Planeta automobilů

Z dopravního prostředku se stala archetypální metafora společenského a osobního života

Na nedávném kongresu ODS pražský primátor Pavel Bém přirovnal stav své strany po volební porážce k autu po těžké dopravní nehodě. Citlivý politik nezvolil tento obraz zbůhdarma. Z obyčejného dopravního prostředku se dávno stala archetypální metafora společenského a osobního života. Možné zhroucení detroitských automobilek nás děsí zhruba stejně jako naše předky představa Armagedonu. Není divu – vždyť skoro milion dělníků zde ročně vyrábí jedenáct milionů vozů. To znamená, že v průměru na jednoho připadá 11,5 auta za rok. A protože se auta vyrábějí také v Evropě, Japonsku, Jižní Koreji, v Rusku, Číně nebo dokonce v Egyptě, celosvětový roční průměr vychází osm na jednoho zaměstnance. Lze s jistotou říct, že žádný egyptský faraón nemohl přivést ke zdem biblického města Megido k poslední bitvě stejný počet vojáků jako jezdí aut po světě. Přemíra aut se stala jistým symbolem očekávané vzpoury strojů vůči svým tvůrcům. Není proto divu, že se čas od času objevují knihy předpovídající brzkou krizi ve vztazích mezi člověkem a jeho autem. Bestsellerem se stalo v USA dílo Briana Ladda Autofobie. Není první ani poslední svého druhu. Nenávist vůči autům vznikla zároveň s první zamilovaností do nich. Již počáteční vývoj nových značek doprovázely tucty knih s názvy, jako jsou Zkáza jménem samohyb, Automobilismem proti lidstvu, Slepá ulička a tak podobně. Leč navzdory chmurným předpovědím se auta měla čile k světu, vítězně se množila a zabírala stále více místa v životě společnosti. Zpočátku byl vztah k samohybům ryze třídní. Vlastnili je extravagantní boháči, zbytek jim záviděl. Na silnicích na ně nastražovali pasti. V Německu kupříkladu jacísi nepřátelé motorismu uřízli hlavy mileneckému páru v kabrioletu, protože natáhli ocelové lanko přes cestu. Protestovali především zástupci dvou konzervativních táborů – chudí sedláci, jimž bařtipáni v nablýskaných nóbl karosách plašili dobytek, a staromilní vzdělanci, které auto připravilo o panenskou útulnost venkova. Třídní hranice se však stíraly stejnou měrou, jako si kouzlo automobilismu podmaňovalo davy. Začátkem minulého století Woodrow Wilson dokonce varoval, že „auto podněcuje v americké společnosti socialistické nálady“. Varování vyšlo naprázdno, ježto auto zůstalo politicky neutrální vymožeností. Vítali je pragmatici a zatracovali estéti, tradicionalisté a ochránci životního prostředí. Dnes se automobil stal neodmyslitelnou součástí života, hospodářství, krajiny a také psychologie moderního člověka. (Vlastně nejen člověka – vesničtí oříšci vítají štěkotem každého chodce, ale nevšímají si projíždějících aut.) Automobilová parkoviště a garáže jsou nejen běžným prvkem v krajině, ale i častým dějištěm různých uměleckých žánrů. Pokud lze věřit statistikám, část lidstva přichází o panenství právě na sedadlech automobilů. Nechce-li kojenec usnout, už ho zoufalí rodiče nedávají do kolébky, ale vyráží s ním na projížďku, během níž při rychlosti 75 kilometrů za hodinu upadá do bezstarostného spánku. Na první pohled se mohou v naší době bránit všemoci aut pouze lidé v podstatě bez vlivu: zásadoví stoupenci veřejné dopravy, tvrdohlaví kazatelé výhod záporného ekonomického růstu, nenapravitelní estéti. V knize Autofobie však lze číst: „Dálnice jsou ve státě Michigan, kde se americký automobilový průmysl zrodil, stejným zdrojem blahobytu jako třeba pastviny ve Wisconsinu. A pokud dopravní služba tohoto státu veřejně oznamuje, že je bezmocná proti chronickým silničním zácpám, zní to jako zvěstování úpadku víry. V Detroitu se letos až nevídaně zvýšily počty cestujících autobusy a příměstskými vlaky na úkor automobilistů. Dálnice státu, kdysi jeho chlouba, jsou nyní v zuboženém stavu.“
Nejen v USA ztrácejí auta dobytá předpolí. Dle Briana Ladda ve všech vyspělých zemích světa – od Velké Británie až po Japonsko – klesají počty středoškoláků usilujících o řidičské oprávnění. V USA to může znamenat jistý policejní problém – dle zvyku zde řidičák nahrazuje průkaz totožnosti. Zdá se, že v důsledku přehnaných cen paliva a věčné zácpy dopravních tepen jeho veličenstvo automobil začal poznenáhlu ztrácet svou kouzelnou moc. V recenzi na zmíněnou knihu Tom Vanderbilt píše: „Viděli jste někdy parkoviště z ptačí perspektivy? Vypadají jako nekonečné plantáže či gigantická stáda. Mohli jste vidět podél dálnic billboardy s reklamou automobilek: ,V tento okamžik opouští běžící pás 510. dnes vyrobené auto.‘ Při míjení billboardu si stačíte všimnout, že číslo na svítící tabuli se změnilo na 511. V rozpočtu každé americké rodiny jsou na prvních dvou místech výdajů obydlí a auto. Auto se stalo hlavním ukazatelem sociálního postavení. Hledání místa na parkování se stalo hlavní všední starostí každého obyvatele velkoměsta.“ Řečeno jinak, auto začalo dominovat našim životům. Porobilo si nás jako tyran. Proto není nic divného, že v nás zraje vzpoura.