Praha potřebuje akutně pět set lůžek v domovech pro seniory. Nedostatek míst pro klienty, kteří vyžadují soustavnější péči, suplují v současnosti hlavně pověstné „eldéenky“. Na pražském magistrátu si ale lámou hlavu nad tím, kde vzít dost peněz na provoz existujících zařízení, o rychlé výstavbě čtyř nebo pěti nových domovů prý nemůže být řeč. A to je přesně ten okamžik, kdy politici s oblibou začínají natahovat ruku směrem k soukromému sektoru. Také Praha se chystá vyzkoušet démonizovaný PPP projekt.
Peníze požírá provoz, na investice není
Kromě okamžitého nedostatku míst chybí metropoli z dlouhodobého hlediska tři až čtyři tisíce lůžek pro starší občany v domovech pro seniory, domovech se zvláštní péčí a v domech s pečovatelskou službou. Místo masivních investic se ale budou peníze na výstavbu spíše osekávat. Praha je příliš bohatá na to, aby mohla získat dotace na budování sociálních zařízení z evropských fondů, a příliš chudá na to, aby je mohla postavit sama.
Pražští politici žehrají na klesající příjmy z daní a především na stát, který posílá málo peněz na provoz domovů – proti roku 2009 se příspěvky snížily o sto milionů korun. Peníze z městské kasy určené na sociální výdaje putují především na chod stávajících domovů a jejich rekonstrukce. Praha je zřizovatelem téměř 30 příspěvkových organizací poskytujících pobytové sociální služby. Řada z nich je umístěna mimo oblast Prahy a Středočeského kraje, přičemž někteří důchodci ubytovaní „na venkově“ žijí na zámcích, které nejsou z hlediska provozních nákladů právě ideální.
Pokusný králík v Krči
V blízkosti Krčského lesa se nachází Domov pro seniory, obklopený rozsáhlou zahradou. Právě tento domov si na radnici na Mariánském náměstí vytipovali jako „pokusného králíka“. Jak říká radní Petr Dolínek, který má na starost sociální oblast, město si je vědomo rizik pilotního projektu, nicméně nedostatek financí jej tlačí vyzkoušet cestu partnerství se soukromým sektorem.
Domov v Sulické ulici, kde na umístění čeká šest set žadatelů, by měl být rozšířen minimálně o sto postelí. Město kalkuluje s tím, že partner by financoval a postavil nový pavilon, který by nejméně dvacet let provozoval. Do správy by dostal i současný areál z roku 1963 se 152 lůžky, který právě prochází rozsáhlou rekonstrukcí. Radní Dolínek nevylučuje, že by město poptávalo i poskytování samotné sociální péče. V tomto případě by se Praha skutečně stala průkopníkem, takto komplexní PPP projekt se v Česku zatím neuskutečnil.
Konkrétnější obrysy by ale záměru měla dodat až studie proveditelnosti. Ta odpoví na to, zda je výhodnější klasická veřejná zakázka nebo soukromník. Praha si už vybrala poradce, který vyřkne ortel. Ve výběrovém řízení zvítězila firma Deloitte, která si své rozumy cení na necelé čtyři miliony korun. Pokud PPP projekt doporučí a nakloněna mu bude i rada a zastupitelstvo, výběrové řízení na koncesionáře by mohlo proběhnout v druhé polovině roku 2012. Přestože osud projektu je zatím více než nejistý, pavilon už je namalovaný. Zatím do stadia pro územní rozhodnutí. „To, že už existuje projekt, nemusí být nutně špatně. Na druhou stranu první, co každý začne dělat, jsou malůvky, které se potom na zastupitelstvu pěkně prezentují. Nikdo ovšem neřeší ekonomickou stránku fungování objektu, architekti už vůbec ne,“ podotýká Jan Škurek, ředitel PPP Centra, jehož zřizovatelem je ministerstvo financí.
Vděčný i zrádný
Praha není prvním městem, které se chce v sociální oblasti spolčit s privátním sektorem. Ubytování pro důchodce je na rozdíl od aquaparků či stadionů politicky „korektní“, případné investory ovšem odrazuje způsob financování těchto služeb. Domovy pro seniory využívají čtyři typy zdrojů: příspěvky od klientů, příspěvky na péči, což je sociální dávka odstupňovaná podle stupně závislosti příjemce na pomoci od druhé osoby (800 až dvanáct tisíc korun), dotace od samospráv a od státu.
Problematická se z pohledu jistoty příjmů jeví především dotace, kterou prostřednictvím krajů poskytuje ministerstvo práce a sociálních věcí. Ta není nároková, každý rok se mění a její výši je těžké odhadnout. Pro podnikatele je ovšem limitující hlavně prováděcí vyhláška zákona o sociálních službách, která stanoví maximální platby od klientů na 310 korun za den. První odvážlivci se už ale našli.
