Rozhovor s novým Hamletem
Proč je vlastně pro většinu herců role Hamleta tak zásadní? Co je na něm tak těžkého?
Nejtěžší je celá ta hra. Od pětadvaceti se intenzivně věnuji divadlu, neflákal jsem se a nehrál zrovna malé role. V necelých sedmatřiceti bych tedy měl mít dost zkušeností, abych roli zvládl. Ale opak je pravdou.
Možná je to tak, že čím víc zkušeností herec má a čím toho víc poznal, tím větší cítí před tím textem pokoru a obavy. Kdybych hrál Hamleta ve dvaceti, měl bych úplně jiné ambice, nevěděl bych nic o životě a jel bych na první dobrou. Teď už vím, co znamená mít děti, co je to nevěra, co znamenají věci, o kterých v Hamletovi jde. Ta hra se vzpírá jakýmkoli pokusům o vlastní režijní koncepce, jakýmkoli ambicím udělat ze hry něco jiného, než to původně je… Řekl bych, že je těžší, než jsem si vůbec představoval. A to i přes to, že pracuji s režisérkou Lucií Bělohradskou, s níž jsme už dělali Strindbergovu Slečnu Julii, Caligulu i Krále Oidipa a měli bychom si tedy rozumět na mrknutí oka.
Jenže zatím prožívám zoufalé chvilky. (Rozhovor se odehrál ve třetím květnovém týdnu, po první sérii zkoušek – poznámka autora.) Sice jsou při zkoušení přirozené, ale přesto mám občas dojem, že už ani neumím napočítat do pěti, prožívám pocity, jako by mi byly všechny mé dosavadní zkušenosti k ničemu, nic mi nejde, pochybuju o sobě a o celém světě. Přesně v téhle fázi se právě nacházím. Ale doufám, že čím víc se teď trápím, tím radostnější bude objevování skrytých zákoutí hry, na která jsem dosud nepřišel. I s příštím rokem budu hrát Hamleta asi osmdesátkrát, takže bude dost příležitostí. U Lucie Bělohradské je totiž cenné, že na představení pracuje i po premiéře, což devadesát režisérů ze sta podle mých zkušeností nedělá.
Pořád ale přesně nerozumím, z čeho pramení vaše nejistota a trápení při hledání role. Je tak obtížné přijmout za své Hamletovy emoce, motivace jeho jednání? Ale ne, ty situace a emoce nejsou nepochopitelné. O co tam jde, pochopí průměrně inteligentní člověk velmi rychle. Ono se to ovšem netýká jen Hamleta, jde o to, jakým způsobem a jakým stylem já umím a chci na jevišti pracovat. Nechávám to pouštět do sebe, do týhle bezedný nádoby, do který leckdy pouštím pivo a teď pro změnu Shakespeara, abych obohatil nejdříve sebe a díky tomu pak i postavu. Výsledkem by mělo být obohacení vzájemné. Není až tak obtížné motivace a jednání postavy pochopit, těžké je vyjádřit je v souladu s režijní koncepcí, s mou vlastní hlavou, s mojí představou, se spoluhráči, aby to do sebe zapadlo jako lego a lidi věřili tomu, co říkám a co hraju. Sám věřím divadlu, které není postavené na hlavu, kde nehrají ženské chlapy a chlapi ženské, kdy stylizace nepřebíjí vnitřní prožitek. Divadlu, které je o tom, v čem dnes žijeme. To je ovšem klišé jako prase.
Nesvazuje vás při té snaze o pravdivost, o co nejintenzivnější nasazení Shakespearův jazyk? Blankvers je přece jen hodně stylizovaná mluva…
Možná na to nevypadám, ale stylizovaný jazyk mi vyhovuje. Není to první kus ve verších, který hraju, i když v tomhle případě nejde vysloveně o veršovaný text. Hrál jsem veršovaného Peera Gynta, ve verších je i Skácelem fantasticky přebásněný Král Oidipus… Je to hodně těžké. Nicméně nám to vysvětlil překladatel Martin Hilský, sám fascinovaný textem, a já, fascinován fascinujícím Hilským, jsem opět slyšel z jeho úst, že blankvers člověka vlastně vede. Když se tomu dokážete podřídit, ukáže vám Shakespearův text sám tu nejlepší cestu.
Samozřejmě člověka svazuje, už jen tím, že má k takové řeči úctu. Ale v tuto chvíli to neřeším. Řeším průběh a konstrukci postavy. Ale intenzivně se začnu způsobu řeči věnovat až v okamžiku, kdy si budu na jevišti jistý, až budu cítit, že jsem zvládl emoce postavy.
Podle všeho s postavou bojujete především vy sám. V čem vám může či nemůže pomoci režisérka?
