahůdkami. Pokaždé mě to osvěží, a o to raději se pak vracím k Ironmanům.
V poslední době si vás širší sportovní veřejnost spojuje s běhy v polárních končinách. Jak se může Středoevropan na mrazivé podmínky připravit?
Není to úplně jednoduché. Na Antarktidu jsem odlétal na podzim a poslední závod před tím byl Ironman Havaj. Na severní pól jsem se sice přesunul až na jaře, ale mrazy už doma dávno nebyly. Naplánovali jsme tedy s rodinou jarní prázdniny na Štrbském plese a se synem nabíhali kilometry na ledě a v hlubokém sněhu po okolních sjezdovkách. Průdušky jsem zvykal klusáním v mrazírnách v Uherském Brodě kde je –26 °C, a tělo otužoval ledovými sprchami a v kryokomoře (4 až 5 minut v –170 °C – pozn. red.).
V čem se lišila obě polární dobrodružství. Můžete porovnat, které bylo náročnější a v čem?
Náročnější byl určitě severní pól. Sníh se extrémně bortil, vál silný vichr a pocitové teploty klesly až pod –45 °C. Také proto se ultramaraton na 100 kilometrů běhá jen v Antarktidě a nikoli na severu.
Zastavme se u vašeho vítězství v závodě North Pole Marathon. Jak byla celá akce zorganizovaná a kde se přesně běželo?
Běželo se desetkrát po 4,2 kilometru dlouhého okruhu jen několik kilometrů od pólu. Přesná poloha se neustále měnila, protože kra samozřejmě driftuje. Záznam z Garminu ukázal, že během závodu se celý tábor a s tím i start a cíl posunul o více než kilometr. Největší komplikace byla s počasím, které neumožňovalo plánovaný odlet. Vše se také zdrželo tím, že si naše letadlo při prvním přistání na pólu ulomilo podvozek a muselo se čekat na nový stroj z Moskvy. Pak už všechno – byť s třídenním zpožděním – proběhlo hladce. Díky tomu jsme ale přišli o příznivější počasí, které panovalo v původním termínu. Přede dvěma lety jsme zase museli týden čekat na odlet z Antarktidy do Chile. Rovněž kvůli počasí.
Při čekání na start jste se na Špicberkách potkal s českým polárníkem Miroslavem Jakešem. Poradil vám něco důležitého?
Bylo to velmi příjemné setkání a popovídání. Odehrálo se ale až den před naším odletem na severní pól, takže už jsem měl všechno zjištěné a připravené. Spíš jsme probrali spoustu zajímavých historek z jeho i mé minulosti.
Co bylo při North Pole Marathon nejnáročnější?
Kombinace všeho – teplot, větru, povrchu, nevyspání z cestování… Každá jednotlivost by byla celkem v pohodě. Dohromady to ale byl spolu s prvním místem v cíli skvělý zážitek.
Podle pořadatelů byly letos nejextrémnější podmínky. V čem se to projevilo a jak se to podepsalo na vašem času?
Stejně jako v Antarktidě, kde jsem v maratonu i běhu na 100 kilometrů překonal traťový rekord, jsem chtěl na něj zaútočit i na severním pólu. Bohužel se letos závod poprvé v historii vůbec neběžel po zledovatělé přistávací ploše, ale jen v bortícím se neupraveném sněhu. Čekal na přílet letadla s ruským ministrem zahraničí. Proto nás pořadatelé upozornili, že můžeme zapomenout na plánované časy. K tomu se v den závodu přidal nejhorší mráz a vítr za poslední roky. Asi sedm kilometrů jsem držel rekordní tempo, ale to už bylo jasné, že se to nepodaří. V cíli jsem měl čas 4:22:24. Pro porovnání maraton necelých tisíc kilometrů od jižního pólu jsem uběhl za 3:34:47.
Ovlivnila váš výkon zima?
Bylo lehce pod –30 °C, což po větru přestavovalo pocitových zhruba –20 °C, ale proti větru to dělalo až –45 °C. Bylo velmi těžké volit tempo a oblečení, abych se nejdřív moc nepotil a pak nezačal mrznout. Pár soupeřů to odneslo omrzlinami a lékař závodu je zastavil.
Jak jste se vůbec dostal k polárním běhům?
Přede dvěma roky mi přišla nabídka zúčastnit se dvojzávodu v Antarktidě. Neváhal jsem ani na chvilku. Hlavním motivem bylo se tam podívat, ale zároveň jsem tušil, že tamní drsné podmínky by mohly mému silovému stylu běhu a relativně svalnaté postavě vyhovovat. Vítězství někoho z afrických běžců tam určitě nehrozilo. Těm je zima i při plus patnácti na Pražském maratonu. Na severní pól mi pak na základě výsledků z Antarktidy přišlo hrazené pozvání od pořadatele. Opět jsem samozřejmě ani chvíli neváhal.
Klasičtí vytrvalci si pro maratony vybírají klimaticky co nejvýhodnější destinace. Ve vašem případě to vypadá, že se snažíte závodit na těch nejnemožnějších místech. Jaká neobvyklá výzva vás teď láká?
Zatímco na městských maratonech je naprosto nemožné konkurovat Afričanům, v hlubokém mrazu a sněhu je to jiné. Jsem typ, který má rád nové výzvy. Proto mě teď láká například přeběh Sahary – Marathon des Sables. Jedná se o ultramaraton na 250 kilometrů, i když na něm se africkým soupeřům pochopitelně nevyhnu.
| Petr Vabroušek (41) |
|---|
| Začínal jako veslař v Otrokovicích. Později se zaměřil na triatlon a stal se nejúspěšnějším Čechem na ironmanských distancích. Jeho převahu dokládá fakt, že na žádném českém ani slovenském „železňáku“ nebyl 18 let poražen. Kromě toho podniká „výlety“ do dalších extrémních podniků. Zároveň je zástupcem značek SLS3 a Blueseventy pro Česko a Slovensko. Petr Vabroušek je vystudovaný ekonom, s manželkou a dvěma dětmi žije ve Zlíně. |
Čtěte také:
