Inventarizovat stav ekonomiky a pojmenovat základní problémy je jistě pro vládu potřebné. Jenže celá věc má dvě ale. První spočívá v tom, že inventura se obvykle dělá při změně správce. Tedy měla být součástí vládního prohlášení schvalovaného Parlamentem. Druhé ale spočívá v možnosti, že se takováto inventura může stát pláčem na špatném hrobě. V případě zprávy vlády o stavu české společnosti to dokonce vypadá, že její autoři pláčou na hrobě, který si sami kopou.
Kuponová privatizace byla opravdu průšvih a stála nás pořádný kus ekonomické výkonnosti. Žel současná vláda nedokázala za tři čtvrtě roku privatizovat ani verpánek a všechny projekty rozběhlé Tošovského vládou získávají mnohaměsíční zpoždění. Budiž. Vláda se nechce ukvapit, dělat chyby a obvinění, že sociální demokracie o privatizaci ve skutečnosti nestojí, jsou lichá.
Co však musí každého ekonoma zvednout ze židle, je prohlášení, že na současných potížích se podstatnou měrou podílí nedořešení legislativního rámce transformace. Zde už není jediné slovo omluvy pro trestuhodnou nečinnost tohoto kabinetu, hraničící se sabotováním všech potřebných změn.
Je zcela nesporné, že základní principy změn zákonů jsou většině ekonomické a právnické veřejnosti známy řadu let. Poprvé byly formulovány v prvním ekonomickém balíčku Klausovy vlády v dubnu 1997. Hesla o posílení pozice věřitele ve vztahu s dlužníkem a rázných krocích proti tunelování firem plnila volební program ČSSD i vládní prohlášení Zemanova kabinetu sebevrahů. Navzdory těmto heslům to dnes vypadá, že jsou ministři skutečně ochotni v odporu proti skutečným změnám nechat se raději postřílet. Zákon o mimosoudních dražbách, připravovaný Tošovského vládou, projde přes legislativní radu vlády patrně pouze přes mrtvolu místopředsedy Rychetského. Chudáci dlužníci by totiž mohli být kráceni na svých ústavních právech. Půjčili si peníze, zastavili majetek, půjčky nevrací, ale zástavu jim vzít nelze. Lidské právo věřitele na své peníze patrně má u nás i pro tuto vládu stejnou hodnotu, jako míval život Kambodžana pro Pol Pota.
Novela zákona o konkursu je sice prý také připravována. Nikdo však nezaručí, že než dojde do Parlamentu, nebude mít hodně dlouhé fousy a potenci, jíž nepomohou ani kilogramové dávky viagry.
Obzvláště pikantní je otálení se změnami v Trestním zákoníku, kde stále nelze postihovat úvěrové podvody a další hospodářské kriminální činy. Podobnou absenci změn vykazuje stav soudnictví. Poslední případ nadvakrát vyhlašovaného konkursu na Universal banku je výsměchem všem heslům o vymahatelnosti práva a průzračném rozhodování soudů. Neříkal kdysi Miloš Zeman cosi o vládě, která toleruje podvodníky a tuneláře?
Stručně řečeno, vláda nepředvedla za dobu své působnosti jediný krok, který by k dokončení onoho vzývaného právního rámce směřoval. Veřejnost si může pouze klást otázku, zda je abstrahování vlády od všech slibovaných změn projevem nevůle, či neschopnosti.
V této souvislosti je k smíchu zveřejněné prohlášení, že příčinou současné krize je restriktivní politika České národní banky. Její dva roky staré kroky byly trhnutím volantem, který odhodil českou ekonomiku do příkopu. Jenže ten náš vůz jel v protisměru a řítil se pod kamion. Nyní mohou různě zkušení šoféři spekulovat, zda se dala udělat klička, při níž bychom v příkopě neskončili. Je to však diskuse velmi planá. Vládu máme od toho, aby vůz otočila do správného směru. Zveřejněná zpráva signalizuje, že s tím vláda nespěchá a raději zkusí zase šlápnout na plyn. Pak ale Česká národní banka, pokud se hodlá nadále chlubit svou nezávislostí, musí položit ruku znovu na volant. A my musíme doufat, že neskončíme zase v pangejtu.
