Přerozdělování decimuje střední vrstvu
Sociální systém v České republice je systém paradoxů. Tak, jako jsou paradoxní výsledky celé transformace. Václavu Klausovi se podařilo vytvořit ultraliberální sociální systém, který je zároveň ultrasolidární. Drtivé většině hodně bere, ale dává jen omezené skupině nejchudších. „Naše země zůstává extrémní, pokud jde o nivelizující efekt daní a sociálních dávek, tvrdí sociolog docent Jiří Večerník. „Jestliže v mnoha směrech vypadáme velmi liberální, pak z tohoto hlediska jsme dokonce ještě víc redistributivní než v komunistické minulosti. Miloš Zeman, jehož strana má sociální solidaritu v čele svého programu, je tak - a to je další paradox - vytlačen do opačného gardu. Řada kroků, k nimž došlo během působení sociální demokracie ve vládě, jde svou povahou právě proti solidaritě. Týká se to jak zvýšení stropu nemocenských dávek, tak záměru zavést plošné dětské přídavky i vládního rozhodnutí jinak než dříve valorizovat důchody. Patří sem samozřejmě i snížení daňového zatížení vyšších příjmových skupin, byť v přijetí tohoto opatření je Zemanův kabinet nevinně a byl k němu donucen ve výměnném obchodě při schvalování vyšších spotřebních daní ve sněmovně. Tyto kroky jdou proti dřívějšímu kursu, kdy nejvyšší příjmové skupiny platily takřka vše, aniž cokoli dostávaly. Extrémním příkladem jsou starobní důchody, které se minulým vládám podařilo totálně nivelizovat, a rozdíly mezi těmi, kdo do sociálního systému platili desetitisícové částky, a těmi, kteří platili stokoruny, jsou zcela zanedbatelné. Dřívější valorizace totiž měly dvě složky. Jednu představovala pevná částka a druhou procentní zvýšení. Tím se procentuálně mnohem rychleji zvyšovaly nejnižší důchody, zatímco vysoké rostly zřetelně pomaleji. Ještě extrémněji se nivelizace projevuje v nemocenských dávkách, kde je stanovena maximální hranice, a tak bohatší lidé od určité, poměrně nízké hranice příjmu jsou fakticky nepojištěni, ačkoli platí do systému velmi vysoké částky. To je vzhledem k tomu, že mají často poměrně vysoké výdaje spojené třeba se splácením hypotéky na byt či vysokého výživného na dítě, v případě nemoci existenčně ohrožuje a jsou nuceni v takovém případě uzavírat komerční pojistku. Tento stav jednoznačně vede k tomu, že se lidé pokoušejí minimalizovat svůj příspěvek do sociálního systému. Příkladem je pokles množství lidí, osob samostatně výdělečně činných, přihlášených do nemocenského pojištění v minulých letech. Od ledna 1997 do letošního května se odhlásilo zhruba 40 tisíc lidí, což je téměř patnáct procent z původního počtu. Na tuto skutečnost upozorňoval i ministr financí Ivo Svoboda v dokumentu prognózujícím vývoj státních financí v nejbližších letech. Jakákoli vláda bude muset hledat cestu, jak motivovat lidi s vysokými výdělky k tomu, aby se nevyhýbali placení sociálního a zdravotního pojištění restrukturalizací svých příjmů. Jinak hrozí pád do víru poklesu příjmů systému následovanému zvyšováním dávek, po němž přijde zase pokles příjmů a tak pořád dokola. O tom, že náš systém je k takovému vývoji již zralý, jednoznačně svědčí všechny dostupné údaje. Žádná politická strana se však otázkou míry sociální solidarity skutečně odpovědně nezabývá a to, co by mělo být společenským konsezem, podloženým důkladnou analýzou, se rozhoduje kabinetně na základě intuice.
Britská volba.
Odborníci hovoří o třech hlavních typech sociálního státu. První sociálnědemokratický typ, který se podle Večerníka velmi podobá socialistickému systému sociálního zabezpečení, představuje Švédsko a další skandinávské země. Stát je silně angažován, všem hodně bere, ale všem i hodně dává. Druhý sociálně-tržní typ reprezentuje Německo, Rakousko či Francie. Rozsáhlá sociální politika je založena na sociálním pojištění a podobně jako v prvním případě stojí na zásadě univerzální, plošné sociální podpory. Ve třetím liberálním typu - USA nebo Velká Británie - stát spoléhá hlavně na trh a po příjmovém testování adresně podporuje pouze nevelkou část obyvatel. Samozřejmě že toto rozdělení je schematické. Ve skutečnosti dochází k mixu různých prvků, i když hlavní rysy lze v jednotlivých zemích dobře vystopovat. Česká republika nejenom z ideologických, ale i ryze praktických (ekonomická únosnost) důvodů dospěla k sice administrativně náročnému, nicméně úspornějšímu systému založenému na adresném poskytování sociální pomoci, a to jen těm nejpotřebnějším. Vzhledem ke Klausovým osobním sympatiím patrně nikoliv náhodou posloužila jako inspirace thatcherovská sociální reforma ve Velké Británii. Británii jsme se dosud nevyrovnali mírou zdanění, která je na ostrovech jedna z nejnižších v rámci Evropy i celé Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD). Zároveň však nelze říct, že by u nás byly daně nadprůměrně vysoké.
Daňová kvóta.
Úroveň přerozdělování, vyjadřovaná jako podíl daní a sociálního a zdravotního pojištění na hrubém domácím produktu (daňová kvóta), u nás podle příjmových statistik OECD v roce 1996 činila 40,3 procenta, zatímco ve Velké Británii 35,9 a v Německu 38,2 procenta. Ve Švédsku i Francii to ale ve stejném roce bylo téměř dvaapadesát a v Rakousku čtyřicet čtyři procenta. V minulém roce u nás sice daňová kvóta klesla na 37,5, přesto je vzhledem k příkrosti přerozdělování velmi vysoká.
Také z hlediska proporce přímých a nepřímých daní jsme zhruba na průměru západní Evropy. Rozdíl je však ve váze příjmových daní a povinného pojištění. Zatímco podíl daní z příjmu fyzických a právnických osob na celkovém daňovém výnosu je u nás nízký, podíl daní sociálních a zdravotních patří k nejvyšším v Evropě. Relativně vysoké prostředky směřující z pojištění do systému sociální podpory a pomoci zahrnujícího nevelký okruh lidí jsou pak příčinou toho, čemu se odborně říká „past chudoby . Pro řadu lidí je výhodnější zůstat „na podpoře , než si najít hůře placené zaměstnání, přijít tak o podporu, platit daně a ještě mít třeba výlohy s cestou do práce.
Fiskální imperátor.
Největší problém našeho sociálního systému a do budoucna i velké riziko sociálně-ekonomického selhání tkví ale právě v neúnosně vysoké solidaritě, lépe řečeno státem vynucované míře přerozdělování peněz od jedné skupiny obyvatel ke druhé. Docent Večerník v této souvislosti hovoří tvrdě: „Stát si uzurpuje pozici fiskálního imperátora a říká tomu solidarita. Zarážející a pro naši politiku bohužel příznačné přitom je, že tato klíčová otázka je téměř výlučnou doménou odborné literatury. Veřejně o ní nemluví ani střídající se opozice, která se, jak známo, neštítí plést biče z čehokoliv.
Z výsledků porovnání podílů jednotlivých skupin domácností na celkově odvedených daních (včetně pojistného) a vyplacených sociálních dávkách vyplývá, že nejnižší příjmová skupina sice prakticky neplatí daně, ale spotřebuje více než čtvrtinu sociálních dávek. Naopak nejvyšší příjmová skupina zaplatí přes polovinu celkového objemu daní, ale ze sociálních dávek - včetně daňových úlev - nedostane ani desetinu.
