Pionýrské sliby

Příprava na společnou evropskou měnu je teprve na začátku

Zavést společnou měnu euro v roce 2010 je stále cílem vlády, prohlásil minulý týden pro agenturu Reuters premiér Jiří Paroubek. Na kritické připomínky, že vláda se nečiní tak, jak by se činit měla, pokud by to s tímto cílem myslela vážně, reagují vládní činitelé velmi ostře. Ministr financí Bohuslav Sobotka dokonce člena bankovní rady Pavla Řežábka označil za hanbu ČNB. Důvodem bylo, že Řežábek termín zpochybnil a upozornil na nepřipravenost státní správy.
Centrální banka se přitom jinak drží zpátky a veřejně problémy s přípravou na euro nekomentuje. Paroubka však zcela zjevně podpořit nehodlá. Ten o to přitom hodně stál. Jeho zářijová návštěva ČNB měla být korunována deklarovanou shodou právě na datu vstupu do eurozóny, dočkal se však pouze konstatování, že v roce 2009 se to už opravdu asi nestihne. Výrok, že to bude skutečně natvrdo v roce 2010, však premiér z guvernéra nevymámil. Před dvěma týdny v bankovní radě proběhla diskuse nad pravidelným každoročním vyhodnocením plnění maastrichtských kritérií a stupně sladěnosti České republiky s eurozónou. Výsledkem bylo rozhodnutí, že se dokument ještě dopracuje. Sotva lze však očekávat, že by se ČNB k nějakému pevnému termínu nyní, byť třeba podmíněně, zavazovala. Zpráva má být k dispozici veřejnosti na konci listopadu. Zatím je však jasné, že bude pouze definitivně odpískán termín v roce 2009. Zpráva konstatuje, že nedoporučuje vstup do systému směnných kurzů ERM II v roce 2006. V tomto systému musí přitom koruna setrvat nejméně dva roky, a kdybychom do ERM II vstoupili až v průběhu roku 2007, bylo by velmi málo pravděpodobné, že se podaří společnou měnu zavést ještě v roce 2009.
Navíc je také velmi nepravděpodobné, že by v příštím volebním roce nastaly takové změny, které by umožnily vstup alespoň v roce 2007. A nejde přitom jen o tolikrát omletý problém s veřejnými financemi. Potíže jsou i s technickou přípravou této velké měnové revoluce.
Skeptičtí jsou i experti. Tým hlavního ekonoma České spořitelny Viktora Kotlána odhadl reálný vstup do eurozóny na roky 2012 až 2013, a to v nejlepším možném případě. Kotlán je přitom do problematiky dobře zasvěcen z nedávného působení v ČNB, kde jeho analýzy měly nemalý vliv na rozhodování bankovní rady.

Co po volbách.

Fiskální problémy jsou samozřejmě momentálně nejvážnější překážkou, přestože se letos nejspíše podaří udržet schodek veřejných financí pod tříprocentním limitem z maastrichtských kritérií. Potíž je v tom, že státní rozpočet na příští rok počítá s růstem schodku opět nad tři procenta a plnění kritéria připadá dle vládních plánů v úvahu až v roce 2008. Plánům, které jdou za horizont voleb, však není možno příliš věřit. V paměti makroekonomů je ještě závazek Zemanovy vlády smluvně opoziční ODS, že v roce 2003, nejpozději 2004, bude český státní rozpočet vyrovnaný. Jeho následovníci o těchto závazcích vůbec nepřemýšleli a podmínkou usednutí do křesla ministra financí byla ochota akceptovat deficit nad sto miliard korun.
Kotlánova analýza přitom předpokládá, že očekávaná účast ODS ve vládě po příštích volbách a její slibované reformy zvýší deficit, a to bude také jeden z podstatných faktorů zpoždění příchodu eura. Nehledě na to, že ODS nebude vzhledem ke svým postojům se zaváděním společné měny spěchat.
Sama ODS však s nějakým zhoršením rozpočtových sald nepočítá. Ve své Modré knize se její experti dopočítali, že deficit již pro rok 2007 bude pod třemi procenty a do roku 2012 bude vyrovnaný. Je ale velmi pravděpodobné, že dosažení tohoto cíle si vyžádá razantní reformy výdajů, byť o nich politici ODS nehovoří a je nejasné, zda se na ně vůbec připravují.

