Naše zaměstnankyně již půl roku pracuje ve společnosti v Říčanech u Prahy, trvalé bydliště má ale v Pardubickém kraji. Objednala se k zubaři a ke gynekologovi v místě trvalého bydliště. K těmto doktorům prý chodí od malička. Naše personální pracovnice jí sdělila, že nemá nárok na celý den volna pro návštěvu lékaře, ale jen půl dne.
Že je v zájmu zaměstnankyně, aby si našla doktora v Praze a neměla ho v místě trvalého bydliště. To však podle jejího názoru koliduje s možností svobodné volby doktora. I s tím, že má nárok na proplacené volno na nezbytně nutnou dobu podle zákona. Jak to tedy je s návštěvou lékaře a proplácením této doby?
Marie N.
Podle ustanovení § 128 zákoníku práce má zaměstnanec nárok na to, aby mu zaměstnavatel poskytl v určitých případech pracovní volno, a to buď s náhradou mzdy, nebo bez ní. Přesná pravidla ohledně poskytování tohoto pracovního volna, jeho rozsahu a výše náhrady mzdy stanoví nařízení vlády č. 108/1994 Sb., kterým se provádí zákoník práce, v platném znění.
Z bodu 1 písm. a) přílohy č. 1 tohoto nařízení vlády pak vyplývá, že zaměstnavatel je povinen poskytnout zaměstnanci pracovní volno s náhradou mzdy pro účely vyšetření nebo ošetření zaměstnance ve zdravotnickém zařízení. Toto volno se poskytuje na nezbytně nutnou dobu za podmínky, že vyšetření nebo ošetření bylo provedeno ve zdravotnickém zařízení, které je ve smluvním vztahu ke zdravotní pojišťovně, kterou si zaměstnanec zvolil, a které je nejblíže bydlišti nebo pracovišti zaměstnance a je schopné potřebnou zdravotní péči poskytnout, pokud vyšetření nebo ošetření nebylo možné provést mimo pracovní dobu. Nezbytně nutná doba k vyšetření či ošetření zaměstnance přitom zahrnuje přiměřenou dobu cesty, dobu čekání na vyšetření a vlastní dobu vyšetření.
Jak je z výše uvedeného zřejmé, ponechává zákon na výběr mezi zdravotnickým zařízením nejbližším bydlišti zaměstnance a zdravotnickým zařízením nejbližším jeho pracovišti. Je-li místo bydliště zaměstnance vzdáleno od místa jeho pracoviště, může si sice zaměstnanec vybrat zdravotnické zařízení v kterémkoli z těchto dvou míst, avšak s tím, že za přiměřenou dobu cesty se bude považovat vždy jen taková doba, kterou by si vyžádala cesta zaměstnance do zdravotnického zařízení z toho místa, které je tomuto zdravotnickému zařízení blíže. Vybereli si tedy zaměstnanec, jehož pracoviště je v Říčanech u Prahy, své zdravotnické zařízení v Pardubickém kraji, kde má bydliště, může tak učinit, avšak za přiměřenou dobu cesty se zde bude považovat pouze cesta z místa jeho bydliště (nikoli pracoviště) do zdravotnického zařízení a zpět. Pouze za tuto dobu bude zaměstnanci náležet náhrada mzdy.
Zaměstnanec si může zvolit i jiné, vzdálenější zdravotnické zařízení, neboť má právo na svobodnou volbu lékaře. Na základě ustanovení bodu 1 písm. b) přílohy č. 1 citovaného nařízení vlády je zaměstnavatel povinen poskytnout mu i v takovém případě tomu odpovídající volno, náhrada mzdy zde však zaměstnanci náleží analogicky pouze v rozsahu, jako kdyby využil zdravotnické zařízení nejblíže svému bydlišti nebo pracovišti.
Lze tedy shrnout, že v posuzovaném případě bude mít zaměstnankyně nárok na pracovní volno v rozsahu nutném k absolvování ošetření ve zdravotnickém zařízení v místě svého bydliště. Náhradu mzdy však obdrží pouze za dobu přiměřenou době cesty z místa svého bydliště do tohoto zařízení a zpět, za dobu čekání na vyšetření a za vlastní dobu vyšetření. Vyšší náhrada mzdy by zaměstnankyni náležela jen tehdy, pokud by tak stanovila kolektivní smlouva nebo vnitřní předpis zaměstnavatele.
JUDr. Alena Čechtická, Ph. D., advokátka Nörr Stiefenhofer Lutz, v. o. s.