Planění

Festival v Torontu film ukazuje takový, jaký doopravdy je...

(celý podtitulek)
Festival v Torontu film ukazuje takový, jaký doopravdy je, a nikoli takový, jaký si ho přejí mít festivaloví dramaturgové

(text)
Filmy mají tendenci k planění. Jde o degenerativní proces filmu jako uměleckého druhu ne nepodobný degeneraci přemnožené monokultury. Artové filmy planí ve zcela nepřehledný zástup nudných výlevů, v nichž divákovi uniká, proč někdo mluví, kdo mluví, dokonce o čem mluví. A kde není jasné, proč se děje to, co se děje. Komerční filmy, které by měly těšit (nebo děsit) diváka, sklouzávají do pásma střílecích výjevů bez logiky a vnitřního vztahu. Hrdinové se prostě jen bijí a střílejí. Planění artových filmů je zjevné zejména na filmových festivalech, planění komerce v běžné distribuci. Z plakátů hrozí svým nepřátelům hrdinové s pistolemi v rukou. Mezinárodní filmový festival v Torontu ukázal obě polohy planění.
„Toronto“ je totiž jedním z mála festivalů, které usilují ukázat film takový, jaký je, a nikoli takový, jaký si ho přejí mít festivaloví dramaturgové. Sledujíce třetí celovečerní film zapřisáhle nezávislého amerického režiséra Vincenta Galla nazvaný Sliby psané ve vodě (Promises Written in Water), musíme proplavat tůněmi depresí, abychom nakonec pochopili, že deprese hrdinů filmu nemůže skončit jinak než depresí totální – smrtí. Film je natočen na černobílou šestnáctku a popisuje život ženy, která má rakovinu a řeší, co se stane s jejím tělem po smrti. Seznámí se s mužem, fotografem, který jí slíbí, že jí splní její poslední přání: kremaci. Fotograf je zničený ze života. Většinu času stráví na loži a vzdychá nebo vozí mrtvoly v krematoriu nebo sedí v místnosti s urnami a kouří. Vypadá to, že fotografováním si moc nevydělá, takže přivýdělek v krematoriu mu přijde vhod. Další část filmu se odehrává na hřbitově. V retrospektivách se ukáže, že režisér není zase tak nezávislý na módních trendech. Svlečené ženě zkoumá nejenom žebra, ale i pohlavní ústrojí a pochvu. Přestože podle anotace má jít o „virtuózní filmové umění“ (některé obrazy filmu jsou opravdu krásné), nese se film na vlně festivalové deprese ze všech a ze všeho. Deprese a smutek velké části dnešní kinematografie je módní záležitost a nemá se stavem světa nic společného. Festivalový film s nalomenými a dekadentními hrdiny má jistotu, že oběhne aspoň několik festivalů, protože vypadá „umělecky“. Protože uměleckost se podle některých rovná přemýšlivost a přemýšlivost rovná se smutek.

