Artěk je rozlohou větší než Monako a právě slaví 90 let. A taky vyvolal první občanský konflikt mezi Krymem a Kremlem
Přírodní scenerie, do níž je legendární tábor zasazen, by se asi líbila každému rodiči na světě. Sedm kilometrů oblázkových pláží, které lemují cypřiše a magnolie. Několik set tisíc Rusů, kteří táborem za časů SSSR prošli – Artěk byl oficiálně určen talentovaným žákům, vítězům studentských olympiád a pěveckých soutěží, ale stejně tak často se do něj dostávaly děti komunistických funkcionářů – patřilo též mezi nejnadšenější stoupence záboru Krymu Ruskem. „Navždy artěkovec,“ znělo motto tábora, který ročně pobral i pár set dětí z „bratrských zemí“ socialistického tábora, včetně Čechoslováků. Už pár týdnů po anexi proto Moskva slíbila investovat do rozvoje Artěku 22 miliard rublů (asi deset miliard korun), což je částka, s níž by většina dětských táborů na světě vydržela fungovat nejméně 900 let. A noví ruští správci udělali ještě jeden drobný krůček k rozvoji svého projektu – vzali si dodatečně ještě deset hektarů z pozemků, které patřily městu Gurzuf, okres Jalta. Kdo by se kvůli takové drobnosti zlobil?
Jenže světe, div se, než se rok sešel s rokem, začali se zlobit gurzufští občané. Kvůli expanzi Artěku dokonce vzniklo něco, co Krym (a většina bývalého SSSR) zažívá jen výjimečně, totiž cosi jako občanské hnutí. A to dneska sepisuje petice a posílá je vládci nejvyššímu, Vladimiru Vladimirovičovi, rovnou na stůl. „Ví se o něm, že se umí zastat práv menšin,“ řekl deníku The Moscow Times o Putinovi – těžko říci, zda napůl ironicky – zakladatel iniciativy Jurij Skorik. „Menšinou“ měl na mysli obyvatele Krymu, kteří obývají jeho největší lákadlo, totiž pobřeží. Oněch zabraných deset hektarů se stejně jako zbytek tábora rozkládá na kopci jménem Gurovskije Kamni (Gurovské kameny), což nejsou jen tak obyčejné kameny, nýbrž svah od hlavní silnice na oblázkovou pláž, kterou místní dosud používali k vycházkám všeho druhu. Od loňského roku tu stojí ozbrojená hlídka, která nevpustí nikoho bez bumážky.
Reakce ředitele tábora Alexeje Kaspržaka dává tušit, že nově vzniklé občanské hnutí by mohlo být nějakou dobu živo jen z arogance státní moci. „Je načase, aby obyvatelé Gurzufu pochopili, že v oblasti, kde se rekreují děti, není přípustné venčit psy, popíjet pivo pod keřem nebo si dělat táborák,“ řekl Kaspržak listu Moskovkij Komsomolec. Tábor Artěk si až do anexe Krymu pláže u Gurzufu jen pronajímal a návštěvníci sem mohli přicházet, kdy se jim zlíbilo. Teď mají smůlu. „Žijeme na pobřeží Černého moře a chceme mít na moře výhled. Nechceme na něj koukat skrze záda policajtů,“ postěžoval si listu Moscow Times nejmenovaný Gurzufan.
Tři týdny za 30 tisíc korun
Lidé obývající pobřeží anexí prakticky nic nezískali. Ještě v roce 2013 přijelo na Krym šest milionů turistů, z jejichž útrat poloostrov čerpá asi polovinu příjmů. Loni bylo návštěvníků méně než tři miliony (Ukrajinci a Rusové v poměru zhruba 1 : 1) a letos místní úřady čekají čtyři miliony turistů, převážně z Ruska.
Jenže je otázka, zda jich opravdu tolik dorazí. Pozemní cesta z Ruska vede přes Ukrajinu, a je tudíž uzavřena, automobilisté sice mohou použít přívoz přes Kerčský průliv, avšak v sezoně na něj stojí až čtyřdenní fronty. Ruský premiér Dmitrij Medveděv, který byl na Krymu koncem června – aby oficiálně oslavil 90. narozeniny Artěku – přišel s několika nápady.
Nejprve potichu, avšak důrazně vybídl poslance Státní dumy a další vládní úředníky, aby zrušili své letošní dovolené v cizině a namísto toho jeli s rodinami na Krym. A poté s podobnou urgencí navrhl Aeroflotu, aby zvýšil počet letů na poloostrov na dvojnásobek a srazil cenu letenek z 15 tisíc rublů na polovinu.
