Šéf farmaceutické firmy Actelion zachránil svými léky už padesát tisíc lidí
Cena pro nejlepšího světového podnikatele roku letos putuje do Švýcarska. Odnesl si ji tam ale Francouz Jean-Paul Clozel, který vyhrál v konkurenci pětačtyřiceti byznysmenů z celého světa. Prestižní soutěž, jejíž vyhlašování se jako každý rok odehrávalo v monackém Monte Carlu, organizovala poradenská společnost Ernst & Young. Francouzko-švýcarský podnikatel je šéfem a jedním ze zakladatelů biofarmaceutické společnosti Actelion sídlící ve švýcarské Basileji. Podle mezinárodní poroty složené z profesionálních manažerů, podnikatelů a vítězů minulých ročníků soutěže mu k vítězství dopomohl především jeden produkt firmy. Tím je lék nazvaný Tracleer, který léčí takzvanou plicní hypertenzi, tedy nemoc, při níž pacient kvůli přílišnému tlaku v plicích dostává závažné srdeční potíže, které mohou končit až smrtí. Do doby, než se Clozel se svou manželkou Martine pustili do vývoje a produkce tohoto léku, nebylo proti závažné nemoci žádné obrany. Přestože plicní hypertenze nepostihuje velké množství pacientů, za dobu, kdy se lék vyrábí, už jich Tracleer zachránil kolem padesáti tisíc. „Když máte možnost objevit pilulku, která nemocným umožní žít déle, těšit se ze života a užívat si ho, tak je to fantastický pocit a pro nás je to největší odměna,“ sdělil po slavnostním předání ceny Clozel.
Úspěšný vstup na burzu Příběh Actelionu připomíná podnikatelský sen. Clozel, který studoval ve Francii, Kanadě a Spojených státech amerických, začínal jako lékař na kardiologické klinice. Po jedenácti letech práce se ale dal na farmaceutický výzkum. Dvanáct let pracoval pro basilejský koncern F. Hoffmann-La Roche. Tam působila také jeho žena, původně dětská lékařka. V roce 1997 se manželé se společníky Walterem Fischlim a Thomasem Widmannem rozhodli firmu opustit a vrhnout se do svobodného podnikání. “Nejdříve jsme do firmy vložili své vlastní peníze, abychom zaplatili náklady za vývoj prvních léků, ale tyto zdroje nám nadlouho nestačily,” vzpomíná dnes podnikatel. Museli tedy využít nabídek finančních investorů ze zemí, jako jsou Švédsko, Francie a Nizozemsko. Po pouhých třech letech fungování společnosti se akcie Actelionu objevily na burze, kde se dostaly na vrchol žebříčku nejrychleji rostoucích titulů. „Je úžasné, jak rychle Jean-Claude společnost vybudoval a dokázal ji z ničeho přivést k hodnotě skoro čtyř miliard eur, navíc v tak tvrdém a složitém odvětví,“ komentoval to Greg Ericksen, viceprezident společnosti Ernst & Young pro strategii a rozvíjející se trhy. Po pěti letech existence začala být společnost zisková. Je to tím větší výkon, že sféra biotechnologických léků je náročná na finance a dosud ji navíc jednoznačně ovládaly společnosti ze zámoří. “Z dvacítky největších biofarmaceutických společností jich devatenáct sídlí v USA, jediným zástupcem Evropy jsme my,” uvedl Clozel, který ale skromně připomněl, že jeho firma je mezi dvacítkou společností stále ještě tou nejmenší. To ovšem rozhodně neznamená, že by nedosahovala zajímavých finančních výsledků. Například její loňské tržby dosáhly 802 milionů eur (více než dvaceti miliard korun) a její tržní hodnota je odhadovaná zhruba na 3,7 miliardy eur (přes devadesát miliard korun). Zaměstnává přes 1500 lidí a má ve světě už dvacet poboček. Velká část zaměstnanců, asi čtyři sta, pracuje v oddělení výzkumu, kde se podílí na vývoji a testování nových léků. Do výzkumu dává společnost zhruba třetinu každoročních příjmů. Vedle tracleeru, který byl největším obchodním i vědeckých úspěchem společnosti, věnuje Actelion pozornost také jiným preparátům. „Hledáme například lék na Alzheimerovu nemoc nebo na malárii,“ vypočítávala Martine Clozelová, která rozhodně nepůsobí pouze jako choť úspěšného muže, ale naopak jako sebevědomá a úspěšná podnikatelka a vědkyně, která je manželovi rovnocenným partnerem. Manželům Clozelovým se na slavnostním večírku dostalo desítek gratulací a oslavných řečí. Předseda poroty Joe Schoendorff, partner investiční firmy Accel Partners, mimo jiné uvedl: „Jean-Paul na sebe vzal ohromné riziko, když opustil velkou a úspěšnou společnost, aby založil novou v tak neuvěřitelně náročném odvětví, jako jsou biotechnologie. Ale toto riziko se vyplatilo jak Jean-Paulovi a jeho týmu, tak i investorům a především desetitisícům pacientů, kterým léky od Actelionu pomohly.“
ROZHOVOR: Chceme lék zpřístupnit i chudým zemím Stále se před námi objevují nové výzvy, říkají manželé Clozelovi
Šarmantní pár lékařů, kteří se stali úspěšnými podnikateli, je přesvědčen, že v žádné jiné zemi než ve Švýcarsku by jejich mimořádně úspěšná společnost nemohla vzniknout. „Pracujeme oba opravdu hodně, navíc vedle sebe, tak jsme si dali alespoň zásadu, že doma budou rozhovory o práci tabu,“ směje se Martine Clozelová.