Promeškaná příležitost

.
Dosavadní zlepšování deficitu jde na vrub zvýšení DPH a spotřebních daní. A je to zřejmě i názor centrální banky. Guvernér ČNB Zdeněk Tůma si ke kritickému vyjádření na adresu fiskálních reforem vybral raději Slovensko. Před dvěma týdny tam v diskusi HN Clubu prohlásil, že „vývoj veřejných financí je v posledních dvou letech méně příznivý, a to ze dvou důvodů. Částečně po mírných daňových změnách došlo ve veřejných rozpočtech k mírnému zvýšení daňové zátěže. Zároveň ekonomika už několik let slušně roste a roste rychleji, než se předpokládalo v době, kdy se chystala strategie vstupu do eurozóny. Příjmy jsou vyšší, než vláda očekávala, a na konci září byl rozpočet dokonce v přebytku. Na jedné straně je to velmi příznivý vývoj, na druhé se ale domníváme, že tento vývoj bude těžko udržitelný, protože stále nepovažujeme v dlouhodobém horizontu strukturu veřejných financí za adekvátní. Podíl mandatorních výdajů je poměrně vysoký a při určitém zpomalení ekonomiky, ke kterému dříve nebo později dojde, se ekonomiky a veřejné rozpočty mohou ocitnout ve vážných těžkostech. Právě období, kdy ekonomika velmi slušně roste, by bylo dobré využít k tomu, aby se uskutečnily zásadní reformy, aby veřejné rozpočty nevypadaly dobře jen v daném okamžiku, ale i v delším horizontu“.
Změna trendu českých veřejných financí skutečně přes četná prohlášení ministra Sobotky i premiéra Paroubka nenastala. Státní rozpočet je stále do značné míry sanován z výnosů privatizace. Například fond dopravy dostane i pro příští rok přes dvaadvacet miliard korun z privatizace. Tyto peníze měly původně krýt dluh státu u ČNB. Nyní bylo schváleno vydání dluhopisů, které pokryjí tento dluh, a ČNB zmíněnou částku převede na fond dopravy. V dalším roce však bude oněch minimálně 25 miliard korun financovat státní rozpočet, a to z dluhu. Další vážnou otázkou je kofinancování projektů, které se uskuteční ve spolupráci s Evropskou unií. Předpokládaná podoba rozpočtu unie říká, že Česko bude od roku 2007 dostávat až o sto miliard korun více než dosud. To však vyžaduje spolufinancování v rozsahu padesáti miliard korun. Jde sice z velké části o akce, které by měly uskutečnit kraje, jejich daňové příjmy však na takový příliv peněz z unie nejsou nastaveny a kraje nebudou schopny tyto projekty financovat. Hlasitě na to již nějaký čas upozorňuje moravskoslezský hejtman Evžen Tošenovský.
Mandatorní výdaje státního rozpočtu přitom představují více než osmdesát procent všech výdajů, a tudíž na ostatní již běžící vládní programy a investice nezbývá ani dvě stě miliard korun. V této situaci je i při vysokém růstu fakticky nemožné pokrýt očekávaný nárůst výdajů nějakými jednorázovými úsporami někde jinde. Pokud ekonomika zpomalí, je masivní růst deficitu nad maastrichtské tříprocentní kritérium fakticky nevyhnutelný.
Vážným problémem z hlediska dlouhodobé udržitelnosti stabilních veřejných financí je také zpoždění penzijní a zdravotní reformy. Zde vznikající dodatečné náklady mohou výrazně ovlivnit hospodaření státu a dál omezit schopnost vlády naplňovat své priority například ve školství, vědě a výzkumu.

Ceny k diskusi.

Další kritéria, kterými jsou výše inflace a odchylka úrokových sazeb od sazeb v eurozóně, plníme tradičně úspěšně a nic nenaznačuje, že by tomu nemělo být i v budoucnu. Pokud ovšem dopad cen ropy nebude v Česku větší než v Evropské unii. To nelze úplně vyloučit, protože velká část ropných produktů je využívána v průmyslu a ten má v české ekonomice větší váhu než v zemích, v nichž se platí eurem.
Navíc guvernér Tůma v diskusi na Slovensku řekl, že „přizpůsobení relativních cen v ekonomice a dotahování se na úroveň vyspělejších zemí je spojené s mírně vyšší cenovou hladinou. To je důvod, proč je naše definice cenové stability o něco vyšší než definice Evropské centrální banky“. Guvernér konstatoval, že toto kritérium ECB vidí jako problematické, a chtěl by o něm s ECB ještě jednat. Nicméně připustil, že by se v okamžiku přesného načasování vstupu do eurozóny mohl snížit inflační cíl. To by mohlo za současné situace znamenat i citelné přitvrzení měnové politiky.