Další možností, jak dlouhodobě zvýšit v očích movitých Rusů atraktivitu „domácích“ pláží a donutit je trávit léto ve stopách Puškina, Čechova a Lva Tolstého, je tajný plán Moskvy proměnit Krym na hráčské doupě, jakési černomořské Las Vegas. A želízkem v ohni je koneckonců i Artěk. Jeho ředitel Kaspržak se nedávno v historickém magazínu Diletant zasnil nad budoucností tábora a předpověděl, že za deset let „nebude v celém ruském školství třída, z níž by alespoň jeden žák nestrávil léto v Artěku“. Nazval Artěk dokonce „alternativou k tradičnímu školství“, v níž se budou zkoušet nové technologie a nové přístupy k výuce. Celková kapacita tábora má kolem roku 2020 dosáhnout asi 40 tisíc míst, přičemž současná cena za pobyt činí 65 tisíc rublů (30 tisíc korun – pokud jste pobyt nedostali jako dárek od státu) za tři týdny. Kaspržak hlásá: „Chceme vychovávat děti, které za sebe umějí převzít odpovědnost.“ To je docela velkolepá perspektiva tábora, který vznikl v polovině 20. let jako ozdravovna pro děti nemocné tuberkulózou.
Znásilněné děti?
Jak nedávno v historickém článku věnovaném Artěku napsaly Květy, koncem 20. let byl Artěk celoročním táborem se sanatoriem, v němž nechyběl šachový, divadelní, novinářský, taneční a modelářský kroužek, disponoval amfiteátrem a pionýři podnikali mořské výpravy na vlastních lodích. V roce 1941 obsadil tábor wehrmacht a při osvobozování o tři roky později byl Artěk kompletně zničen. Po válce se stal internacionálním táborem, v němž děti z Bulharska, Československa, Maďarska, NDR, Polska – ale i Belgie, Dánska, SRN, Kypru či Norska a Švédska – pořádaly kulturní festivaly a pravidelně vypouštěly do moře láhve s mírovým poselstvím. Třeba to z roku 1962 znělo takto: „Děti všech zemí a světadílů! Jsme vaši vrstevníci z Artěku a obracíme se na vás. Žijeme daleko od sebe, mluvíme různými jazyky a všichni si uvědomujeme, jak nesmírně je pro nás důležité, aby byl mír. Nenávidíme a proklínáme válku, nechceme, aby explodovaly jaderné a vodíkové bomby, aby umírali naši tátové a naše mámy musely plakat. Nechceme umírat, ale žít, chceme modré nebe nad hlavou a na něm jasné slunce!“
Po vzniku samostatné Ukrajiny sice Artěk nezanikl, ale o rekonstrukci dnešních rozměrů nemohla být řeč. Tábor se přejmenoval na Mezinárodní dětské centrum a jeho chod provázely skandály, poměrně bizarní i na ukrajinské poměry. Poslanec za Stranu regionů Vadim Kolesničenko v roce 2009 prohlásil, že v táboře „vedoucí znásilňují děti“, přičemž orgií se prý účastnili i poslanci parlamentu a pravoslavný kněz. Následovalo vyšetřování, které sice nevedlo k žádnému závěru, ale přesto záhy všechna média v postsovětském světě referovala o tom, že Artěk je na pokraji bankrotu. Proto když loni tábor převzala ruská správa a oznámila obrovské investice, setkala se zpráva s všeobecným nadšením.
Pozor na klobásu
To ovšem nesdílejí bezprostřední sousedé tábora. „Je to takový kousek ráje. Ale co my, kteří žijeme vedle ráje?“ ptá se Jurij Skorik. Ani ostatní obyvatelé Krymu z Artěku příliš netěží. Když vedení vyhlásilo výběrové řízení za 140 milionu rublů na ušití táborových uniforem, dostal zakázku ruský gigant Bosco, nikoli místní společnost. To se sice dá pochopit, šíří se ale i poplašná zpráva, že o zaměstnání by mohlo přijít asi 1500 zaměstnanců Artěku s bydlištěm v Gurzufu. Jejich propuštění by nebyl velký administrativní problém, neboť měsíc po anexi Krymu vyjmula nová správa tábor ze seznamu majetku Krymu a darovala jej Moskvě. Motto tábora „Navždy artěkovec“ tedy neplatí zdaleka pro každého.
Do Artěku už stačilo přitéct několik miliard, za které byl mimo jiné opraven asi 40 let starý vodovod a zrekonstruováno hned několik vedlejších táborů – Artěk se totiž skládá z celkem devíti. A jednu z nejviditelnějších změn zaznamenala i slavná skulptura tyčící se hned u vchodu, vyobrazující párek s rohlíkem. Pro všechny generace artěkovců je to prostě „kolbasa“, nejoblíbenější táborové jídlo. Novým správcům však příliš připomínala mužské genitálie, takže nechali pro jistotu odstranit rohlík, který podle nich vypadal jako varlata.
Artěk tím vykročil vstříc své nové, poněkud bezpohlavní budoucnosti.
„Je načase, aby obyvatelé Gurzufu pochopili, že v oblasti, kde se rekreují děti, není přípustné venčit psy, popíjet pivo pod keřem nebo si dělat táborák,“ nechal se slyšet ředitel Artěku Kaspržak. Pár týdnů po anexi Moskva slíbila investovat do rozvoje Artěku 22 miliard rublů. A noví ruští správci si navíc přisvojili deset hektarů okolních pozemků. Vždyť kdo by se kvůli takové drobnosti zlobil?
O autorovi| Luboš Heger • heger@mf.cz