Šéf sociálního odboru litoměřické radnice Martin Veber je přesvědčen, že lépe než příspěvkové organizace města funguje neziskový sektor, proto jsou na něm postaveny všechny sociální služby ve městě. „I sociální oblast je vhodná pro nestátní či soukromý sektor, musel by mít ale stejné podmínky jako erár, jak je obvyklé v zahraničí,“ míní Veber. Když radnice dostavovala domov pro seniory, chtěla, aby i ten provozovala nezisková organizace. Podle nového zákona už ale musela vyhlásit koncesní řízení. Do soutěže se přihlásil jen jeden subjekt – Farní charita Litoměřice, která v Litoměřicích spravuje dvě menší podobná zařízení. Město svěřilo charitě plně vybavený domov na dvacet let. Koncesionář může od města dostat dotaci, nemá na ni ale nárok. Město zatím domovu, který funguje třetím rokem, posílá několik milionů ročně.
Úplně bez dotací z obecního rozpočtu funguje Domov pro seniory v Písku, a to přestože je financován pouze z obvyklých zdrojů. V oblasti sociálních služeb působí trochu jako zjevení.
Zjevení v Písku
Před třemi lety se písecká stavební firma Kočí domluvila s radnicí, že zrekonstruuje bývalá kasárna na domov pro seniory. Město poskytlo budovu a zavázalo se, že ji firmě za sedmnáct let odprodá. Společnost Seniorský dům Písek, kterou založil Tomáš Kočí, získala dotaci z evropských fondů ve výši 36,4 milionu korun, zbytek stomilionové rekonstrukce financovala prostřednictvím úvěru od banky a z vlastních zdrojů. Za úvěry se nakonec muselo zaručit město.
Letmým pohledem se v tomto případě zdá, že jedna z proklamací zastánců PPP projektů, že soukromník dokáže stavět a provozovat služby hospodárněji než veřejný sektor, funguje. Firma vykazuje náklady na vybudování jednoho lůžka včetně vybavení milion korun a měsíční náklady na jeho provoz vycházejí Píseckým na 22 tisíc korun. Praha přitom uvádí náklady na provoz jednoho lůžka v intervalu 25 až 35 tisíc korun. Vybudování jednoho lůžka obvykle vyjde na 1,5 až 2,5 milionu korun. „Musíte hlídat i to, jestli se správně pere. Pokud vytvoří ztrátu příspěvková organizace, zaplatí se z veřejných prostředků. Pokud vytvoří ztrátu domov, musíme ji doplatit sami,“ říká Tomáš Kočí, který projekt od počátku vedl. Podnikatel ovšem přiznává, že ani pod jeho vedením se domov zatím neuživí. Dosud na jeho provoz doplácel, letos by už ale mělo hospodaření skončit na nule. „Není to lukrativní byznys. Chápu to jako dlouhodobý záměr,“ vysvětluje Kočí.
PPP projekty Čiperná samospráva
Města už uskutečnila nebo připravují projekty za 50 miliard
PPP je jako yetti. Každý o něm mluví, a nikdo ho ještě neviděl. Platí to alespoň o státní správě, která spřádá plány na partnerství se soukromým sektorem už od roku 2005. Ministři chtěli tímto způsobem stavět dálnice, železnici, věznice nebo justiční areály. Jen za poradenské služby stát vydal podle odhadů Transparency International téměř čtvrt miliardy korun. Dnes všechny projekty tvrdě spí. Oblibu si ale tento systém financování či provozování infrastruktury začíná získávat v regionech. V roce 2009 činila hodnota koncesních projektů na municipální úrovni 10,5 miliardy korun.
Aktuální hodnota projektů s koncesní smlouvou, které eviduje ministerstvo financí, dosahuje téměř 50 miliard korun. Čtyři pětiny z nich ovšem připadají na smlouvy v oblasti vodohospodářství. Dlouhodobé kontrakty měst na pronájem vodovodů a kanalizací s minimálním „manipulačním“ prostorem samospráv jsou ovšem často překážkou k získání evropských dotací. Zjednodušeně řečeno, unie se zdráhá investovat do něčeho, z čeho by měl nekontrolovatelný zisk především soukromník. Města poskytují koncese i na dodávku tepla a teplé vody, na stravovací služby, na správu sportovních zařízení, na sociální služby nebo jejich prostřednictvím řeší nedostatek parkovacích míst. Parkovací dům Rychtářka v Plni nebo Katschnerka v Hradci Králové uvádějí experti jako úspěšné PPP projekty.