Já nejsem zrovna snadno ovladatelný a lehce se podřizující herec. Hodně se hádám, mnohokrát jsem se setkal s režiséry, kteří nepřinesli vůbec žádnou koncepci, dělali z jedné vody na čisto a měli pocit, že když je inscenace dobře obsazená, nějak to vyjde. Tímhle hrozně trpím. Potřebuji mít nad sebou pevnou ruku člověka, kterému důvěřuji, kterému se nakonec můžu i poddat. Režisér mi může pomoci, když mne přesvědčí, že to, co po mně chce, je správné. Jsem třeba schopen nabídnout v jedné situaci několik různých řešení. A on je od toho, aby vybral správné. Může mi říct, že mi to třeba někam ujíždí, může mne nasměrovat zpátky do správného koridoru. Režisér je od toho, aby herce řídil jako ruskou trojku, držel pevně opratě, byl dobrý kočí, a i když se koně vzpírají, dokázal je kočírovat tak, aby jeli správně. A pak je to super svezení!
Samozřejmě nastávají situace, kdy se to nedaří, i v Hamletovi už nastala, ale to je normální. Občas se hádáme, vyčítáme si různé věci, zatím jsme se tomu s Lucií Bělohradskou nikdy nevyhnuli, ale taky se ještě nestalo, abychom inscenaci nakonec nedali dohromady. Už to patří ke koloritu naší spolupráce.
Způsobuje vám tenhle maximalistický a někdy asi i konfliktní přístup problémy s kolegy?
Myslím, že podstatně větší problémy mají kolegové se mnou. Jsem dost drzý, nesmlouvavý, netrpělivý… občas ty situace trochu režíruji, což mnozí taky nesnášejí. Myslím, že to se mnou nemají jednoduché. Mám problém s kolegy, kteří dostatečně rychle nechápou danou situaci. Je ostatně v pořádku, že ji třeba nechápou, jenže já nejsem dobrý diplomat, abych to vydržel, už už chci, aby to bylo, no a pak je konflikt. Pak záleží, v jaké emoci konflikt nastane. Pokud vznikne v takzvané neřízené emoci – což hodně používáme u Hamleta – kdy člověk nějak ulítne, pak toho lituji. Ale když vím, co dělám, když emoci záměrně vyvolám, pak nelituji nikdy. Takové věci se přece nemusí tahat do osobního života. Když se pracuje, někdy se lidi hádají, to se holt nedá nic dělat.
Jak se srovnáte s velmi specifickým hracím prostorem v Nejvyšším purkrabství na Hradě? Klade na herce oproti klasické divadelní scéně nějaké zvláštní nároky? Prostor na Hradě je jedinečný už tím, kde je. Ta zeď tam stála ještě dřív, než Shakespeare napsal Hamleta. Což vyvolává hned několik úskalí. Například ve slyšitelnosti. Dá se to uhrát jen s vynikající technikou řeči. Scéna je od diváků dost vzdálená a je problém vytvořit detail, který je v Hamletovi hned několikrát. Někdy je zima a někdy teplo. Tohle ale musí herec zvládat. To místo má ovšem úžasnou magickou atmosféru, hraje se pod širým nebem, v červencových představeních se v průběhu hraní setmí, je slyšet bití hodin… Navíc se během minulých let povedlo udělat z Letních shakespearovských slavností velmi nóbl letní zábavu pro chytré lidi.
Během letních měsíců téměř neslezete z jeviště a nevypadá, že byste se hodlal v nasazení zvlášť šetřit. Věříte své kondici? Nebo si můžete dovolit občas vysadit? A nemáte strach, že to diváci poznají?
Je pravda, že mám velké, ale opravdu velké problémy se zády. Už druhý rok nekouřím. Snažím se jakž takž udržovat v kondici, jenže teď toho mám tolik, že ani nestíhám chodit do posilovny ke svému kamarádovi, který mi vždycky namíchá takový koktejl. Žádná anabolika, ale mix nejrůznějších dobrých živin. Taky jsem se strašně zadlužil a mám kousek od Prahy krásný baráček a z jeho terasy se dívám do daleka. To mne nesmírně uklidňuje. Tam budu trávit spoustu volného času a sbírat síly. I když… mám dvě dcery, mladší je pět, je zrzavá a dává mi hrozně zahulit a já nechci přijít o její dětství.
Ale mám zkušenost, že po patnácti dvaceti reprízách zjis-tím, kde si v představení mohu odpočinout, trochu vysadit, aniž by ztratilo dynamiku. Mám pocit, že to až tak strašně fyzicky náročné nebude. Je tam sice naprosto šílený šermířský souboj, ovšem až na samém konci.