EURO: Proč myslíte, že porota vybrala právě vás? CLOZEL: Když jsem viděl, jací úžasní podnikatelé zde letos jsou, nečekal jsem, že bychom mohli vyhrát. Když ale někdo vyrábí léky, jako to děláme my, má proti ostatním trochu výhodu. Je totiž skvělé vyrábět něco, co lidem pomůže. Když máte možnost objevit pilulku, která nemocným umožní žít déle, těšit se ze života a užívat si ho, tak je to fantastický pocit a pro nás je to největší odměna.
EURO: Jak dlouho probíhal vývoj tracleeru? CLOZELOVÁ: Od chvíle, kdy jsme lék vyvinuli, do doby, než ho mohli dostat pacienti, uplynulo asi deset let. Na tom je vidět, že je to opravdu náročný byznys. Dnes je ale náš lék k dostání prakticky na celém světě.
EURO: Kolika lidem váš produkt pomohl? CLOZEL: Bylo to asi padesát tisíc lidí. To možná vypadá jako nevelké číslo, protože jiné léky vyléčí miliony lidí. Tito lidé ale předtím neměli žádný jiný lék a možná by i zemřeli. V tomto kontextu je to potom mnohem větší číslo, než se na první pohled zdá.
EURO: Plánujete rozšiřovat firmu a počet zaměstnanců? CLOZEL: Nyní jich máme více než šestnáct set. Očekáváme ale, že firma bude nadále růst a spolu s tím i počet zaměstnanců.
EURO: Věnujete se i lékům na další nemoci? M. CLOZELOVÁ: V našem odvětví je výzvou každá další nemoc. Ukončíte vývoj jednoho produktu a zjistíte, že je potřeba zase jiný. Proto děláme na mnoha projektech. Zkoumáme například lék na malárii. Je ale těžké říci si, teď vyrobím lék na tu a tu nemoc. Tak to nefunguje. Máme určitý systém testování nových preparátů, teprve později zjišťujeme, jaká nemoc by konkrétní molekulou mohla být léčena.
EURO: Která země je vaším největším trhem? CLOZEL: Zhruba po třiceti procentech prodáváme ve Spojených státech amerických a v Evropě. Asi patnáct procent vychází na Japonsko a Asii. Některé země si naše léky nemohou dovolit, protože jsou pro ně drahé, což je především kvůli nákladnému vývoji. I na tom ale pracujeme. Chceme za tímto účelem spolupracovat například s některými nadacemi, jako je Nadace Billa a Melindy Gatesových a podobné úžasné instituce.
EURO: Proč jste si jako Francouzi vybrali pro svou firmu Švýcarsko? CLOZEL: Jeden z našich společníků byl ze Švýcarska. Myslím si ale, že naše firma by nemohla být založena v jiné zemi. Švýcarsko poskytuje firmám ideální podmínky. Od vlády jsme sice nikdy nedostali ani cent na podporu nebo nějakou dotaci, ale také po nás nikdy nechtěla ani cent na zbytečnou administrativu. Je to navíc jedna z nejkosmopolitnějších zemí. Lidé mluví několika jazyky a jsou otevření světu, navíc jsou pracovití a pečliví. V Basileji je také velká tradice farmaceutické výroby.
