Snahy o omezení práva nosit střelné zbraně vyšly v USA naprázdno. Podle statistik se ostatně vraždí stále méně
Loni před Vánocemi zastřelil samotářský mladík v americkém Newtownu postupně vlastní matku, 20 prvňáčků a šest učitelek. Pak spáchal sebevraždu.
Tragédie v Connecticutu vyburcovala veřejné mínění v celých Spojených státech. Odpůrci práva volného držení střelných zbraní spustili bojovný pokřik, prezident Barack Obama sliboval zpřísnění zákonů a federální zákaz soukromého vlastnictví poloautomatických pistolí a pušek. Chvíli se zdálo, že americké zpytování svědomí povede k opravdu vážným restrikcím pro jejich majitele. Tažení proti střelným zbraním všeho druhu ale brzy došel dech. Po roce je jasné, že přineslo jen naprosto zanedbatelné výsledky.
Zbraní je v USA rok po Newtownu mezi lidmi pořád stejně jako dřív a dál se s nimi i čile obchoduje. Pravidla pro jejich držení a nošení se zpřísnila jen v několika státech, jinde se naopak ještě více uvolnila. Podle analýzy listu New York Times ztroskotala drtivá většina všech podobných pokusů na státní úrovni. Ze zhruba 1500 legislativních návrhů jich prošla jen o něco víc než stovka, dvě třetiny z nich však práva držitelů zbraní naopak rozšiřují, nikoli omezují.
Ještě hubenější je výsledek podobných snah na federální úrovni – rozuměj v Kongresu. Několik návrhů, které měly za cíl posílit kontrolu především útočných pušek, vyšumělo už při předběžných výborových debatách v převážně demokratickém Senátu a vůbec se nedostaly do hlasování. A Sněmovna reprezentantů ovládaná republikány neměla důvod se podobnými iniciativami vůbec zabývat. Evropanům nad tím často zůstává rozum stát, ale postoj Američanů a jejich politiků ke zbraním se ani po takové tragédii, jakou byla střelba v Newtownu, nijak významně nezměnil. Zdaleka nejde jen o projev politické impotence amerických odpůrců zbraní nebo zabedněnosti jejich majitelů a nelítostné zarytosti lobbistických organizací, jako je Národní střelecká asociace (NRA). Jsou pro to jiné důvody. Některé věcné a logické, jiné kulturní a možná iracionální, ale v USA hluboko zažité.
Uklidňující trend Po tak děsivém řádění šíleného střelce, jakou byla hromadná vražda dětí v Newtownu, je těžké argumentovat chladnými statistikami. Ty navíc při zběžném srovnání třeba s Evropou opravdu nahánějí hrůzu: Američanům hrozí téměř pětkrát větší riziko, že zemřou násilnou smrtí, než třeba Němcům nebo Čechům. Vypovídají o tom výmluvně údaje Úřadu OSN pro drogy a kriminalitu a podobné je i srovnání s ostatními zeměmi Evropské unie (i když mezi nimi panují značné rozdíly). Zatímco v Evropě je navíc podstatně vyšší poměr vražd spáchaných jinými prostředky než střelnou zbraní, za oceánem je tomu naopak. Podobně alarmující je americká kriminální realita i ve srovnání s hospodářsky vyspělými státy jinde ve světě.
Jenže pro americké politiky (lokální i ty ve Washingtonu) jsou důležitá jiná čísla. A ta vypovídají o podstatném snížení celkové násilné trestné činnosti v USA za posledních 20 let. Počet vražd v přepočtu na sto tisíc obyvatel klesl z 8,1 v roce 1995 na 4,7 v roce 2011.
Podobný trend panuje i v případě vražd spáchaných za použití střelných zbraní. Ještě v roce 1993 bylo v USA zastřeleno více než 18 tisíc lidí. V roce 2011 jich bylo něco přes 11 tisíc, i když celkový počet obyvatel Spojených států ve stejném období vzrostl z 260 na 310 milionů.
Je pravda, že křivka násilné kriminality nesestupovala rovnoměrně: v období 2001 až 2006 zůstávala nezměněná, než začala znovu mírně klesat, a v posledních dvou letech se opět zastavila. Přesto jsou policejní statistiky pro většinu Američanů a hlavně jejich politiky zjevně dostatečným důkazem toho, že jejich země je na správné cestě. Nevidí proto důvod přijímat nějaká drastická opatření, která by pravidla pro držení střelných zbraní celonárodně měnila.
Násilná trestná činnost a vraždy nejsou navíc v očích svobodomyslných Američanů zdaleka problémem jenom jejich země a nemusejí vůbec souviset s právem vlastnit střelné zbraně. Vezměte si třeba takovou Venezuelu, kde vládl od roku 1999 pevnou rukou Hugo Chávez a kde je už léta vlastnictví střelných zbraní oficiálně omezené ještě přísněji než v Evropě. Držitelé zbrojních pasů si tam směli do roku 2012 kupovat jen lovecké malorážky a brokovnice, nikoli pistole. Pak vstoupil v platnost všeobecný zákaz prodeje jakýchkoli střelných zbraní všem soukromým osobám se zbrojním pasem i bez něj.
