Nevím, co bych vám měl ukazovat, a nevím, co bych měl říkat, stěžuje si často enfant terrible současného designu shromážděným novinářům anebo ještě raději početnějšímu publiku. „Pojďme se bavit spíš o něčem jiném, třeba o tom, jak pracuji. Proč bych vám ukazoval to, díky čemu jsem slavný – třeba svůj zubní kartáček nebo své párátko anebo vtipná záchodová prkénka. Spíše vám povím něco o svých přesvědčeních. Co se týče způsobu mé práce, k tomu bych řekl asi tolik, že existují například fantastičtí designéři, kteří pracují pro uznání jiných fantastických designérů, aby si pak mohli navzájem obdivovat své fantastické výtvory. To je jedna kategorie. Já mám naopak za to, že člověk musí pochopit, o co tu má vlastně jít.“ Načež si strčí do pusy prst a napodobí pohyb čištění zubů. „Totiž, jak si ten jistý pan x, pro kterého právě vymýšlím tenhle úchvatný kartáček, vlastně čistí zuby a proč si ho strká do pusy zrovna takhle.“
Tento přístup, mohli bychom říct i ars poetika, se stal evropské veřejnosti se zájmem o design dobře známý. Miliony lidí to viděli v televizi: Ve finále úspěšné reality show druhého kanálu BBC nazvané Design for Life vyvlekl despotický Starck své trochu vylekané anglické studenty do pařížských ulic, na nádraží a do stanic metra, aby načerpali inspiraci pro úkoly, které na ně čekaly. Zmíněná show svým úspěchem definitivně učinila z Philippa Starcka ikonu dnešního designu. Starck ostatně není typem člověka, který by jen skromně čekal, až se na něj obrátí pozornost. Světla ramp si prostě vybojuje. Se svým zjevem, nápady a jiskřivou osobností je první skutečnou hvězdou designu světových rozměrů, která si vydobyla uznání vedle hvězd architektury, rozuměj vedle architektů povýšených na úroveň slavných primadon. A tak si může klidně dovolit mluvit i o záchodových prkénkách, zatímco je uznávaný díky svému nábytku z barevného plastu nebo naopak tradičních konstrukcí, díky efektním a novátorským řešením interiérů nebo bezpočtu kaváren, lounge barů i slavných hotelů.
Všechno to začalo nejspíš už v dětství, a sice díky tatínkovi, který byl leteckým konstruktérem. Legenda vypráví o chlapci hrajícím si se spoustou modelů a součástek, které v otcově ateliéru nejdříve rozebral a pak je zase složil tak, aby se líbily i jemu. Přitom všem se jistě dobře bavil a výsledek se líbil také rodině. Přesto nebyla designérova dráha zpočátku jednoduchá. Ve škole byl považován za těžkopádné, nemotorné dítě, které se místo učení a kamarádění věnovalo spíš útěkům před realitou. „Moc jsem ve škole nezapadal, nešlo mi to, dokonce mám podezření, že se mi v té době vlastně nepovedlo doopravdy zapadnout ani do společnosti,“ vzpomíná Starck. Povzbuzován matkou začal studovat na renomovaném pařížském institutu Nissim de Camondo. Zde si ho mnozí všimli, ještě než se vůbec dostal k absolventským pracím. Byl považován za jednu z velkých nadějí designu. Jeho prvním podnikem muselo být samozřejmě něco originálního, a tak se pustil do navrhování nafukovacího nábytku. Tím na sebe rozhodně upoutal pozornost, načež se dostal k Pierru Cardinovi, což jeho kariéře velmi pomohlo, i když si nakonec zvolil úplně jinou cestu.
Uzavřený a bojácný mladík se začínal uvolňovat, jeho nadšení, dravý, neklidný styl a originální myšlení začala společnost uznávat. Snad není náhodou, že v Paříži sedmdesátých let navázal důležité známosti ve světě nočních klubů a lokálů, výsledkem čehož bylo navržení interiérů dvou velmi úspěšných podniků: La Main Bleue a Les Bains Douches. Koncem sedmdesátých let založil firmu s názvem Starck Products. Měl však pocit, že jeho kariéra nepostupuje tak, jak by si představoval. Nikoli náhodou se právě do tohoto období datuje vznik jeho osobitého stylu, který měl co do činění s různými směry pop-artu a sebeironií – vykřesat ze všeho trochu ironie, postavit svět vzhůru nohama. Zároveň se vyvinul i jeho specifický smysl pro vztah k médiím: přišel na to, že nejlepším mluvčím i reklamním agentem Philippa Starcka je Philippe Starck.
