Pitomost

Nechce-li Topolánek ztratit Klausovy stoupence v ODS, nesmí se s Havlem příliš sblížit

Mirek Topolánek pravil: „Současná krize otevírá cestu extrémnímu populismu nejen v Česku, a já se spojím s kýmkoli, abych tomuto vývoji zabránil.“ Panebože, s kýmkoli snad ne! S kýmkoli, „třeba s čertem“, se chtěl spojit Klement Gottwald, aby skácel kapitalistické panství, zatímco Topolánkově ODS jde „jen“ o udržení podílu na moci. V poměrném volebním systému na to však nestačí sama a spojence potřebuje jako sůl. Topolánek si je toho vědom a lidovcům i zeleným už v létě 2006 přikývl na volební reformu, jež by středové strany posílila a ODS je měla do budoucna k dispozici jako koaliční partnery. Tak to být mělo, leč není. A po pádu Topolánkovy vlády už sotva bude. Koaliční potenciál ODS nevylepší ani nově vzniklá pravicová uskupení, jako jsou Machova Strana svobodných občanů (SSO) či Železného Libertas.cz, ideologicky i personálně spjatá s Václavem Klausem, a proto v konkurenčním vztahu k Topolánkově ODS. Nevytrhne ji ani Pravý blok a několik jiných „jedině pravicových“ ministran, neboť povolební koalování neovlivní.
Proto začal Topolánek hledat jinde: „ODS velmi prospělo otevření se vůči pravicově smýšlejícím lidem, kteří jako by patřili pouze do jiné skupiny, když se společnost na bázi Havel–Klaus zbytečně rozdělila. Havel měl kolem sebe lidi, kteří patří k pravici. Částečně se mi podařilo jistou skupinu oněch lidí získat,“ řekl Topolánek. Toť však slova kacířská! Však také lidé „pravého ódéesovského myšlení“ pohrozili, že pokud se ODS bude s „pravdoláskaři“ paktovat, ze strany odejdou. A ono to na jakési paktování vypadalo, najmě když se ozval Václav Havel a o Topolánkově ODS prohlásil: „Zdá se mi, že je méně arogantní a hlavně méně fundamentalistická, ať už jde o dogmatický kult trhu jako hlavního dějiště světa, nebo pseudovlastenectví projevující se odporem ke všemu, co narušuje všemoc státního centra – od občanské společnosti až po Evropskou unii.“ Méně než ODS za Klause, rozumí se. Václav Havel si sice nemíní navléknout „stranické tričko“, ale nevylučuje, že veřejně podpoří to, co si podporu zaslouží. Topolánka už podpořil proti Klausovi a dokonce i proti Paroubkovi, když vyslovení nedůvěry vládě „tak náhle a v nejnevhodnějším okamžiku“ označil za pitomost s dovětkem: „Doufám, že to voliči sociální demokracii spočítají.“
Dle Klause prý Havel potvrdil jeho domněnku, že se ODS mění v Občanské hnutí 2, že „jde o novou ODS, respektive o vzestup jednoho křídla uvnitř ODS“, s nímž se on „v minulosti nikdy nemohl identifikovat“. Dojemný to kompliment, uvážíme-li, že si Havel s Klausem nerozuměli už v Občanském fóru. A to především poté, co ponouklo tehdy ještě federálního prezidenta k pokusu odsunout Klause z vlády do centrální banky. Ač se pokus vlastně neuskutečnil, nastala léta vzájemného „okopávání kotníků“. Havlovi se příčilo Klausovo ideologicky vyhraněné partajničení a úzce ekonomický přístup k transformaci. Klaus zase uštěpačně glosoval jeho pojetí humanismu, urputnou obhajobu lidských práv, fandění občanské společnosti coby protiváhy stranictví a později multikulturalismu. Jejich napjatý, nicméně stále gentlemanský vztah však vzal za své po Havlově „rudolfinském“ projevu 8. prosince 1997. V něm, aniž by padlo Klausovo jméno, Havel zkritizoval způsob panování jeho vlády, která krátce předtím padla. ODS se tehdy po Klausově „pastýřském listu“ spolustraníkům chystala do opozice. A tehdejší prezident Havel proto Klause ani nepověřil sestavením vlády nové, jak by to bývalo odpovídalo výsledkům voleb na jaře 1996. Když se vzápětí ODS rozštěpila a její část založila Unii svobody, jejíž zástupce jmenoval Havel ministry v Tošovského vládě, uražená a „odstrčená“ ODS na prezidenta zanevřela. Opřít se do Havla se v Klausově okolí považovalo za doklad loajality. Paradoxem bylo, že až do té doby byl Havel takříkajíc prezidentem ODS. Sociologové zjistili, že její voliči tvořili až 90 procent Havlových příznivců. S trochou ironie řečeno, Topolánek by tedy měl nač navázat, kdyby chtěl ODS s bývalým prezidentem sblížit.
Zatím se k tomu nepřiznal a Havlovy věty opatrně komentoval jen jako pochvalu ODS. Ta dosud není „catch all party“, stranou pro všechny. Pod Topolánkovým vedením se ještě nezměnila natolik, že by už byla opravdu „nová“, jak tvrdí Klaus. Ten v ní má stále dost příznivců, velmi chladných ke „straně pravdě a lásky“, jak posměšně nazývají Havlovy stoupence. Pokud Topolánek nechce „Klausovy siroty“ v ODS před volbami ztratit a předat Machově či Železného straně, s Havlem se nesmí, ani kdyby si to z reklamních důvodů přál, příliš sblížit. O to ostatně nemůže mít zájem ani Havel. Klausovi by možná tu „radost“ udělal, leč stal by se součástí každodenního politického provozu, čemuž se po odchodu z Hradu vyhýbá. Přišel by o vzácné a výhodné postavení autority, jež neodpovídá na otázky, nýbrž si sama vybírá témata a čas, kdy o nich promluví.