Střídání politiků PPP nesvědčí
Pro PPP projekty je obecně zhoubná politická nestabilita spojená s absencí koncepčního plánování rozvoje veřejné infrastruktury. Čtyřleté volební období – dál politici většinou nedohlédnou – navíc na prosazení, přípravu a realizaci takového záměru zpravidla nestačí. „Zadavatelé velmi často zahájí přípravu projektu a po zpracování studie proveditelnosti nebo výběru soukromého partnera přehodnotí své priority nebo se změní politické obsazení. Projekt následně rovnou ukončí nebo zásadně změní, což může vést v určité fázi ke značným komplikacím,“ má zkušenost Pavel Štipák, manažer v oddělení podnikového poradenství společnosti Deloitte.
Z tohoto pohledu jsou na tom města lépe. Rozhodování v radě bývá jednodušší než na vládě, na radnicích bývá leckdy zachována kontinuita i po volbách. Místní radní a zastupitelé jsou zároveň pod přímým tlakem občanů, aby kromě „dělání politiky“ zajistili také jejich nezbytné potřeby. I v důsledku krize jsou dnes města podinvestovaná či zadlužená, často nemohou sáhnout po alternativě v podobě emise dluhopisů. Stát na ně navíc přenáší další kompetence a odpovědnost bez příslušných rozpočtových prostředků. Na municipální úrovni se také z těchto důvodů uskutečnilo už zhruba 30 projektů ve spolupráci se soukromým sektorem a dvacet jich je ve stadiu pokročilejších příprav. Na státní úrovni se v důsledku výpadku příjmu teprve začínají znovu oprašovat úvahy na zapojení privátu do výstavby dálnic.
Mementa na obou stranách
Největším problémem PPP projektů v Česku je ovšem to, že bývají nahlíženy optikou zpackané dálnice D47. Na projekt, který nebyl sám o sobě špatný, „jen“ Zemanova vláda jaksi opomněla vyhlásit transparentní výběrové řízení. Stát po změně politické reprezentace zaplatil izraelské firmě přes 650 milionů korun za to, že od smlouvy odstoupil.
O dalších 145 milionů korun státní kasa přijde letos. Na vybudování ubytovny a hotelu v Ústřední vojenské nemocnici Střešovice sice byl vyhlášen tendr, stát ovšem redefinoval zadání. Kontrakt s vítězným konsorciem Prague Military Hospital Concession schválila vláda pod vedením Václava Fischera čtyři dny před volbami, den před volbami byl podepsán. Jedním z prvních kroků nového ministra obrany Alexandra Vondry byla kontrola projektu a jeho změna na léčebnu pro dlouhodobě nemocné spojenou s domovem péče pro válečné veterány a vojenské důchodce. Ministerstvo nakonec celý projekt odpískalo s tím, že konsorcium raději odškodní.
Ani v regionech ovšem neprobíhá spolupráce se soukromým sektorem stoprocentně úspěšně. Mementem by mohl být PPP projekt, pod kterým je podepsána radnice desáté pražské městské části. Jen s tím rozdílem, že stranou, která nedodržela podmínky, byl partner, nikoli městská část. Ta, místo aby požadovala satisfakci, mu ještě vyplatila na rozloučenou deset milionů korun.
PPP na Praze 10 Starostenské repete
Komunální politici v Praze 10 se chovají jako žháři, kteří hasí petrolejem
Trumfem mladého starosty Prahy 10 Milana Richtera před komunálními volbami v roce 2006 byl automobilový okruh pro Formuli 1 na území „jeho“ městské části. Pochlubil se také soukromým investorem, který měl na principu PPP projektu přeměnit chátrající vršovický zámeček na luxusní hotel i s obřadní síní. Richter se po loňských komunálních volbách vrací ze své mise na pražském magistrátu zpět na starostovskou židli. Na neškodný nápad s formulí si už nikdo ani nevzpomene. O PPP projektu se také nemluví. Mluvit by se ale mělo. Přistoupit na taktiku politické reprezentace desítky v duchu „investor selhal, jede se dál“, je krátkozraké. Kvůli tomu, jak se postavila k zpackanému partnerství s jedním pražským hoteliérem, se totiž konečný účet celé akce nikdo nedozví.
Čtyřletý spánek
Památkově chráněná stará vršovická radnice ostudně chátrala už od roku 2000. Na radnici městské části Prahy 10 dali hlavy dohromady a v roce 2006 vyhlásili soutěž na udělení koncese. „Na obnově zámečku bude Praha 10 spolupracovat s konsorciem soukromých firem vybraným na základě otevřeného výběrového řízení, které proběhlo v rámci celé Evropské unie,“ pochlubil se starosta mířící na „velkou radnici“ na post radního pro kulturu. Ambiciózní politik tehdy nedodal, že se do tendru, kde cena měla pětiprocentní váhu, přihlásil jen pražský hoteliér Vlastimil Riedl známý svými vazbami na komunální politiky.