Bez ohledu na to tam v přepočtu na obyvatele umírá při vraždách desetkrát víc lidí než v USA a zkorumpovaná policie a úřady s tím nedokážou nic udělat.
Statistiky vypovídající o násilí v jiných středo- a jihoamerických zemích nejsou tak křiklavé jako v případě Venezuely. Nicméně jsou výrazně dramatičtější než v USA, a utvrzují tak převažující americké veřejné mínění v tom, že restrikce a ostentativní zákazy problém vražedného násilí a zločinnosti nikdy účinně nevyřeší.
Černá statistika Pro většinu Američanů je Den nezávislosti (4. července) a s ním spojený prodloužený víkend oficiálním začátkem prázdnin. V Chicagu se vloni odehrál ve znamení rekordního počtu incidentů, při kterých se střílelo a umírali lidé. Kulky na různých místech zasáhly během několika dnů 74 obětí, z nichž 12 zemřelo. Americká média, která nikdy nejdou daleko pro výrazy jako masakr, se této bez nadsázky děsivé bilanci svátečního víkendu věnovala jen okrajově, a hlavně na místní úrovni. Nestala se určitě něčím, co by se propíralo v televizních debatách, nebo dokonce v mezinárodním tisku jako střelba v Newtownu. Pravda, oběťmi nebyli školáci ani návštěvníci kina jako v případech hromadného vraždění v roce 2012, které šokovaly nejen americké veřejné mínění. Přesto by se dalo čekat, že když se v jednom městě postřílí za víkend několik desítek lidí, vzbudí to novou vlnu rozhořčení nad stavem věcí v americké společnosti. Nic takového se ovšem nestalo.
Skoro všechny oběti zmíněného krvavého svátečního víkendu byly mladí Afroameričané, umírali hlavně na jižních předměstích Chicaga. Právě tohle město, ve kterém prezident Barack Obama získával politické ostruhy, soupeří mimochodem o zprofanovaný titul „americká metropole vražd“. Zdatnými soupeři mu jsou Detroit, Baltimore, New Orleans a další velká města s velkým procentem černošské populace. Nebo, přesněji řečeno, jejich čtvrti a oblasti, kde se Afroameričané tradičně zdržují a kde jdou nezaměstnanost, chudoba a zločinnost ruku v ruce.
Události v Chicagu ve dnech okolo loňského Dne nezávislosti byly možná výjimečnou, ale současně výmluvnou ilustrací americké reality. Americký Federální úřad pro vyšetřování (FBI) zveřejňuje každý rok podrobné statistiky, ve kterých uvádí, které skupiny obyvatel se nejčastěji stávají oběťmi i pachateli trestné činnosti. V roce 2012 bylo v USA podle oficiálních údajů prokazatelně zavražděno 12 765 Američanů, v drtivé většině střelnou zbraní. Z toho bylo 5855 bělochů a 6454 černochů (ostatní oběti měly jiný nebo blíže neurčený rasový původ).
Afroameričané přitom představují 12,6 procenta populace. Není těžké si spočítat, že čelí osmkrát vyššímu riziku, že je někdo zabije, než běloši, Asiaté či jiné etnické skupiny. Ze stejných statistik přitom vyplývá, že pachateli jsou v naprosté většině jiní Afroameričané. Není to tedy tak, že by čelili brutálnímu násilí za strany zbytku společnosti.
To samozřejmě neznamená, že se násilí spojené se zbraněmi omezuje pouze na afroamerickou komunitu. Je ale zároveň zřejmé, že velká část amerického problému se zbraněmi má kořeny v gangsterské kultuře bující právě v chudých, zanedbaných čtvrtích velkých měst obývaných převážně černochy.
Nůž nebezpečnější než samopal Prezident Obama po tragédii v Newtownu opakovaně slíbil, že se bude zasazovat o „smysluplný zákaz“ útočných poloautomatických zbraní a velkokapacitních zásobníků.
Na první pohled by neměl s prosazením příslušné federální legislativy být žádný problém. K čemu potřebují občané v civilizované zemi zbraně, které patří do rukou leda tak vojákům a speciálním policejním jednotkám? Podobný zákaz už koneckonců v Americe platil v letech 1994 až 2004 a po Newtownu to vypadalo, že by podle vší logiky neměl mít Kongres s jeho znovuzavedením problém.
Přesto ve Washingtonu neprošel. Zavedla jej pouze hrstka států včetně Connecticutu a Colorada, tedy těch, kde v roce 2012 k hromadnému vraždění takovými zbraněmi došlo.
