Petra Žantovského znám od doby, kdy jsem poprvé „strčila nos“ do mediálního rybníčku. Nepřehlédnutelná postava a konejšivý hlas, který slýcháme z rádia i televize. Šéf katedry sociální a masové komunikace UJAK, kterou letos opustil.
Autor: ČTK
Více méně nedobrovolně – UJAK podle Petra Žantovského (a jeho kolegů) přestal poskytovat záruku kvalitní výuky.
Ve vztahu k mediálnímu vzdělávání u nás jste spíše optimistický, či pesimistický?
Nevím, co jednoznačně odpovědět. Základní mediální vzdělávání neexistuje, střední rovněž ne, pokud nepočítáme pár minut nějaké přednášky soudružky, která učí občanskou nauku od roku 1972 a pamatuje ještě občanskou válku v Chile. Univerzitní školení budoucích žurnalistů (ale taky lidí pracujících v komerční či politické komunikaci) je pořád ještě v nějakém tranzitivním období. Na FSV nedávno řešili malou vzpouru studentů, jimž se zdálo, že se učí spoustu mediální teorie a velmi málo se věnují praktické novinařině. To je logické – na FSV se soustředila většina mediální vědy, a je to tak určitě správně. O jakýsi protipól jsme se pokusili s mými kolegy na Univerzitě J. A. Komenského (UJAK), kde jsme 8 let provozovali katedru sociální a masové komunikace, která dbala možná více na dovednosti a praktické poznatky. Jenže teď se vedení UJAK rozhodlo bezdůvodně toto kvalitní pracoviště rozprášit, takže o budoucnosti studia tam nelze dnes říci nic určitého. Věřím v moc konkurence, takže určitě není všem dnům konec. Média jsou nejen atraktivní, ale svým způsobem taky směrodatný obor naší doby, určitě se najde další, třebas i nová škola, která ten zatuchlý rybníček trochu rozešplouchá.
Proč je mediální komunikace tak populární obor?
Být v médiích znamená pro mnoho lidí vůbec existovat. Média se často přeceňují, démonizuje se jejich vliv – třeba před volbami. A pak se stane, jako letos, že lidé vykroužkují mediálně propírané hlavy – a kdo to vlastně způsobil? Neschopnost vykroužkovaných, nedůvěra veřejnosti k elitám, nebo média, která to znásobila svými hlásnými troubami? Jenže mám často pocit, že čím víc se učíme takzvaně komunikovat, tím méně spolu dokážeme mluvit, natož abychom si něco podstatného dovedli sdělit. A to zdaleka není jediný paradox této zapeklité postmoderní doby.
Na vaší katedře studovalo 2 500 studentů. Jak se tolik lidí uplatní na pracovním trhu? To se ptejte rektora a majitele té školy zvané UJAK. To on hnal do katedry studenty pod tlakem jen kvůli inkasu školného, aniž by se zajímal, zda všichni ti lidé mají ke studiu aspoň elementární dispozice. Ale i kdybych si řekl, že ano, pak faktické uplatnění pro ty lidi bylo od počátku nastaveno hodně široce – proto se to jmenovalo „sociální a masová komunikace“. Do takového vymezení se vejde novinář, píárista, pracovník v reklamě, ale taky třeba personalista, krizový manažer atd. Otázku vidím jinak: Má ještě dnes (po té osmileté zkušenosti si odpovídám záporně) smysl dělat takovéhle širokospektrální studijní obory? Není – i vůči studentům – mnohem poctivější nabídnout úžeji vymezený píseček, a na tom pak uplatnit mnohem vyšší nároky na studenty i pedagogy? Doba směřuje k diverzifikaci, specializaci. Printová plnoformátová média pomalu zaniknou, zatímco noviny typu E15 – specializované tiskoviny pro úzký, ale přesně pojmenovaný okruh příjemců – zůstanou a budou se množit. Podobně to vidím v rádiích. Digitalizace tomu dá do pěti let za pravdu, dejte na mě… Lze vůbec v oboru mediální komunikace lidi vzdělat, nebo jde jen o zkušenost? Vzdělávat lze mnoha způsoby. Předně prostředím, kolektivem a atmosférou. Akademická půda by měla mít výsostnou povahu svobodného území pro svobodnou a velice hlubokou diskuzi o důležitých věcech. Student by se měl v první řadě naučit utvářet si názory ze získaných poznatků a vědomostí, obhajovat a také korigovat své názory, vnímat názory druhých, vést polemiku – a naučit se v ní i prohrávat. To je něco, v čem je akademická půda nezaměnitelná a nenahraditelná. Zeptejte se ale, kde to takhle běhá… Vzdělávat lze i pozitivisticky, výkladem všeobecných základů společenských věd, nějakých těch základů práva či ekonomie, a pak je hodně na samostudiu každého studenta, jak s těmi poznatky naloží a jak je bude umět využít ve své práci. A samozřejmě se můžeme mechanicky naučit rozlišit od sebe třeba zprávu, fejeton a medailon. Ale určitě mi dáte za pravdu, že v tom žurnalistika, její kouzlo a její smysl nevězí. Myslíte si, že mediální teorie se dá uplatnit i v praxi?
Mediální teorie je extrémně zajímavá věda – pro mediální teoretiky. To není bonmot, to je fakt. Mediální věda je interdisciplinární obor, kde se najde velmi mnoho moderní historie, kulturní antropologie, sociologie, psychologie, ekonomie, politologie. Pokud někoho zajímá fúze těchto disciplín, pak je na správné adrese. Základní poznatky z mediální vědy neuškodí žádnému účastníku mediální komunikace – novináři ani jeho publiku. A jsme na počátku – od toho je školství, které z různých důvodů a na různých úrovních selhává.
Jak hodnotíte úroveň svých studentů a kolik jich u vás nedostudovalo?**
Už jsem se o tom zmínil výše. Úroveň byla různá, daná nejen dispozicemi, ale i motivací. Vedle krajně motivovaných, vynikajících, pilných, talentovaných byli tací, kteří se ptali, kde je ta kasička, kde se prodávají diplomy. Chybou vedení a majitele UJAK bylo, že těch, kteří nedostudovali z důvodu neschopnosti, bylo mnohem míň, než by být mělo. Malý příklad za všechny. Poslední státnice, které jsem připravoval, byly ty letošní. Dostal jsem před nimi od vedení UJAK pokyn, že ve státnicových komisích nesmí sedět prof. Jiří Svoboda, mimochodem jeden z odborných garantů katedry a rozhodně vynikající odborník. Bylo mi řečeno, že proto, že je moc přísný a studenty vyhazuje. Pointa: neposlechl jsem vedení a prof. Svobodu do těch komisí posadil. To byla také jedna z těch „neposlušností“, které mě z UJAK odvedly na jiný, a jak věřím, čistší vzduch.