Radnice s firmou Vršovický zámeček, v níž figuroval Riedl, uzavřela koncesní smlouvu. Zavázala se v ní, že do opravy zámečku investuje 190 milionů. Riedl měl do přestavby objektu na hotel vložit svých 123 milionů, za což měl získat nemovitost na 30 let do pronájmu. Dva měsíce po podpisu smlouvy Riedl vyfakturoval radnici 25,5 milionu korun za bourací práce a 4,5 milionu korun jako zálohu na projektovou dokumentaci. Peníze dostal, a poté se zřejmě uložil ke spánku, který trval bezmála čtyři roky, během nichž zámeček vesele chátral dál.
K životu se koncesionář – firma Vršovický zámeček – probudil až v loni na jaře. V první polovině března vyhlásil jako neveřejný zadavatel soutěž na rekonstrukci nemovitosti na hotel, ovšem na přání radnice podle zákona o veřejných zakázkách. Jako vítěznou vybral nabídku Sdružení Vršovický zámeček, zaštiťující firmy Syner a OHL. Se sdružením uzavřel 28. května 2010 smlouvu o dílo, kde je uvedena cena 395,7 milionu korun.
Dále události nabírají rychlý spád. Týden po podpisu smlouvy schvaluje zastupitelstvo městské části změnu záměru. Jelikož koncesionář nikdy nepředložil garance finančních prostředků na rekonstrukci ani konkrétní záměr provozu zámečku, vznikne v objektu Domov spokojeného stáří, jehož investorem bude sama městská část. Radnice prý i ušetří, domov seniorů bude o několik desítek levnější než původní hotel. Radnice si také nechává u advokáta Vladimíra Tögela vyhotovit právní posouzení toho, co zamýšlí podnikat dál. Právník měl posoudit, jak se představitelé radnice chtějí dohodnout s koncesionářem na „rozlučce“. (Nakonec dostal jako náhradu nákladů 9,5 milionu korun). Dál už postrádají kroky politiků z desítky jakoukoli logiku. Právník měl totiž zároveň posvětit dodatek ke smlouvě o dílo, kterým chtěla městská část vystřídat hoteliéra v roli zadavatele ve smlouvě o dílo se stavebními firmami, jež vysoutěžil.
Za každou cenu
Právník proti takovému postupu v zásadě nemá námitky. Výslovně ovšem upozorňuje, že dodatek ke smlouvě o dílo, kterým se stane městská část smluvní stranou, nesmí v již uzavřené smlouvě obsahově vůbec nic změnit nebo může jít pouze o formální změny, které nebudou mít žádný dopad na rozsah plnění a cenu díla a další skutečnosti. „Jakékoli dodatečné zásahy do obsahu uzavřené smlouvy o dílo by byly nepochybně ze strany ÚOHS vnímány jako obcházení zákona o veřejných zakázkách,“ píše právník v posudku.
To ovšem nijak neodradilo reprezentaci desítky od toho, aby takový dodatek ke smlouvě o dílo 15. července uzavřela. Proč městská část dobrovolně převzala smlouvu na rekonstrukci zámečku na hotel za 395 milionů korun, přestože zastupitelé odhlasovali, že tam bude levnější domov seniorů? „Do této smlouvy vstoupila Praha 10 zejména s ohledem na nutnost zachránit vršovický zámeček jako významnou stavbu městské části, a to bez ohledu na účel jejího budoucího využití,“ hájí postup radnice mluvčí radnice Jan Charvát.
Radní najednou zachraňovali zámeček tak vehementně, že jim pravděpodobně nedošlo, jaké důsledky bude nesmyslný podpis smlouvy mít. A zřejmě si nepřečetli rady právníka, za které zaplatili. Městská část nyní vyčíslila možné kompenzace za odstoupení od smlouvy na více než 60 milionů korun. Místostarosta Bohumil Zoufalík minulý týden zastupitelům vysvětlil, že než podstoupit takové riziko je lepší oželet otevřené výběrové řízení na zakázku za více než 300 milionů korun. Většina zastupitelů poslušně odhlasovala, že radnice bude pokračovat v platné smlouvě takzvaným jednacím řízením bez uveřejnění, což zjednodušeně řečeno znamená, že se se stavebními firmami na ceně dohodne a nechá si to posvětit soudním znalcem. „Celý postup radnice kolem rekonstrukce zámečku je nestandardní a nestandardním zůstane i nadále. Zvažujeme, že se obrátíme na ÚOHS, aby posoudil, zda městská část neobchází zákon o veřejných zakázkách,“ říká opoziční zastupitel za TOP O9 Jindřich Nepevný
.
