Gross chce za místopředsedkyni strany Buzkovou
Stanislav Gross je pružný politik, populárním hvězdám však zachovává věrnost takřka konzervativní. Poté, co se popovým stálicím Heleně Vondráčkové, Michalu Davidovi nebo Karlu Gottovi nepovedlo vyhrát sociální demokracii krajské a senátní volby, úřadující předseda ČSSD se snaží nastrčit do výkladní skříně strany dalšího miláčka davu. Chce, aby se místopředsedkyní strany stala dlouhodobě nejoblíbenější česká politička Petra Buzková. V posledních letech dokázala neplatnost teze o své údajné nepracovitosti, vysvětlil Gross minulý pátek deníku MF Dnes. Jenže ať už má, nebo nemá pravdu, nově se formující Grossův tým - Sobotka, Buzková, Zaorálek - to na březnovém sjezdu nebude mít lehké. Spíš než o politiky budoucnosti jde totiž navzdory jejich poměrně nízkému věku o představitele minulosti.
Matematicky vzato, Gross a Buzková jsou jakousi konstantní uspořádanou dvojicí české politiky. Panáček a panenka. Už je to dávno, co na tom byli stejně. Oba jako místopředsedové sociální demokracie více či méně poslušně sloužili Miloši Zemanovi jako barvotiskové reklamy usměvavě růžového mládí. Oba si díky tomu léta uzurpovali čelo žebříčku popularity. Pak Zeman Grossovi uvázal k noze těžkou kouli ministerstva vnitra, zatímco Buzková se vydala cestou jakési soft revolty, když na protest proti utužující se opoziční smlouvě rezignovala na partajní místopředsednictví. Místopředsednictví sněmovní a trůn pražské sociální demokracie si ale nechala. Za hodného strýčka Špidly oba zlatohlavé symboly bezstarostné budoucnosti v klidu ministrovaly. Nejvíc se sobě vzdálily loni v létě, kdy Gross musel vystoupit ze Špidlova stínu a pod tíhou nejvyšší exekutivní funkce prudce klesla jeho obliba. Ministryně školství Buzková naopak zůstala jedním z nejtišších, a tudíž nejpřijatelnějších členů vlády.
Zdá se být nade vší pochybnost, že Petra Buzková by přišla o sympatie voličů stejně rychle jako Gross, kdyby měla nést stejnou odpovědnost jako on. Předseda kabinetu však dobře ví, že nic takového po eventuálním březnovém úspěchu nehrozí. Vlastně by svou kolegyni mohl před strachem z kandidatury uklidnit parafrází starého hřbitovního nápisu: Čím jsem býval za Špidly já, budeš teď i ty. Barbínou ve výstavní vitríně.
Horší je, že co se český premiér snaží před sjezdem vydávat za novou tvář moderní sociální demokracie, je ve skutečnosti značně obnošené zboží. Bezideologický pragmatismus reagující na momentální požadavky společnosti je nesen politiky, od nichž se odvážná vystoupení a nápady čekaly někdy v letech 1998 až 2002. Lubomír Zaorálek sice obstál v roli tvrdého oponenta Miloše Zemana, v posledních dvou letech je však nejlépe utajeným předsedou dolní komory Parlamentu v celé její historii. Také Bohuslav Sobotka stále působí spíše jako pilný úředník udržující v chodu stroj státních financí než jako politik dávající svému konání čitelný obsah. Jeho dosud největšími „úspěchy“ byly ustáté privatizační strkanice se Stanislavem Grossem nebo trojice státních rozpočtů poměrně snadno prohlasovaných sněmovnou, což však byla zásluha hlavně konsenzu politických špiček koalice.
Mezi slepými však jednookým sjezdová porážka příliš nehrozí. A protigrossovská fronta pošilhávající po úzké spolupráci s KSČM není programově o nic vyhraněnější než protivníci. I ona spíše patří minulosti než budoucnosti, stačí připomenout jména Kavan nebo Laštůvka. Ministr práce a sociálních věcí Zdeněk Škromach, který svou předsednickou kandidaturu oznámil ihned po prohraných listopadových volbách, teď dává dohromady co nejvíce antigrossovských přívrženců. Dojde kvůli tomu k rekonstrukci kabinetu? Selžou Grossovi nervy a vyžene z vlády některé odbojníky, mezi něž patří třeba ministr zemědělství Jaroslav Palas, jehož by Škromach rád viděl na postu místopředsedy ČSSD pro řízení, který dnes zastává Martin Starec? O výsledku souboje o ČSSD hodně napoví už lednová volba vedení jejího poslaneckého klubu, z jehož čela před Vánocemi odstoupil dosavadní loajální grossovec Petr Ibl.
Gross i Buzková byli tak dlouhou dobu partajními ikonami mládí, že si strana vůbec neuvědomila očividný nedostatek nových, neokoukaných osobností. V politice však věk politiků rozhoduje pramálo, mnohem víc záleží na počtu let strávených v odpovědných postech nebo na množství prohraných, vyhraných i jen absolvovaných voleb. A z tohoto hlediska jsou obě dávné naděje sociální demokracie de facto veterány.
ČLÁNKY DO MAILU