Pevně ukotvené Monsanto

Ztráta šlechtitelské divize ještě posílí biotechnologie

První zprávy o rozhodnutí americké společnosti Monsanto opustit všechny čtyři evropské šlechtitelské stanice včetně Branišovic u Znojma, byly interpretovány tak, že si největší světový hráč na trhu s geneticky modifikovaným osivem vylámal na tradiční Evropě zuby. Ve skutečnosti je tomu právě naopak.
Správní rada v Saint Louis se rozhodla zbavit se málo výnosného tradičního evropského šlechtitelství pšenic a ječmenů a vrhnout všechny síly na své základní programy, spočívající na genovém inženýrství. Do rozvoje biotechnologií vkládá Monsanto dva miliony dolarů denně a očekává jejich hladké a brzké zhodnocování.

Sedláci přelstili gigant.

V tradičním šlechtitelství obilovin je návratnost vložených prostředků nízká a stále se snižuje. Když Monsanto v letech 1996 až 1998 skupovalo nejvýznamnější osivářské společnosti, předpokládalo značný rozvoj hybridizace osiva pšenic. Ta je skutečně efektivní nabídkou, protože hybrid, vypěstovaný konvenčním šlechtitelstvím, zvýší kupujícímu hektarový výnos pšenice o deset až třicet procent. Jenže hybrid je dražší než mateřské a otcovské osivo a pro zemědělce znamená další zdražení vstupů. Přitom cena pšenice na výstupu stagnuje, nebo dokonce klesá. „Cenové nůžky mezi nákladovou a výnosovou složkou pěstování pšenice se svírají,“ popisuje situaci generální ředitel Monsanta v České a Slovenské republice a zároveň v celé střední Evropě Luboš Grepl. „My nabídneme zemědělci vyšší výnos a kvalitu, ale jeho investice do dražšího osiva není oceněna trhem. A tak sedlák raději uteče k méně kvalitnímu farmářskému osivu. To znamená, že zaseje, co si schoval od loňska. Využije tak náš genetický materiál a hodnota, kterou naše společnost vložila do certifikovaného osiva, se tím ztrácí. To je únik patentového vlastnictví i investic,“ dodává Grepl. Návrat mnoha zemědělců k farmářskému osivu byl posledním důvodem pro rozhodnutí Monsanta prodat šlechtitelské stanice. Kupec, ochotný vrhnout se do obtížných podmínek tradičního šlechtitelství a stagnujícího trhu, dosud není znám.

Monsanto se nevzdává.

Výnosnost evropských pšenic hodlá Monsanto řešit po svém – genovým inženýrstvím. „O výzkum biotechnologií v pšenicích se v evropských podmínkách ani nepokoušíme. Evropa pro něj není pohostinným místem,“ vysvětluje Grepl. „Veškeré výzkumy budeme realizovat ve Spojených státech a v Kanadě. Až bude pšeničný program dokončen, přeneseme dárcovské rodičovské linie zpátky do Evropy a budeme je tu aplikovat.“
Proto opouští Monsanto evropské šlechtitelské stanice s lehkým srdcem. Management je přesvědčen, že klasické Mendelovo šlechtění nemůže jejich biotechnologiím konkurovat. Evropské stanice proto prodávají i s jejich duševním vlastnictvím, ztělesněným vyšlechtěnými odrůdami. „I s panem Šlechtitelem, který zná rodiče a celý kmen pšenic či ječmenů a může program dál rozvíjet,“ připomíná Grepl.

Strategické plodiny.

Nejvíc byla genovým manipulacím podrobena sója. K tomuto původu se hlásí už 80 procent americké a kanadské produkce.
Také třetina všech americko-kanadských kukuřic má svůj původ v genetické laboratoři. To jsou strategické plodiny Monsanta, pro jejichž šíření dělá firma první poslední.
Stále víc však Monsanto soustřeďuje propagační tlak i na GMO bavlnu a samozřejmě i na olejniny – řepku a slunečnice.
Úvahy o pěstování bavlny jsou u nás kvůli podnebním podmínkám bezpředmětné, sója je stále na okraji. Avšak návrh Monsanta uvést na česká a moravská pole geneticky upravenou Bt kukuřici už leží na stole ministra životního prostředí Libora Ambrozka. V zahájení polních pokusů, povinných před zapsáním do odrůdové knihy, brání jen odvolání organizace Greenpeace. Její výtky směřují především vůči přílišnému zkrácení povinné izolační vzdálenosti, takže Bt kukuřice by hned napoprvé mohla kontaminovat jiná kukuřičná pole.
Až rozkladová komise odvolání posoudí a ministr podepíše, budeme vědět: buď začne, nebo se oddálí skutečný vstup geneticky upravených organismů na naše pole.

Bijme zavíječe předem.

Zmíněná Bt kukuřice je geneticky upravena tak, že její buňky obsahují stopové množství insekticidního proteinu. Lidem ani chovným zvířatům prý neškodí, ale když si ho kousne nic netušící housenka zavíječe kukuřičného, nemilosrdně hyne. Porosty kukuřice se tedy proti zavíječi nemusejí stříkat dalšími jedy.
Je to tedy velice užitečně vymyšleno, jenže drobnou vadou na kráse je to, že zavíječ v našich končinách zatím žádnou hrozbou není. A tak vynaložené prostředky na zavedení této důmyslné odrůdy by mohly být poněkud navíc. Bude velmi záležet na tom, zda bude rychlejší proces oteplování zeměkoule, nebo české úřady. Důkladné polní zkoušky před schválením nové odrůdy totiž trvají tři roky. Takže první komerční setba by se mohla odehrát nejdříve v roce 2007. Do té doby by možná mohl přiletět zavíječ. Luboš Grepl zaznamenal, že v Maďarsku už letos měli zavíječovou kalamitu.