Ve většině ostatních států, a hlavně ve Washingtonu převážily argumenty odpůrců (z řad republikánů i mnohých demokratů).
Počet vražd spáchaných střelnými zbraněmi totiž klesal i po vypršení platnosti zmíněného zákazu v roce 2004. Útočné pušky používají pachatelé trestných činů jen velmi zřídka. Zastánci zbraní tak účinně poukazují na výmluvná fakta: v roce 2012 byl například v USA v bezmála 1700 případech vražednou zbraní nůž nebo jiná bodná zbraň. Pušku (ať útočnou nebo loveckou) použili pachatelé 323krát. Jak opět dokládají statistiky FBI, nejčastějším vražedným nástrojem je obyčejná pistole, z níž pachatelé stříleli v 6220 případech.
Nehledě na to, že víc lidí než po zásahu z pušky zemře po střelbě z brokovnice – a ty nikdo zakazovat nechce.
Hromadné vraždy, jako byla ta v Newtownu, jsou tedy sice děsivé, ale výjimečné případy, kdy pachatelé poloautomaty použili.
Zakazovat je plošně po celé Americe by podle takových argumentů znamenalo nepřípustné omezení práv naprosté většiny bezúhonných majitelů.
Nedotknutelná ústava Ani ti nejzarytější a nejbojovnější odpůrci zbraní se neodvažují v Kongresu navrhnout změnu, nebo dokonce zrušení druhého ústavního dodatku, který právo nosit zbraně všem Američanům zaručuje. Musely by s tím totiž souhlasit dvě třetiny kongresmanů i senátorů a tři čtvrtiny všech států Unie. Taková shoda není myslitelná a nenašla by podporu ani u širší americké veřejnosti.
A jestli se nezmění ústava, mohou jednotlivé státy sice pravidla pro nošení zbraní upravovat, ale nikdy nemohou nárok na zbraň svým občanům upřít úplně. Nemohou změnit skutečnost, že bezúhonní i mnozí ne tak úplně bezúhonní Američané disponují zbrojním arzenálem, který mohou, ale také nemusejí mít jen za účelem lovu nebo pro osobní obranu.
Právo nosit zbraň tak zůstává i v 21. století pro většinu Američanů čímsi jako součástí národní identity. Zeptejte se na to třeba 50letého Arta Disterhefta z městečka Susanville v severní Kalifornii. „Můj otec měl pušky, děda taky. Patřilo a patří to k normální výbavě domácnosti, stejně jako třeba máte kladívko a jiné nářadí,“ konstatuje lakonicky.
V žádném případě si přitom Arta nepředstavujte jako nějakého lesního muže či venkovana, který stěží vytáhl paty ze svého rodiště.
Art studoval anglickou literaturu v Londýně, později se vrhl na podnikání, získal titul MBA a mnoho let pracoval v Číně, odkud si přivezl manželku. Projezdil bez nadsázky celý svět a vždycky se zajímal o místní zvyky a kulturu a měl k nim respekt. Evropské zvyklosti Art oceňuje, ale když přijde řeč na regulaci zbraní, dává nekompromisně přednost americkému systému a jakékoli restriktivní zákony odmítá: „Když začnou omezovat zákony vlastnictví zbraní, kde to skončí? Někteří lidé by je nejraději úplně eliminovali, a s tím já prostě nesouhlasím.“
Zdaleka ne všichni Američané by se s Artem a jeho postojem ke zbraním ztotožnili.
Ale většina ano. Respektují to politici ve většině jednotlivých států i ve Washingtonu. Nezměnilli to Newtown, je těžké si představit, co by to změnit mohlo.
Pro většinu Američanů jsou pozitivní policejní statistiky dostatečným důkazem, že není důvod plošně omezovat držení střelných zbraní.
4,7 Tolik zavražděných Američanů připadlo na sto tisíc obyvatel v roce 2011. V roce 1995 to bylo 8,1. Podobný trend panuje i v případě vražd spáchaných střelnou zbraní: v roce 1993 to bylo více než 18 tisíc lidí, v roce 2011 něco přes 11 tisíc, i když celkový počet obyvatel USA ve stejném období vzrostl z 260 na 310 milionů.
Zdroj: UNODOC, US Bureau of Justice Statistics
12 765 Američanů se stalo obětí vraždy v roce 2012, v drtivé většině případů střelnou zbraní. Z toho bylo 5855 bělochů a 6454 černochů, ostatní oběti měly jiný nebo blíže neurčený rasový původ. Afroameričané přitom tvoří 12,6 procenta populace USA.
Zdroj: FBI
Více lidí než po zásahu z pušky zemře po střelbě z brokovnice – a ty nikdo zakazovat nechce.
O autorovi| Vít Pohanka, autor je redaktorem Českého rozhlasu
