Pikettyho hypotéza je tak spíše předpovědí budoucnosti než analýzou nedávného trendu
Většina recenzí knihy Thomase Pikettyho Kapitál v jedenadvacátém století byla napsána ještě předtím, než se tento titul v dubnu překvapivě vyhoupl do čela žebříčku bestsellerů. Já jsem pokládal za moudré přečíst si toto dílo celé, než někomu nabídnu své postřehy. Trvalo mi to pět měsíců, ale nakonec jsem ho dočetl.
Tato kniha má s Kapitálem Karla Marxe společnou jednu věc: funguje jako platforma pro lidi, které trápí nerovnost, a to bez ohledu na to, zda Pikettyho konkrétní argumenty chápou nebo s nimi souhlasí. Abychom byli spravedliví: zatímco velmi malá část toho, co napsal Marx, byla založená na pečlivě shromažďované ekonomické statistice a velká část byla bizarní, v Pikettyho případě je velká část knihy založená na pečlivě shromažďované ekonomické statistice a velmi malá část je bizarní.
Ve Spojených státech příjmová nerovnost podle většiny měřítek od roku 1981 stoupá a zhruba do roku 2007 opětovně dosáhla maximální hodnoty z počátku dvacátého století. Totéž platí o Velké Británii, Kanadě a Austrálii. V těchto zemích příjmová nerovnost v letech 1914 až 1950 prudce klesala, stejně jako ve Francii, Německu, Japonsku a Švédsku.
V posledně jmenované skupině zemí je však dnešní distribuce příjmů mnohem rovnoměrnější než na vrcholu nerovnosti před sto lety.
Ekonomové – přinejmenším v USA – se zaměřili na několik příčin tohoto vzestupu nerovnosti. Zaprvé je zde mzdový rozdíl mezi „kvali? kovanými“ a „nekvali? kovanými“ zaměstnanci, de? novaný podle jejich dosaženého vzdělání. V této otázce panuje konsenzus, že vyšší mzdy často odrážejí ekonomickou hodnotu kvali? kace. Zadruhé jsou zde vysoké odměny řídícím pracovníkům ? rem a lidem působícím ve ? nančnictví. Zatřetí je zde ? lozo? e „vítěz bere vše“. Ve společnosti, která dokáže určit nejlepšího zubaře ve městě nebo nejlepšího fotbalistu na světě, přinášejí relativně malé rozdíly ve schopnostech daleko vyšší rozdíly v příjmech než kdysi. A konečně je zde takzvaný „cílený výběr partnerů“: velmi úspěšní profesionálové si dnes berou velmi úspěšné profesionálky.
Piketty se nezaměřuje na žádný z těchto zdrojů nerovnosti. Středem jeho zájmu je spíše to, co on sám považuje za trend k nerovnosti bohatství v 21. století, který vyvolalo hromadění úspor zámožnějšími lidmi, přičemž tyto úspory se poté s akumulovaným úrokem předávají z generace na generaci.
DĚDIČNÝ KAPITÁL Faktem je, že podíl kapitálu (úroků, dividend a kapitálových výnosů) na příjmech ve velkých bohatých zemích v období let 1975 až 2007 postupně rostl, zatímco podíl práce (mezd a platů) klesal. Tento trend by v případě dalšího pokračování potvrzoval Pikettyho hypotézu. Piketty si zaslouží uznání, poněvadž poukázal na nepodloženost tvrzení, že se podíl kapitálu nutně vrátí k dlouhodobé konstantě. Úrokové sazby se však v posledních letech pohybují na historických minimech – jsou prakticky nulové. A tvrzení, že v dlouhodobém měřítku musí být úroková sazba vyšší než tempo hospodářského růstu, je stěžejním tématem Pikettyho knihy.
Pikettyho vize se přitom jednoznačně zaměřuje na skutečně dlouhodobé měřítko: na staletí dlouhé trendy, nikoli na desetiletí trvající výkyvy. Například nedávná ? nanční krize jde proti Pikettyho ultradlouhodobé hypotéze; ale je to jen historický záchvěv.
Jádro knihy tvoří tři pohyby trvající celé století: růst nerovnosti v devatenáctém století, pokles nerovnosti ve století dvacátém a předpokládaný návrat k historicky vysoké nerovnosti ve století jednadvacátém. Nejdramatičtějším pohybem v Pikettyho grafech je ten druhý, totiž prudký pokles nerovnosti v letech 1914 až 1950. To lze připsat destrukci kapitálu – v důsledku dvou světových válek, burzovního krachu v roce 1929 a in? ace –, ale i historickému posunu směrem k velké státní správě a progresivnímu zdanění.
Pikettyho data ovšem obsahují překvapivě málo důkazů, že třetí pohyb – totiž nový výkyv nerovnosti směrem nahoru, jenž započal kolem roku 1980 – je způsobený posunem od práce zpět ke kapitálu. Podíl kapitálových příjmů v Británii a Francii zůstává daleko nižší než v roce 1860. A dnešní bohatí lidé pracují, na rozdíl od boháčů z éry Balzaka.
SÍLA DEMOKRACIE Pikettyho hypotéza je tak spíše předpovědí budoucnosti než vysvětlením minulosti či analýzou nedávného trendu. Je to předpověď, podle níž se úrokové sazby zvýší výrazně nad úroveň tempa růstu, kapitál se bude akumulovat a bohatí budou dál bohatnout spíše díky dědictví a kapitálovým příjmům než díky extrémním mzdám a opcím na nákup akcií. Navzdory všem Pikettyho působivým historickým údajům stojí jeho předpověď především na apriorním zdůvodnění: distribuce příjmů musí směřovat k nerovnosti, protože se akumulují úspory.
Stejně snadno by se však daly nalézt důvody k předpovědi, že pokud se propast mezi bohatými a chudými bude dál rozšiřovat, objeví se síly působící opačným směrem. Takovou silou je demokracie. Vzestup progresivního zdaňování ve 20. století koneckonců přišel po excesech během Belle Époque.
Před několika lety snížily USA federální daně z kapitálových příjmů a postupně zrušily daň z nemovitosti, čímž prospěly pouze hornímu jednomu procentu občanů – tyto kroky se všeobecně pokládaly za demonstraci politické síly bohatých. Představme si však, že bychom žili v Pikettyho světě, kde by dědictví a příjmy nedosažené prací vyvolaly nebetyčně vysokou nerovnost příjmů. Dala by se většina 99 procent občanů stále přesvědčit, aby hlasovala proti vlastním zájmům? Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka
O autorovi| JEFFREY FRANKEL, profesor tvorby kapitálu a r stu na Harvardov univerzit