Války a on-linoví predátoři
Festival ukázal ještě druhý typ bezvýchodného, depresivního filmu, který není jen autorskou manýrou jinak docela veselého umělce, který touží lítat se svým filmovým smutkem po festivalech a veselit se tam. Byly tu i filmy, které je třeba vzít naprosto vážně. Slzy Gazy je dokumentární film norské režisérky Vibeke Lokkerbergové, zaznamenávající zcela odlišnou metodou než televizní zpravodajství, jak probíhalo izraelské bombardování Gazy v roce 2008 a 2009. Záznamy z bombardování zachytilo několik palestinských kameramanů a režisérka je koupila, upravila a doplnila o scény svateb, koupání na pláži nebo rodinných oslav, které celému filmu dávají další rozměr. Při vojenských akcích v Gaze v letech 2008 až 2009 bylo zabito 3800 lidí a zničeno 220 budov. Film však tento zpravodajský rozměr tragédie neukazuje. Soustředí se na osudy – na tři děti od dvanácti do čtrnácti let. Přežívají bez jednoho nebo bez obou rodičů mezi troskami. Provádějí nás rozvalinami, ale samy nevypadají nijak tragicky, berou situaci takovou, jaká je. Dovedou se i radovat. Na rozdíl od hraných filmů je v Slzách Gazy mnohem méně slz. Jistě, když padají bomby, ozve se tu a tam křik a pláč, ale zdaleka není tak emotivní, jak ho představuje televize. Obyvatelé Gazy líčí, jak Izraelci používali fosforové bomby. Vyprávějí celkem klidně, bez velkých gest, i když přitom byly třeba popáleny jejich děti. Přitom po zemi stále pohořívají zbytky fosforu. Matka jedenáctileté Rasmii povídá zcela klidně: „Říkali jsme dětem, ať se na ty mrtvoly po ulici nedívají, ať raději zavřou oči.“ V tom, jak prozaicky je film stylizován, tkví jeho síla: Dokumentární film není zpravodajský žánr, je víc o lidech, o jejich osudech a o prostředí, ve kterém žijí.
Zatímco norská režisérka přijela do Palestiny točit film, odvážný americký dokumentarista Errol Morris, který před dvěma lety nadzdvihl veřejné mínění dokumentem o zneužívání muslimských Iráčanů americkými vojáky, přivezl letos do Toronta film o bývalé královně krásy Joyce McKinneyové s názvem Bulvár (Tabloid). Líčí, jak excentrická královna v roce 1977 unesla soukromým letadlem do Anglie mormonského mnicha a misionáře Kirka Anderssona, v hotelu ho svázala, připoutala mu ruce jako Ježíši Kristovi a několikanásobně ho znásilňovala. Pak šla do vězení. O devět let později zaplatila 150 000 dolarů za pět klonů svého psa. A samozřejmě z toho byly senzace, na kterých se živil bulvár. Zázrak moderního hraného filmu tkví v křížení dokumentárního záznamu a volné hry imaginace. V době, kdy se film stal konzervativnější než televize a začal stagnovat, je třeba se porozhlédnout tam, kde se vzniká tento nový typ filmu. Polský Essential Killing je jedním z nich. Natočil ho polský režisér Jerzy Skolimowski v polsko-norsko-irsko-maďarské koprodukci a získal za něj cenu už v Benátkách. Film produkoval citlivý a progresivní producent Jeremy Irons a hrají v něm prakticky jen dva herci – Vincent Gallo a Emanuelle Seigneurová. Příběh začíná ve velkém stylu. Američtí vojáci hledají v poušti miny – může jít o Irák nebo Afghánistán. Pak jeden Tálibánec skrývající se ve skále zlikviduje skupinu Američanů a následuje odveta. Američané pochytají několik Tálibánců, vyslýchají je, bijí, potom je naloží do letadla a odvezou někam do sběrného tábora. Jeden z vězňů uteče, utíká bos sněhem, krajinou, kterou nezná, kde jsou divocí psi, zabíjí, utíká, říká si věty z Koránu („Někdy můžeš mít rád i to, co je pro tebe špatné“). Film prakticky s jediným hlavním hercem, hudba skládající se z několika akordů a zvuku nalétávajících helikoptér, a přesto jde o film s velkou vnitřní silou.
Ale nejen válka je zneklidňující. Americký film o internetu Víra (Trust) ťal do živého. „Internet je nádhera, ale skýtá i spoustu nebezpečí,“ řekl režisér filmu David Schwimmer po uvedení filmu. Neuvěřitelných 89 procent dětí je v chatroomech sexuálně obtěžováno. V každém okamžiku je na netu 50 000 on-linových predátorů. MySpace vygeneroval 90 000 profilů registrovaných sexuálních útočníků.

Nemít peníze může být výhoda
Přes všechny problémy s financováním filmu dorazilo do Toronta tolik celebrit a hvězd jako zatím nikdy v historii. Ekonomický útlum přináší překvapení. Nízkonákladový a nezávisle natočený freudovský psychologický melodram amerického režiséra Darrena Aronofského Černá labuť se stal jedním z nejbouřlivěji přijatých snímků festivalu. Pojednává o baletce (Natalie Portmanová), která je příliš citlivá a křehká na to, aby zahrála hlavní roli bílé a černé labutě v chystaném představení Labutího jezera, jak od ní žádá šéf souboru (Vicent Cassel). Aronofsky si v Torontu postěžoval, že financování jeho filmu se několikrát dostalo do úzkých, bylo třeba posunovat natáčeni, což nelibě nesla Portmanová. Ta totiž musela být ve filmu extrémně hubená. „Mohla jsem jíst jen mandle a mrkev,“ řekla. „Mělo to ale svou pozitivní stránku,“ dodal Aronofsky. „Zatímco se čekalo, Natalie si tříbila baletní techniku.“ Přijetí Černé labutě v Torontu nasvědčuje tomu, že film bude patřit k úspěšným hitům zimní sezony, i když byl natočen za podstatně méně peněz než vysokonákladové hollywoodské trháky.
Není náhodou, že nový autobiografický film islandského režiséra Fridrika Thora Fridrikssona Mamma Gógó pojednává o tom, jak se islandský režisér dostal do dluhů, zabavili mu auto a obstavili majetek. Stane se tak poté, co natočil film o dvou starých lidech prchajících z domova pro seniory. I když režisér si ve filmu mění jméno, zjevně jde o snímek autobiografický a týká se Fridrikssonova krásného filmu Děti přírody. „Zažil jsem to na vlastni kůži, je to situace, které jsem sám musel čelit,“ připustil v Torontu Fridriksson. „Islanďané mi totiž nerozumějí.“ Fridriksson je skutečně v zahraničí oblíbenější než doma. „Filmy o starých lidech u nás nikoho nezajímají.“