EURO: Kdo financoval založení firmy? CLOZEL: Společnost jsme založili pouze ve čtyřech lidech. Dali jsme všichni dohromady své vlastní peníze, které jsme použili na vývoj prvních léků. Později jsme se spojili s investory ze Švédska, Francie či Nizozemska. Po třech letech jsme vstoupili na burzu, což bylo mimochodem jeden z nejrychlejších vstupů na burzu ve švýcarské historii. Po pěti letech jsme se dostali do zisku, takže dnes si chod firmy financujeme sami.
EURO: Máte stále ve firmě majoritu? CLOZEL: Ne, to už dávno ne. Pro vytvoření firmy v tomto oboru jsou nezbytné velké investice. Samozřejmě stále vlastníme určitý podíl, ale většinu drží finanční investoři.
BOX: Co je Světový podnikatel roku Prestižní mezinárodní soutěž již dvaadvacet let organizuje společnost Ernst & Young. Do soutěže jsou nominováni vítězové národních kol, tedy podnikatelé roku jednotlivých zemí. Ti se do celostátních soutěží přihlásí buď sami, nebo je zaregistruje někdo z jejich okolí. Finále se tradičně koná v jednom z nejluxusnějších letovisek světa, monackém Monte Carlu. Malé městečko na azurovém pobřeží, které je rájem boháčů a celebrit, tak po jeden víkend v roce hostí pravděpodobně největší počet miliardářů na čtvereční kilometr. Obyvatelé města si toho ale zřejmě ani příliš nevšimnou, protože na luxus jsou zkrátka zvyklí. V Monte Carlu je s trochou nadsázky problém najít obchod, který by nenesl značku Hermés, Dior nebo Cartier ,a v počtu vozů značek Rolls-Royce, Bentley, Ferrari nebo Aston Martin na obyvatele ho zřejmě nepřekoná žádné jiné místo. Monte Carlo jako symbol úspěchu a luxusu se pro účely soutěže dokonale hodí. Na jednotlivých podnikatelích také bylo vidět, že si svou roli s chutí užívají. V lobby pětihvězdičkového hotelu společně popíjeli kávu například vítězové z Ruska, Kazachstánu a Ukrajiny, v jejichž hlasité ruštině se ztrácely hlasy skromně působících soutěžících z Asie. Sympatický Američan íránského původu Isaac Larian, který vyrábí hračky, si tak potřásl rukou s belgickým manželským párem, který se zabývá stejným byznysem. „Už teď jsem tu uzavřel několik zajímavých obchodů. Poznat tyto lidi je pro mě ještě mnohem důležitější než to, zda vyhraji, nebo ne,“ sdělil týdeníku EURO jihoafrický investor Ndaba Ntsele. Právě navázání mezinárodních kontaktů s dalšími úspěšnými lidmi je podle všeho největší devizou, kterou si jednotliví soutěžící odvezou. Mezi podnikateli roku jsou lidé z řady oborů. Jsou mezi nimi finanční investoři, výrobci zemědělských produktů, bankéř, výrobci hraček nebo třeba majitel reklamní agentury. Jestli měli letošní soutěžící něco společného, byl to především všudypřítomný důraz na ekologickou šetrnost a „zelenost“ jejich podnikání, což byl zjevně trend sezony. Vedle obchodu zde ale bylo také druhé lákadlo: zábava. Řada byznysmenů trávila večery v luxusních restauracích a nádherných secesních kasinech popíjením šampaňského a pokuřováním doutníků, zatímco se seznamovali a „oťukávali“ možné obchodní partnery. Většina z nich ovšem přesto vůbec nepůsobila dojmem odtažitých snobů, ale naopak velmi přátelských a ochotných lidí, kteří se v monackém městečku i se svými rodinami dobře baví. Samo vyhlášení vítězů potom proběhlo po opulentní večeři, při které byli přítomní pánové oblečeni do smokingů, dámy měly večerní šaty a popíjela se nejlepší francouzská vína. Večer v monackém sportovním klubu moderoval šéf Ernst & Young Jim Turley. Těsně před vyhlášením vítěze byla nad hlavami hodujících soutěžících nenápadně odsunuta střecha, a přítomným se tak otevřel výhled na nebe a také na ohňostroj nad krásným monackým zálivem. Přesto se již po několik let objevují návrhy na přemístění soutěže. Mluvilo se například o Los Angeles nebo Singapuru. Názor většiny přítomných byl ale jasný. Místo, které by přilákalo více vítězů a bylo by lepším symbolem úspěchu než Monte Carlo, by bylo těžké nalézt.