Před Amerikou.
Konkrétně: Nejnižší příjmová skupina domácností (z celkem pěti - takzvané kvintily) odvedla v roce 1996 1,8 procenta daní, ale získala 27,5 procenta veškerých sociálních dávek. Nejvyšší příjmová skupina odvedla 53,6 procenta objemu daní, ale dostala jen 8,8 procenta dávek. Obdobné je to i u dalších skupin. Druhá nejvyšší příjmová skupina odvedla 25,1 a získala 12,7 procenta, zatímco u druhé nejnižší příjmové skupiny to bylo 5,4, respektive 30,6 procenta.
Na vysokou redistribuci kulhají všechny liberální sociální systémy, ale v České republice dosahuje vrcholu. Ani USA se s námi v tomto směru nemohou měřit. Tam sice nejvyšší příjmové skupiny přispívají do systému zhruba stejným podílem jako u nás, ale na dávkách získávají téměř dvakrát víc než dostávají tito lidé v ČR. Navíc v USA celková míra zdanění, tedy podíl daní a příspěvků na pojištění v procentech hrubého domácího produktu, je zhruba na dvaadvaceti procentech, tedy asi na polovině míry zdanění v České republice. Lidé tedy ze svých příjmů dávají do sociálního systému mnohem menší díl.
S evropskými zeměmi jsme v úrovni zdanění srovnatelní. Rozdělení peněz je však zřetelně odlišné. Německo je proti nám země velmi málo solidární, nemluvě už o Švédsku či Nizozemsku, v jejichž drahých, ale dobře fungujících systémech se sice velmi mnoho platí, tak jako u nás, ale také hodně dostává.
Je třeba říct, že vysokou míru přerozdělování mezi příjmovými skupinami zdědila Česká republika už z předlistopadových dob (tehdy byly příjmové nerovnosti způsobeny hlavně různým počtem zaměstnaných členů domácnosti). Kapitalismus však tento rys dál prohloubil prostřednictvím celkově vyššího a hlavně progresivního daňového zatížení. I když je třeba vzít v úvahu, že na rozdíl od většiny západních zemí u nás důchody nejsou zdaňovány, což zkresluje údaje o nejnižších příjmových skupinách domácností; patříme k zemím, kde míra zdanění v souvislosti s růstem příjmů nejstrměji stoupá. Tady začíná druhý velký problém tuzemského sociálního systému, a sice postavení takzvané střední třídy.
Riziko střetu.
Proklamace o sázce na střední třídu a proti tomu reálná podpora elit včetně převzetí liberálního modelu sociální politiky orientované nikoliv na široké, ale právě na co nejužší vrstvy, to je další z transformačních paradoxů. Ačkoliv současný systém má jednu velkou přednost, jíž je reálná šance na dlouhodobé ufinancování, do budoucna patrně začnou být stále patrnější stinné stránky. Zejména nivelizující a demotivační vliv extrémní úrovně přerozdělování umocňované vysoce progresivní daňovou zátěží. Volání zejména mladší části opozice po krácení dávek je politický primitivismus. Která vláda by na ně sáhla za situace, kdy dávky jsou možná vysoké, ale jenom ve vztahu k platům. Nominálně stačí tak tak na vytažení z nejhorší nouze. Stejně nesmyslné jsou úvahy o zásadním rozbourání celého systému. To, co máme, budeme mít ještě mnoho let. Postačí, když se někdy povede - povede-li se vůbec - reforma penzijní soustavy, která představuje důležitý mechanismus přerozdělování, byť, jak upozorňuje Jiří Dlouhý z ministerstva práce a sociálních věcí, rozloženého na desítky let. To, co se dneska tahá z kapes takzvané produktivní generace, by se jednou do těchto kapes mělo vrátit. Otázka však je, v jakém objemu a jaké reálné hodnotě, když čtyřicetiletá lhůta má mnoho neznámých. To je bída takzvaného průběžného systému financování a racionální jádro pro posílení adresného, pojišťovacího principu. Adresnost jde v tomto případě proti solidaritě.