Kromě Hamleta budete opět hrát v Králi Learovi s Janem Třískou v titulní roli. Jak se vám s Třískou spolupracuje, jaký je mezi vámi vztah? Já měl velké štěstí, že jsem si s tímhle morousem porozuměl. Samozřejmě především pracovně a profesionálně. On mě dřív neznal, ale velmi rychle mne začal brát jako profíka, protože viděl, jak zkouším. Jednou mne pozval na oběd, řekli jsme si pár věcí a během hraní, kdy on byl ne vždy příjemný, měl své nálady a někdy třeba zbytečně křičel, jsem mu to pak dokázal říct. Vcelku s úctou, ale na rovinu jsem mu třeba řekl, že nemá pravdu, nebo ať nepřehání. Většinou se povedlo, že se neurazil, a když jsme se před půl rokem setkali kvůli focení, bylo to, jako když se potkají staří kamarádi; hned bylo „Langoši, pusu, … v pohodě. Ale není lehké s ním hrát, komunikovat, soužít, myslím, že někteří lidi mají opačnou zkušenost. Není jednoduchý člověk, ale čert ví, jaké je být v jeho kůži. Ke mně se chová uctivě a navíc jsem v jeho lehce poameričtělém myšlení byl jediný, kdo měl potlesk na otevřené scéně. Abych to shrnul – jsem prostě kdykoli schopen jít s Třískou na oběd a poslouchat ho třeba tři hodiny, a troufám si říct, že i on je ochoten poslouchat mě.
Na vaši slavnou svlékací scénu v závěru Leara, kdy s Janem Třískou na scéně tančíte nazí, se už asi ptal leckdo, ale přesto: Jak vlastně vznikla? To byl váš nápad, nebo Třískův? Ale to je předepsané přímo v Shakespearově textu! Nicméně málokdy se najde šedesátiletý herec, který se může svléknout do naha a nevypadat odporně. U Třísky to ale není problém, on je v úctyhodné kondici. A já si troufám tvrdit, že taky tlus-tej nejsem… Pravda je, že ta scéna vznikala strašně dlouho. Těsně před premiérou se zkouší od jedenácti večer do pěti do rána. Herci se jednoduše dřív nesejdou, až po představeních jedou na noc na Hrad. A jednou jsem ty hadry prostě ze sebe serval. Sice byla noc, žádní lidi… ale není to žádná prdel. No a pět vteřin po tom to ze sebe serval i Honza a bylo to. Nebylo to jednoduché, první představení jsem měl velice zvláštní pocit. Ne se svléknout a stát, ale tancovat při tom! Ale nesetkal jsem se s žádnou negativní reakcí. A ať jsme chtěli nebo ne, režisér Martin Huba nás prostě dostal tam, kam chtěl. Je to úžasný chlapík. A možná jsme to dostali ještě někam dál, než si Martin představoval. Mám na mysli, že nejde jenom o samoúčelnou peep show, ale že to celé zapadá do Shakespeara. Nahota funguje tak, že divákům je postav líto, což je přesně to, co mělo nastat.
Jste ještě schopní povídat si s kolegy o divadle, o Shakespearovi? Působíte dojmem, že vás to hodně baví a naplňuje.
Jistěže jsme schopní o Shakespearovi si povídat. S panem Hilským, samozřejmě s Martinem Hubou, kdykoli se vidíme. Třeba po premiéře Garderobiéra, po jeho premiéře, kdy on měl slavit, jsme pili víno, mávali rukama, probírali Shakespeara, vidím ho, jak gestikuluje… viem, viem, Langoš, všetko viem… Baví mne to, kdyby ne, byl bych dávno v blázinci. Bez utrpení není štěstí, není láska.
Když je něco doopravdy, je to z poloviny radost a z poloviny bolest a teď si zrovna nemůžu vzpomenout na žádný citát z nějaké postavy, který by to přesně vystihl. Já to jinak neumím a byl bych šťastnej, kdyby se mi díky Hamletovi povedlo trošku poskočit výš, v chápání divadla, ve volbě správných prostředků. No, uvidíme.
Přemýšlíte o tom, kam v rámci herecké profese dojít? Uvažujete, co bude za patnáct či dvacet let? V horizontu dvaceti let vůbec nepřemýšlím, to bych byl okamžitě na práškách! Nemůžu uvažovat, co bude za tři neděle. To bych se zbláznil. Mluvil jsem o tom s Jaromírem Hanzlíkem, který mi říkal, ať se nenechám zničit a vysát. Proto od září nastupuji na volnou nohu. Vypadá to, jako bych si mohl vybírat, ale aspoň v divadelní práci, které mám opravdu hodně, se budu snažit dělat jenom to, co mne nebude obtěžovat. Abych to vyjádřil přesněji – nebudu hrát v něčem, v čem nechci, nebudu spolupracovat s lidmi, které nemám rád a kteří nemají rádi mne. Chci pracovat na věcech, které mají smysl. Chci zmírnit tempo, dělat si lehce bene, mít aspoň jeden volný víkend v měsíci. Užívat si, že na kusu pozemku můžu sekat trávu, na to se hrozně těším, i když to chce se mnou pořád dělat moje malá dcera. Tohle mám v sobě a vždycky jsem měl, už dřív jsem vlastnil takovou malou chatu u Berouna. Ne že bych byl zahrádkář nebo skalničkář, ale uklidňuje mne sekat dřevo nebo trávu, manuálně pracovat a večer jít na desítku do místní hospody.