V roce 1982 ho navržením interiérů své rezidence pověřil francouzský prezident François Mitterrand. Výsledek si vysloužil hlasitou pochvalu hlavy státu i ohlas široké veřejnosti. Následovala další důležitá zakázka – návrh interiérů a nábytku pro restaurace a kavárny sítě Café Costes a jméno Starck se dostalo do módy. V jeho pařížské kanceláři se objevily italské nábytkářské firmy, které se netajily nevšedními novými představami a ve Philippovi našly svého člověka. Koncem osmdesátých let nastalo období žní – mohl si z nabízených zakázek vybírat. Své popularity aktivně využil. Nejprve se vrhl na novinové rozhovory, a to nejen pro listy zabývající se designem, ale i pro populární bulvární deníky. Začalo se o něm mluvit jako o rockové hvězdě designu, zatímco odborné kruhy přes všechny jeho úspěchy nevěděly, kam vlastně věčně se vysmívajícího, prostořekého nováčka zařadit. V těch letech designéři tvořili exkluzivní, snobskou vrstvu a v trochu opovrhovaném světě interview a reflektorů se pohybovali jen velmi neradi.
Další zastávkou byla spolupráce s Ianem Schragerem, majitelem legendární diskotéky Studio 54, pro něhož navrhl vnitřní uspořádání a zařízení slavných hotelů jako Miami Delano nebo Los Angeles Mondrian. Nám Evropanům se naopak zapsal do srdce jako tvůrce barevných a neuvěřitelně šikovných předmětů pro každý den ve službách firem Target, Kartel nebo Alessi. S jeho přispěním se jim podařilo přimět veřejnost, aby vzala na milost i předměty a nábytek z plastů, které dlouho přehlížela. Z Philippovy dílny totiž vycházely mnohem ušlechtilejší a líbivější. On sám je na to neuvěřitelně pyšný. Nikdy nevynechá příležitost, aby odsoudil exkluzivní a nekřesťansky drahý design. „Každý prima kousek je tím lepší, čím je levnější,“ prohlašuje. „Nevěřím na to, že by design dokázal někomu změnit život. Jeden příjemný objekt nikomu jen tak nevrátí manžela, ale možná mu připomene, že v tom vztahu někdy bylo něco poetického, romantického nebo bláznivého.“
Celá tahle kavárenská demokracie samozřejmě je i není pravdivá. Každý výrobce totiž na Starckovy předměty přilípne cenovku s částkou o poznání vyšší, než by bylo třeba, jelikož se snaží využít toho, že už jde takřka o současnou uměleckou tvorbu. Připomeňme si několik z těchto děl. Pohovka Bubble Club, vytvořená pro firmu Kartell, doslova obrátila naruby fenomén těžkopádných sedaček. Byla totiž asi tak šestkrát až osmkrát lehčí než její tradiční předchůdkyně a přitom pohodlná a zároveň pěkná. Do téže kategorie patří křeslo Richard III. pro firmu Baleri nebo židle Louis Ghost a Mademoiselle, které spolu s křesly a zmíněnou pohovkou inspirovaly řadu kopií a variant, a odstartovaly tím vlastně celé odvětví. Nezapomeňme ani na slavného designového pavouka Juicy Salif, navrženého pro Alessi, a jednu z posledních provokací, pozlacenou lampa Kalašnikov. A mohli bychom přidávat: konstrukční návrhy automobilů, hotelové lounge bary, motorové jachty a plachetnice… A nezapomeňme samozřejmě ani na Starckův kartáček.
Co vlastně žene Philippa Starcka dál? Je na místě ocitovat několik myšlenek z jeho jadrných a působivých programových prohlášení:
„Život a člověk dospěli, jak známo, ke své dnešní formě zhruba po čtyřech milionech let a celé to začalo nějakou prapůvodní bublající kapalinou. Potom se objevily améby a několik milionů let nato i člověk, pak atomová energie a mikročipy. Takže jsme součástí věčně se vyvíjejícího procesu a na to bychom neměli zapomínat! Jednou z našich největších chyb je, že každá naše další generace se považuje za dokonalou, jako by právě skrze ni stvoření dostoupilo vrcholu. Přitom podle opatrných odhadů musí uplynout zas jen pěkná řádka let a Slunce naši planetu zničí. Proto bych rád zopakoval, že jsme součástí vyvíjejícího se procesu, někde přesně uprostřed onoho velkého dobrodružství. A pokud bychom chtěli dobře dostát svému úkolu, potom bychom se měli vlastně jenom pokusit vložit svým dětem do rukou nové, dosud nespatřené nástroje a pak ustoupit stranou. Ať pokračují samy, s čistým bílým listem.“
Proč ne, takový světonázor si lze představit, ale pokud to tak někdo opravdu i cítí, tak to už je něco.
