Je evropská unifikace řešením, nebo krokem k rostoucímu problému...
Je evropská unifikace řešením, nebo krokem k rostoucímu problému, zamýšlí se prezident Václav Klaus ve svém projevu proneseném 25. ledna na kongresu ve Vídni.
Slova „Challenging Prospects“, která tvoří motto letošního kongresu, byla jako název kongresů a konferencí použita již mnohokráte, ale tentokrát je to asi více než patřičné. Zejména mluvíme-li o Evropě. Konečně bychom měli veřejně říci to, co si mnoho Evropanů, a zejména jejich politiků, myslí, ale říci nechce. Evropa čelí zcela zásadnímu dlouhodobému problému. Toto tvrzení je možné podpořit řadou statistik, ale teď nejsou nutné. Ve vzduchu už tento pocit je. Před několika týdny jsem potkal svého dlouholetého přítele, významného ekonoma, dnes vysoce postaveného úředníka v americké administrativě. Když už příliš dlouho a příliš nadšeně mluvil o Číně, zeptal jsem se ho na Evropu. Odpověděl zcela brutálně, že když chce mluvit o zajímavých a relevantních světových tématech, na Evropu zapomíná. Sám o sobě tento výrok samozřejmě nic nedokazuje. Je ale výrazem jednoho velmi rozšířeného pocitu a my bychom neměli zapomínat, že „pocity mají vždycky pravdu“.
Co se stalo v Evropě a s Evropou?
Rekonstrukce Evropy po druhé světové válce úspěchem byla a i řadu dalších desetiletí Evropa rostla a byla relevantní. Proč je dnes Evropa méně úspěšná a méně relevantní? Co se pokazilo? Dovolil bych si uvést svou interpretaci tohoto problému. Začalo to vítězstvím zdánlivě přátelského a až příliš komfortního, nadměrně paternalistického a díky tomu neproduktivního evropského ekonomického a sociálního systému, nazývaného „sociálně-tržní ekonomika“ (nebo také sociál-demokratismus). Vím, že říkat tato slova v Rakousku ode mne příliš prozíravé není. Ale jako někdo, kdo prožil téměř půl století svého života v nesvobodném, iracionálním a beznadějně neefektivním komunistickém systému, se snad mohu odvážit říci, že mezi komunismem a dnešní EU vidím daleko více podobností, než kolik je považováno za politicky korektní nahlas připustit. Sociálně-tržní ekonomika se svými příliš štědrými sociálními dávkami zásadně oslabila motivaci k práci, vedla ke zkrácení pracovní doby a celoživotního zaměstnání, prodloužila léta studia a snížila nabídku práce (jak na makroúrovni, tak zejména strukturálně). To vedlo ke vzniku nejrůznějších úzkých míst a deficitů, které vyžadovaly rozsáhlou imigraci. Ta byla navíc ospravedlňována pomocí velmi problematické doktríny multikulturalismu. Neefektivnost tohoto systému byla ještě dále zesilována postupným přijetím „zelené ideologie“, enviromentalismu. To dosáhlo svého vrcholu a svých zničujících ekonomických důsledků v éře dnešního alarmismu globálního oteplování (či klimatických změn). Státy jako instituce byly označeny za baštu nacionalismu, za původce válek, za přežitky ošklivé evropské minulosti, a proto měly být co nejdříve potlačeny a v konečném záměru zlikvidovány. Evropská „politická třída“, exponenti myšlenky „stále těsnější Evropy“, již několik desetiletí konzistentně, systematicky a bohužel úspěšně eliminuje základní stavební prvek Evropy, kterým vždy byly státy. Bylo zapomenuto na to, že stát je jedinou institucí, kde je možná demokracie. Všechny formy totalitarismu a militarismu vznikaly ve strukturách, které byly větší a jinak organizované než státy – v impériích a říších. Dnešní demokratický deficit a absenci demokratické kontroly není možné v Evropě odstranit bez návratu k původní roli a postavení států. Evropská integrace postupuje pouze v jednom směru. Vyvíjela se od EHS k ES, přeměnila se v EU a pak v EMU, tedy v evropskou měnovou unii. V současnosti se již blíží k EFU, k evropské fiskální unii, a finální stádium, EPU, tedy evropská politická unie, se už objevuje na obzoru. Důsledkem je to, že původní, staletí přetrvávající evropské charakteristiky – diverzita, originalita, nápaditost a invenční schopnost – jsou zásadně poškozovány.
Řecko a Irsko nebudou samy
Tato kombinace ne zcela izolovaných procesů vytvořila smrtící koktejl, který dnes pijeme. Současní evropští lídři nic z toho neberou vážně a proti dnešní evropské nemoci chtějí bojovat tím, že nám ordinují ještě více dávek tohoto koktejlu. Chtějí více paternalismu, více enviromentalismu, více imigrace a multikulturalismu, více unifikace, harmonizace a centralizace, méně svobody, prosperity a demokracie. Vyslovovat úvahy o tom, co bude v Evropě v letech 2011–2012, bez tohoto širšího kontextu nemá smysl. Jenom na jeho základě mohu ohledně výhledu na následující dva roky říci tyto stručné poznámky: - evropská společná měna, euro, přežije svou akutní krizi, ale budeme za to platit vysokou cenu ve formě „přešlapování na místě“, ne-li stagnace. Budeme stále více zatěžováni mezistátními fiskálními transfery, jednotlivé členské země budou dále ztrácet svou suverenitu. Bude narůstat centralizace rozhodování v Bruselu a bude se zvětšovat demokratický deficit; - eurodluhová krize à la Řecko nebo Irsko zasáhne další země eurozóny. Náklady na záchranu těchto zemí budou narůstat, ale přesto budou – sice s neochotou a s mnoha rozpaky – propláceny; - ekonomický růst ve střední a východní Evropě, včetně České republiky, bude rychlejší než v západní Evropě. Mezera v úrovni ekonomické vyspělosti mezi evropským východem a západem se bude zmenšovat; - ekonomický růst v USA bude i nadále velmi chatrný. Bude zklamáním a Obamova administrativa z toho bude mít větší a větší problémy. Ukazuje se stále jasněji, že kvůli strukturálním defektům Obamův fiskální stimulační balíček americkou ekonomiku nezachrání. Podporuje zaměstnanost spíše v Číně a Indii než v Americe; - globální ekonomický růst bude stále více záviset na nových dynamických ekonomikách Asie a Latinské Ameriky. Tzv. BRIC země (to je Brazílie, Rusko, Indie, Čína) budou růst i nadále velmi rychle a jejich proces dohánění vyspělého světa bude pokračovat. Ekonomiky zemí BRIC jako celek jsou už dnes pro globální ekonomiku stejně důležité jako ekonomika USA a jejich role ve světové ekonomice bude dále narůstat.