Kdo také soutěžil: Anette Rouxová a Bruno Cathelinais, Francie Anette Rouxová v roce 1964 převzala vedení společnosti Bénéteau, malé rodinné loděnice založené koncem devatenáctého století. Pod jejím vedením a také díky manažerským schopnostem ředitele firmy Bruna Cathelinaise se z firmy stal největší výrobce plachetnic na světě a jeden z nejvýznamnějších francouzských podniků. Firma má dnes obrat více než miliardu eur ročně a její hodnota přesahuje 1,6 miliardy eur. Vedle Evropy společnost ve velkém vyváží a v budoucnu se chce soustředit i na asijské trhy.
Lord Philip Harris, Velká Británie Lord Harris je majitelem společnosti Carpetright, největšího britského obchodníka s koberci s více než 1600 prodejnami. V tomto odvětví se pohybuje už od mládí, kdy převzal několik obchodů svého otce, aby z nich vytvořil velkou obchodní síť. Spolu s manželkou jsou jediným párem Spojeného království, kde každý z manželů obdržel nezávisle na tom druhém šlechtický titul. Sympatický byznysmen se angažuje v charitě, a je také ve vedení fotbalového klubu Arsenal Londýn. V současnosti se chystá do Česka.
Ad van Wijk, Nizozemsko
Původní profesí vysokoškolský učitel fyziky patří se svou firmou Econcern mezi průkopníky využívání alternativních zdrojů energie. Ekologický nadšenec se soustřeďuje na využívání energie ze slunce a větru a zkoumá nové způsoby šetrného a energeticky nenáročného vytápění domů a kancelářských budov. Jeho firma má dnes roční příjem 443 milionů eur, ovšem za pět let už očekává obrat kolem osmi miliard eur. V současnosti připravuje například výstavbu solárních elektráren v České republice nebo pole větrných elektráren umístěných v moři u nizozemského pobřeží.
Ramalinga Raju, Indie Jeden z otců fenomenálního indického úspěchu na poli informačních technologií a outsourcingu. Jeho společnost Satyam patří k největším světovým poskytovatelům služeb v oblasti IT. Má více než padesát tisíc zaměstnanců v 61 zemích a její roční příjmy přesahují dvě miliardy eur. Vlastní také nadaci nazvanou Byrraju, která „adoptovala“ 182 indických vesnic, ve kterých postavila školy a nemocnice, zavedla moderní technické sítě a nabídla lidem práci. Zlepšila tak životní podmínky více než třem milionům lidí.
Lorenzo Targetti, Itálie Italský podnikatel převzal rodinnou firmu Targetti Sankey založenou v roce 1928 a vytvořil z ní jednoho ze světových lídrů v oblasti designového osvětlení interiérů i exteriérů. Díky Targettimu firma vstoupila na italskou burzu a od té doby převzala jedenáct konkurentů. Má zastoupení v devadesáti světových zemích a zaměstnává přes tisíc lidí.
Tomáš Březina, Česká republika Zástupcem Česka byl zakladatel a vlastník společnosti Best, která je největším dodavatelem betonových zámkových dlažeb v zemi. Vlastní osmnáct produkčních linek a tři cementárny, díky čemuž ovládá šedesát procent domácího trhu. V současnosti firma plánuje expanzi do Rumunska, Ruska a na Ukrajinu. Tomáše Březinu z důvodu nemoci v rodině na soutěži zastoupily jeho tři děti.
Alexej Podsochin, Rusko
Podnikatel ze Sibiře je zakladatelem a majoritním vlastníkem společnosti Alpi, která podniká především v zemědělství a potravinářství. Je největším producentem kuřat v Rusku a majitelem sítě šedesáti hypermarketů především na východě země. Tam se také pouští do ambiciózních developerských projektů, nedávno koupil i banku. Svou energii teď chce soustředit na produkci obilí a má v plánu se do dvou let stát jeho největším producentem v zemi.
Ndaba Ntsele, Jihoafrická republika Jeden z nejbohatších Afričanů pracuje od šesti let, kdy začínal prodejem ovoce ve stánku na nádraží. Na konci sedmdesátých let založil malou společnost podnikající v realitách, z níž se později měl stát holding Pamodzi (svahilsky Jednota), první jihoafrická investiční společnost vlastněná a řízená pouze černochy. Protože v Jižní Africe ovládané bělochy nemohl dostat úvěr, sehnal všechny potřebné peníze v Evropě nebo USA. Jeho investiční fond je dnes s kapitálem 1,3 miliardy dolarů největší v Africe.