Je to banální, ale je to tak: Hlavní nadějí na omezení extrémního přerozdělování v českém sociálním systému je pouze ekonomický růst, který by střední vrstvy vyvedl na trajektorii materiální prosperity a sociální dávky zbavil politováníhodné úlohy zmírňování bídy. V opačném případě budou horní příjmové vrstvy dál stupňovat svůj trhák a nejpočetnější střed se pomalu, ale jistě začne sunout do pásma chudoby. To by vedle sociální polarizace znamenalo dříve nebo později krach systému z důvodů finančních.
Jde o nadmíru vážné věci, o nichž se ovšem, jak podotýká inženýr Dlouhý, zatím diskutuje jen na základě dílčích postřehů, jejichž hloubka závisí na analytických schopnostech toho kterého jedince (a že této vlastnosti je v naší politické elitě jako koukolu, je známo). Sociálnědemokratická vláda by nadmíru prospěla věci, kdyby využila své jednobarevnosti k nastolení nikoliv papírové, ale řekněme přímo vědecké spolupráce nad problémem sociálního systému, která by vedle úřadu Vladimíra Špidly zahrnula i ostatní resorty. Nic takového tu není, kapacity v této oblasti jsou nižší než za takzvaného reálného socialismu.
To zvyšuje pravděpodobnost chmurné, večerní varianty vývoje, kterou předestírá docent téhož jména: „Vypadá to tak, že zejména nová střední třída očekává lepší materiální odměny za svoji loajalitu vůči reformám. Jestliže žádná zjevná kompenzace není v dohledu a zátěž roste v důsledku ekonomických obtíží, příslušníci středních vrstev mohou opustit liberální principy ve prospěch korporativistického mechanismu, který by pak mohl ztížit dokončení reforem v ekonomické a sociální oblasti. Jestliže střední vrstvy nebudou v důsledku rozličných překážek podporovat rozsáhlé reformy, započatá společenská změna může skončit v půli cesty.
Nejen pro chudé.
Nezbytným nástrojem narovnávajícím neúměrnou míru solidarity musí být změny v části sociálního systému, který je financován z pojištění. Současný stav, kdy sociální pojistné je fakticky daní, protože výše plnění z něho vyplývající není prakticky závislá na výši placeného pojistného, je do budoucna neúnosný. Je však otázkou, nakolik je schopna současná sociálnědemokratická vláda postupovat tímto směrem. Již zmíněná změna konstrukce valorizačních pravidel, kdy se letos v srpnu bude důchodcům přidávat procentuálně, a nikoli pevná částka, je krokem správným směrem. Razantnější změny, ke kterým by došlo při jakékoli alespoň trochu racionální penzijní reformě, však budou část důchodců, kteří odcházeli do penze s nízkými příjmy, jednoznačně vytlačovat do nižších pater sociálního systému (viz obrázek). Tedy do systému sociální podpory a sociální pomoci, kdy může být testován jejich příjem i majetek a podle výsledku pak minimální životní standard budou zajišťovat sociální dávky čerpané z normálních daňových příjmů státu. To nevyhnutelně povede ke zvýšení významu těchto částí sociálního systému a zároveň ke zvýšení náročnosti na zdroje jeho financování. Pokud však ti, kdo sociální systém financují, budou zahrnuti i mezi jeho uživatele, bude možné jednat i o výši příspěvku. To současný sytém prakticky vylučuje a pokusy ministra práce a sociálních věcí Vladimíra Špidly zvyšovat sociální pojištění musejí narazit na jednoznačně odmítavou reakci politických stran, jejichž voliči pocházejí z vyšších příjmových kategorií.
