Český finančník zapomněl, že ne všude je tak lehký život jako v Praze
Viktor Kožený poprvé narazil. Američtí investoři se cítí podvedeni. Kožený v roce 1997 objevil v Ázerbájdžánu obdobu české kuponové privatizace a doufal, že opět vydělá. Jenže privatizovat ve střední Asii je velice komplikované, žádná pravidla a dohody tu neplatí. Ani dané slovo. Na něj se lze spo–lehnout asi jako na dohodu s Viktorem Koženým. O tom by mohli američtí investoři vyprávět, což podrobně dokládá předběžný nález denverského soudce Lewise Babcocka, který zveřejňujeme v tomto vydání týdeníku EURO.
Stejně tak udělal Kožený chybu, když se domníval, že svým investorům bude moci věšet na nos bulíky, jakými ošálil statisíce držitelů kuponových knížek při československé privatizaci. V ázerbájdžánském kšeftu byl Kožený nucen podepsat smlouvy, jejichž plnění – světe, div se – je možné vymáhat u soudu. Ne v Česku, ale v Americe.
Viktor Kožený dnes říká, že Američany připravila o peníze jejich vlastní chamtivost, touha po obrovských ziscích. Z nálezu soudce Babcocka ovšem vyplývá, že to byla především chamtivost Viktora Koženého, která investorům způsobila obrovské ztráty. Český finančník z investic platil svůj nákladný životní styl a peníze přeléval po celém světě. Kožený zřejmě vůbec nechápe, co je to budoucnost a že je nutné na ni myslet. Možná tak činí z vlastního rozhodnutí, možná se jedná o psychickou poruchu. Nesmyslně rozmařilým utrácením je však proslavený už od mládí.
Koženého žalobce a odpůrce nemine dobrodružná výprava do Ázerbájdžánu, aby na místě získali důkazy o údajném podvodu. Pro Američany však bude velmi obtížné hledat doklady o údajných machinacích v daleké zakavkazské zemi, o níž toho málo vědí a jejímuž způsobu života nerozumí.
Ázerbájdžánská privatizace nezapře nápadnou podobnost s českou kuponovkou a tamní představitelé svou inspiraci ani nepopírají. Rámcově (toto slovo je velmi důležité) byla pojata slibně a měla postupně zasáhnout celé hospodářství. Nepodařilo se však objevit – a týdeník EURO (38/1999) si dal v tomto směru společně s ázerbájdžánskými partnery dost velkou práci – jediný dokument, kde by se konkrétně mluvilo o kuponové privatizaci těžby ropy, plynu nebo třeba telekomunikací.
Není také prokázáno jediné setkání Koženého s ázerbájdžánským samovládcem Gejdarem Alijevem mezi čtyřma očima, na něž se finančník odvolává a na němž mu prý Alijev kuponovou privatizaci strategických podniků slíbil. Existují zato svědectví o úzkých kontaktech Koženého, respektive jeho spolupracovníků v ázerbájdžánském Státním výboru pro majetek (SPC), především s náměstkem jeho předsedy Baratem Nurijevem. Vztahy s tímto svého času klíčovým mužem mohly vést Koženého k přesvědčení, že jeho, respektive americké, investice v Ázerbájdžánu nebudou nevýnosné, i kdyby nakonec na ropu nedošlo. V této souvislosti by jistě bylo zajímavé dozvědět se, jakých metod Kožený v zemi, kde je úplatek přirozenou součástí činnosti státní správy, použil. Tak daleko však zřejmě spor nedojde.
Problém je také v tom, že oficiální trh s kupony vlastně nikdy neexistoval a podstatná část obchodů – tedy nákupů od obyvatel – se odehrávala na černém, leč všeobecně trpěném trhu na tržišti nedaleko bakuského hlavního nádraží. Dnes už se tam opět obchoduje pouze s veteší všeho druhu. Veteší se staly i vauchery. Kuponová privatizace s velkou pravděpodobností skončila, aniž pořádně začala, a až se budou prodávat strategické podniky, tak pouze strategickým investorům.
Výsledkem akce, kterou časopis Fortune před časem nazval „dalším úderem piráta z Prahy , bude zřejmě konec legendy Viktor Kožený. Kvůli skandálu s ázerbájdžánskou investicí bude mít český finančník v mezinárodních kruzích plot. V tom mu nepomůže ani jeho pověstný šarm a ocelový stisk. Názorně to demonstroval Koženého bahamský soused, známý herec Sean Connery. „Pokud ten ocelový stisk ještě jednou zkusí na mně, dostane pěstí do nosu, řekl časopisu Fortune.
Pro českého pozorovatele by však bylo mnohem zajímavější se dozvědět, proč měl Kožený tak snadný život v Česku a jak získával své kamarády ve vysoké politice. Jeho příběh je totiž z velké míry i příběhem české privatizace, potažmo celé transformace.