Filmové dvojice
Na filmech, které obrazně řečeno nikoho nezajímají, postavil festival svůj věhlas. „See sleepers skyrocket.“ Sledujte, jak letí uspávací filmy, to je oficiální slogan, jímž se festival pyšní. Je směsí hvězdných a malých filmů, najde se tu filmová nuda vedle napínavých distribučních thrillerů jako je třeba nový americký film Bena Afflecka The Town, který jistě bude patřit mezi trháky podzimních kin. Mezi nejlepší filmy festivalu patřil určitě nový opus Dannyho Boyla. S Milionářem z chatrče Boyle před dvěma lety na torontském festivalu zvítězil. Mělo to podobný význam jako vítězství filmu Michaela Moora Roger a já před jedenadvaceti lety. Tehdy zcela neznámý dokumentarista vyprávěl o tom, proč byla zavřena automobilka ve Flintu, hovořil o tom s kýmkoli a kdekoli. Po festivalu se stal celebritou, která žije a tvoří kapitalisticky, ale ve filmech ráda mluví o solidaritě a bídě kapitalismu. Boylův nový film se jmenuje 127 hodin a pojednává v explozích fascinujících obrazů o mladém lezci a bikerovi, jemuž v soutěsce při pádu zavalí balvan ruku a sportovec se pět dní nemůže vyprostit. Pro režiséra byly nejcennějším materiálem záznamy, které „jednoruký“ sportovec nahrával během pěti dnů svou kamerou. Do Toronta přijel vedle herce Jamese Franka i Aron Ralston, muž s pahýlem pravé ruky, podle jehož příběhu byl film vytvořen. Oba muži pak spolu chodili po Torontu. A objevil se i milionář z chatrče – Dev Patel po boku s královnou Bollywoodu Freidou Pinto, která je v Indii skoro tak slavná jako Aamir Khan. Freida s Devem hráli hlavní role v Milionáři a byli oslavováni podobně jako Catherine Deneuveová a Gérard Depardieu, které obsadil francouzský režisér Francois Ozon do filmu Potiche (Domácí puťka). Depardieu ve filmu hraje starého komunistu Maurice Babina, komunistu, který spíš než na proletářskou revoluci myslí na to, jak vyhrát ve volbách. „Práva dělníků, to ano, ale revoluce, to těžko,“ říká komunista. Volby nevyhraje. Předstihne ho domácí puťka Deneuveová. Herecký duet silně připomnělo krásu filmů, kdy jsme se do kin ještě chodili dojímat.

Pár dobrých zpráv
Každý rok měl torontský festival nějaký symbol. V roce 2000 to byli ekologičtí aktivisté, protestující proti uvedení filmu Amores Perros a žádali jeho okamžitý zákaz (psí zápasy). V roce 1992 to zase bylo zmizení Terryho Gilliama před světovou premiérou Krále rybáře (v době světové premiéry svého filmu šel sledovat zápas baseballového týmu Blue Jays ve Sky Domu). Film je na tyhle momenty bohatý. Letos vypukl skandál v Benátkách kvůli tomu, že vyhrál film někdejší přítelkyně předsedy poroty Quentina Tarantina Sofie Coppolové. Nu a nyní v Torontu se Nicole Kidmanová snažila vyhnout Woodymu Allenovi, protože měla původně hrát v jeho novém filmu You Will Meet a Tall Dark Stranger.
Film je navlečen na tyhle historky, i když hlavní slovo mají obchodníci a majitelé účtů – a těm se letos moc investoval nechtělo. Obchody v sektoru nezávislého filmu jsou slabé, obchodníci ani producenti nechtějí riskovat, chtějí přesně vědět předem, kolik na filmu vydělají. Už to není jako dřív, když jeden propadák vybalancovali kasaštykem. Investovat tedy musí stát. Možná je dobrá zpráva, že aerolinky v týmu Star Alliance nakoupily dva nezávislé filmy – francouzského Ježka (uveden v sekci Dny kritiků Variety na MFF Karlovy Vary) a film o malíři graffiti Bangsym Exit Thru the Gift Shop (uveden na letošním Berlinale). Ale je toho pořád málo.
Dobrou zprávou z Toronta je otevření obřího osmipatrového střediska pro umělecký film s názvem Bell Lightbox. Středisko bude zároveň sloužit jako filmový archiv, pro filmové semináře, samozřejmě pro festival. Dobrou zprávou také je, že v každé druhé torontské restauraci mají plzeňské pivo. A filmově se může radovat aspoň Čína, protože tam se začíná s výrobou globálních velkofilmů jako je v Torontu uvedený Aftershock, obrovské filmové plátno situované do let 1976 až 2008. V roce 1976 nastane v Tangšanu zemětřesení, které rozdělí jednu rodinu vedví. Její členové se setkají až po 32 letech, ale to už místo dřevených barabizen stojí všude mrakodrapy a hlavní hrdina je šéfem velké úspěšné firmy. Nejdřív rudé pochody, teď obchody, napadá diváka, když film sleduje.