Řešení pro Řeky v mezích tradiční evropské demokracie zřejmě již neexistuje. Čeká je reálný socialismus
Stále se zužujícímu klubu přátel společné evropské měny a další integrace Evropy v zájmu míru a demokracie nezačíná ten rok 2015 právě dobře. Předsilvestrovský rozpad aténského parlamentu a volby načasované již na 25. ledna jsou vzhledem k jejich předpokládatelnému výsledku těžkou ranou mnohaletému snění o Spojených státech evropských a skvělé budoucnosti společné měny – eura.
Není tomu tak proto, že by budoucí vítěz voleb, marxistická strana Syriza, od svého vzniku odmítala euro. Tento postoj se mění a změní, protože strach z devalvace a in? ace je v Řecku velmi silný. O tyto v důsledku drobnosti totiž vůbec nejde. Jde o to, že to byla právě společná měna a společná měnová politika, spolu se záchrannými operacemi eurozóny po roce 2009, které fakticky zlikvidovaly demokratické struktury v Řecku a vytvořily situaci, kdy se o vliv a o moc perou vlastně jen komunisté s fašisty.
Zachování společné měny v Řecku po nástupu ? nanční krize a recese v Evropě si nevyhnutelně vynutilo tvrdá úsporná opatření v zemi, která patří nepochybně k těm, jež utahování opasků snášejí extrémně špatně a účet za roky trvající parazitování na německé měně je pro ně asi stejně splatitelný jako desetimilionová hypotéka pro bezdomáče na Andělu.
Rozhodnutí eurozóny zachovat kolébku evropské civilizace v klubu přitom přišlo hodně draho. Dluhy odpouštěly nejen státy, ale i soukromí investoři. Celková suma pomoci dosáhla výše zhruba odpovídající původnímu řeckému dluhu. Ten je dnes ale pořád vyšší, než byl před šesti lety. Tvrdá ekonomická opatření pak sice navedla zemi k primárnímu přebytku rozpočtu v loňském roce, ale to je dáno jen zcela netržním úročením půjček díky opatřením Evropské centrální banky a o nějakém snižování dluhového břemene nemůže být v nějaké dohledné době vůbec řeč.
Podstatné ovšem je, že sociálně a následně politicky rozvrátila zemi a vyvolala duchy, jejichž zaklínáním se obhájci trvalé evropské integrace ohánějí již téměř šedesát let. Výsledkem jejich aktivit a ničím jiným je skutečnost, že do aténského parlamentu zasedli čistokrevní fašisté a zmíněná Syriza, vedle jejíchž poslanců je česká učitelka dějepisu Marta Semelová pravicovou renegátkou. A v řeckých novinách se stalo běžným zvykem publikovat fotogra? cké koláže, na nichž je demokratická a antikomunistická kancléřka původem z NDR prezentována, jak s Adolfovým knírkem v esesácké uniformě zdraví davy zdviženou pravicí.
Jasně že to naši ani ostatní euro? lové nechtěli.
Samozřejmě chtěli, aby řecký lid sklízel plody společné evropské prosperity. Jenže jednou věcí jsou řeči a tou druhou skutky a reálná pravidla ekonomiky, ale i politiky a principy demokracie.
Řekové postavili svůj hospodářský zázrak po vstupu do eurozóny na svém tradičním kouzlení s účty státu, nízkých úrokových sazbách odpovídajících potřebám německé ekonomiky zcela abstrahujícím od řeckých rizik a nulovém kurzovém riziku, což lákalo zahraniční investory. Navíc ztracená politická suverenita nevyhnutelně vede i k přiměřené ztrátě odpovědnosti národní vlády za osud své země. A tak nikdo, včetně ní, nechtěl slyšet, že žádný oběd není zadarmo. La dolce vita.
Překvapení v roce 2009, kdy investoři zjistili, že existuje nesplacení řeckého státního dluhu, a dokonce i riziko znovuzavedení drachmy, pak neznamenalo nic jiného než vystavení účtu za to, co Řekové reálně spotřebovali na účet jiných Evropanů. Jenže přiznat si to je nadmíru těžké a zcela falešný pocit nespravedlnosti nesnesitelně silný.
Řešení pro Řeky v mezích tradiční evropské demokracie zřejmě již neexistuje. Čeká je reálný socialismus. Můžeme jen doufat, že bude alespoň s lidskou tváří a vzhledem k bídě, která nastane, nebude trvat dlouho.
Pro Evropu východisko samozřejmě existuje. Je jím rychlá redukce eurozóny na země, které mají k sobě tak blízko, že mohou existovat s jednou měnovou politikou. Toto východisko je ovšem za současné politické konstelace jen teoretické. A tak bude pokračovat bezvýchodný boj za euro, ať to stojí, co to stojí. I když tou cenou budou zcela či částečně komunistické či fašizující režimy v některých členských zemích EU.
Mimochodem obdoba Syrizy válcuje tradiční demokratické strany ve Španělsku pod názvem Podemos. A tam budou řádné volby také letos.
O autorovi| PAVEL PĺRAL, paralp@mf.cz
