Češi jsou národem pivařů. Se zhruba sto šedesáti litry vypitého piva na hlavu a rok se nám ostatní svět dívá na paty. K pivní kultuře máme také všechny předpoklady – pěstování znamenitého chmele, tisíciletou pivovarnickou tradici a pivovary, jejichž jména jsou synonymem pro nejvyhledávanější piva na světě.
Asi šestnáct litrů vína, které ročně připadnou na jednoho Čecha, je slabým odvarem gigantické pivní spotřeby. I vinohradnictví a vinařství na území dnešního Česka však má za sebou bohatou historii. Bohužel nikoliv šťastnou. Kalamitní výskyt škůdců na počátku dvacátého století se postaral o téměř úplné vymizení vinic. Po strastiplné obnově přišly války. A pak dlouhé období útlumu, které se ve vinařství projevilo měrou nevídanou. Kvalitní víno jako inspirátor kultury nebylo žádoucí. K ukojení davu tehdy dostačovaly naslazené paskvily, které konzumenty uzemnily, ne však povznášely.
Čerstvý vítr na konci osmdesátých let zavál i do vinohradů a sklepů. Pěstitelé se pustili po cestě za kvalitou. Tato snaha začala zvolna přinášet výsledky, jakost vín rostla a roste stále. Výsledkem je renesance kultury konzumace vín, rozšíření počtu jejich milovníků a stoupající spotřeba.
Následující řádky nejsou filipikou proti popíjení piva ani propagandou za přivrácení se k vínu. Je to pokus o srovnání obou nápojových fenoménů, podložený jednak poznatky z literatury, hlavně však čerpající z vlastní zkušenosti.
Druhů piva se u nás vaří mnoho a každý z nich si najde příznivce. Pivař si většinou oblíbí jistou značku, tu vezme za svou a věnuje se jí více méně bez obměny. Což prakticky znamená, že při pití již nad pivem nepřemýšlí, pokud není teplé nebo vyloženě špatné. Nemusí se mu věnovat a během popíjení může řešit problémy pracovní, politické, může navrhovat sestavu fotbalové reprezentace nebo provést obě privatizace.
Druhů vína se připravuje rovněž mnoho, ve škále jakostních i odrůdových variacích. Vinař však není tak věrný. Po–dle nálady, počasí, společnosti či jídla
- neboť víno je nápojem především doprovázejícím jídlo – volí tu nebo onu sortu. Někdy dává přednost vínu bílému, jindy červenému, perlivému, suchému či sladšímu. Pokaždé tedy stojí před douškem, který vyžaduje jeho plnou koncentraci. I poživači vína spolu konverzují. Ale nejprve o víně samém, potom o víně, sportu, kultuře a později o víně, ženách a lásce. Za použití sportovní terminologie řečeno: Je–li pivní kultura extraligová, potom ta o pití vína je pohárová nebo lépe – olympijská. A mluvou lékařskou: Víno působí jako stimulátor a katalyzátor duševní činnosti, zatímco pivo se profiluje častěji v roli hypnotika.
Pokusím se nyní zatáhnout pravověrné pivaře, konzumenty podobojí i ty, kteří s vínem jen občas laškují, do pokusu o dočasnou změnu v orientaci. Zatímco mnozí vinaři rádi zajdou vypít džbánek piva na „srovnání kyselin , pivařů, kteří by se tu a tam obrátili k vínu není zdaleka tolik. V příštích pokračováních vás proto seznámím se základními kategoriemi a druhy vína, s tím, co v nich hledat a jak to nalézat a také s kombinacemi vín a pokrmů.