Jen pro odolné.

Velmi podstatné pro rozhodnutí o okamžiku zavedení eura a zrušení vlastní měnové politiky je ale přesvědčení, že česká ekonomika se bez měnové politiky obejde i v okamžicích vnějších šoků, jako jsou zpomalení či krize v zemích významných pro náš zahraniční obchod nebo na trzích pro nás významných, či cenové skoky u klíčových surovin a energií.
Podmínky v ekonomice musí být vláda schopna přitvrdit svou fiskální politikou, což je vzhledem k neuvěřitelně vysokému podílu mandatorních výdajů evidentně iluzorní. Fiskální politika ve své současné podobě tedy není schopna čelit vnějším šokům.
Klíčovou otázkou je trh práce, tedy to, jak mohou firmy reagovat na měnící se podmínky náborem a propouštěním lidí a svou mzdovou politikou. V tomto případě viceguvernér Miroslav Singer konstatoval na počátku října na mezinárodním strojírenském veletrhu v Brně, že současná podoba trhu práce je rizikem pro přijetí eura, přičemž situace se zhoršuje, a to dokonce bez ohledu na ČSSD a odbory protlačovaný návrh Zákoníku práce. Singer tvrdí, že mzdová pružnost je nízká a klesající, dlouhodobá nezaměstnanost vzrostla ze dvou procent v roce 1998 na 4,2 procenta v roce 2004 a podíl dlouhodobě nezaměstnaných na celkové nezaměstnanosti přesáhl padesát procent. Strukturální nezaměstnanost je dosti vysoká a mobilita pracovní síly nízká. Tůma k tomu dodává, že „trh práce vidíme jako neuralgický bod, i když se naše nezaměstnanost nevymyká z evropského průměru. Přestože rosteme příliš rychle, trh práce nijak zvláště nereaguje na hospodářský cyklus a zůstává téměř na stejné úrovni“. Je jasné, že nový Zákoník práce situaci nijak nevylepší.

Zpožděné úřadování.

Kromě makroekonomických politik jsou pro bezproblémové přijetí eura důležité i na první pohled celkem banální technické záležitosti. Proto také ČNB zpracovala už letos v lednu Přehled úkolů v oblasti působnosti ČNB a v dalších oblastech. Například ještě letos, nebo nejpozději příští rok, v případě zavedení eura v roce 2010, má být zpracován a vládou schválen Národní plán přechodu na euro pro ČR. Ten by měl obsahovat hlavní úkoly, gesce jednotlivých orgánů státní správy a časový harmonogram plnění. Po takovém dokumentu zatím není ani vidu ani slechu. Existuje sice Strategie přistoupení ČR k eurozóně, v té se však o žádných konkrétních úkolech, odpovědnosti a harmonogramu nepíše.
Také by již měla fungovat obecná komunikační kampaň k jednotné měně. Pro tu by měla existovat meziresortní komise pro komunikaci zavedení eura a veřejnost by měla být pravidelně informována o dosaženém pokroku. To činí zatím ČNB ve svých pravidelných každoročních zprávách, k nimž se obvykle připodepisuje ministerstvo financí.
Na základě tohoto harmonogramu by měl vzniknout nejspíše již v příštím roce nový zákon o ČNB, což se vzhledem k volbám sotva stihne. Měly by se také změnit statistické výkazy a účetnictví. Tři roky před zavedením eura by měly být také připraveny změny v platebním styku, musí se upravit všechny informační systémy, které používají korunové údaje, tak aby byly připraveny na zavedení eura. Již tři roky před zavedením společné měny by ČNB měla také zahájit přípravy na tisk bankovek a ražbu mincí. To jsou úkoly převážně pro ČNB, ale i ministerstvo financí bude muset přidat. V téže době a tedy v hektickém povolebním období bude nutné zahájit přípravu na přechod veřejných financí na euro tím, že se budou převádět emise korunových státních obligací na eurové, bude se chystat konverze sociálních dávek a podobně.
Úkolů je hodně a je otázkou, zda budou úřady schopné je začít včas plnit. Sobotkovo vehementní obhajování roku 2010 a ne zcela přesná interpretace výsledků dohody premiéra s ČNB vypadají tak trochu jako pionýrské sliby.