Plátci daní všech zemí, spojte se!

Zatím nevíme, jaké hloubky dosáhne právě začínající krize, kolik odvětví smete, kolik firem dovede k bankrotu a kolik lidí uvrhne do chudoby. Je však jisté, že čím bude hlubší a delší, tím víc budeme svědky na jedné straně úsilí států zvýšit daně s cílem získat finanční prostředky na řešení dopadů krize a na straně druhé rostoucího množství podvodů a úniků do daňových rájů ve snaze placení daní se vyhnout.

Zrození leviatana

Hospodářské dějiny nás učí, že každá krize za posledních sto let vedla k neuvěřitelnému nárůstu daňových podvodů a rozšiřování daňových rájů. Na začátku historie daňových rájů však nestojí jen vynalézaví podnikatelé, ale také nenasytné vlády. Daňové ráje jsou výsledkem dynamického vztahu mezi vládním úsilím maximalizovat státní příjmy a soukromým úsilím minimalizovat zdanění.

Historie daňových rájů se začala psát v letech 1918 až 1919 poté, co se Evropou a velkou částí světa prohnali všichni apokalyptičtí jezdci najednou (viz Euro 16/2020). První světová válka, pandemie španělské chřipky, bolševická revoluce a kolaps několika říší včetně jejich koloniálních panství, které byly do vypuknutí velké války opěrnými body světového hospodářsko-politického uspořádání. Našel se sice jeden ekonom, jmenoval se John Maynard Keynes, který pořád dokola opakoval tehdejším evropským vůdcům „Spolupracujte! Spolupracujte!“, ale vůdci, kteří zasedli k jednání o poválečném uspořádání Evropy, tolik toužili být nejdůležitější, že systém evropské hospodářské spolupráce zničili a dali průchod národnímu sobectví. A jak se každý stát snažil řešit svou situaci na vlastní pěst a heslem doby se stávala uzavřenost a soběstačnost, předválečná belle epoque mizela v nedohlednu. S ní všechny jistoty, že Evropa je uspořádána sice nedokonalým, ale přece jen nejlepším možným způsobem, stejně jako mizela víra v pokrok lidstva a důvěra, že další generace se budou mít už jen lépe a lépe.

Soběstačnost samotná se navíc ukázala být v poprvé globalizovaném světě pěkně drahá. Když se dosud dobře namazaný stroj evropské ekonomiky zadřel, peníze došly. Nejrychleji v ekonomikách, pro které byla otevřenost nutností.

Jak to souvisí se vznikem daňových rájů? Naprosto zásadně. Aby byly státy v situaci rostoucích tarifních bariér schopny zaplatit výdaje na poválečnou rekonstrukci a také za vznik nového státu či za rozpad dosavadního, dělaly všechno možné. Jak byly zvyklé, tiskly si peníze. Ne nadarmo se v devatenáctém století mluvilo o „příjmech z tiskařského lisu“ jako o zdroji státních financí. Po první světové válce tím probudily k životu inflaci a hyperinflaci s nedozírnými ekonomicko-politickými následky. K tomu přidaly dva dosud neotřelé nástroje. Začaly zavádět množství spotřebních daní, daň z přidané

hodnoty a také nové majetkové daně -a všechny je dobově radikálně zprogresivnily.

Dramatický nárůst daní znamenal zcela nové podmínky pro podnikání i každodenní život.

Prvorepublikové Československo nebylo výjimkou. Daňové zatížení obyvatel radikálně narostlo (třebaže jednotlivé sazby byly z dnešního pohledu směšné, třeba DPH, tehdy se jí říkalo daň z obratu, byla jednoprocentní) a stát čelil obrovské vlně daňových podvodů. Daňový poplatník to ovšem neměl vůbec jednoduché. Daňové formuláře byly tak komplikované, že je lidé nedokázali dobře vyplnit. Vždyť i hrdina slavného Jirotkova románu Saturnin si postěžoval, jak mu může jeho milá upírat fantazii, když dokázal sám správně vyplnit daňový formulář! Systém daní byl navíc komplikován několika druhy a stupni přirážek, takže lidé výpočtu daní vůbec nerozuměli. A po vší té anabázi dostal daňový poplatník dopis od finančního úřadu, kolik má zaplatit a tečka. Pokud si ovšem nenašel cestu k vládnoucí garnituře a nedokázal si prosadit daňové úlevy.

Ty vždy souvisely s politickými zájmy vládních stran a vždy byly určitou formou nadbíhání voličům. Některé strany dokonce organizovaly protidaňové kanceláře.

Samozřejmě čím více měl premiér a jeho ministr financí zájmů v privátní sféře, tím ochotněji úlevy udělovali. Několikrát vláda během těch dvaceti let přijala zákon, který určitým skupinám poplatníků odpouštěl daňové nedoplatky - státnímu dopravci, státním těžebním společnostem, některým plátcům daně z majetku, ale někdy i přímých daní.

Některé z nich jsou jistě vysvětlitelné poválečnou krizí ve dvacátých letech a velkou hospodářskou krizí v letech třicátých. Většina případů však svědčí o morálním hazardu - dlužníci byli schopni své daně zaplatit, ale nebyl nikdo, kdo by je k tomu donutil. Protože jim příslušný ministr či premiér vytvořil takový sladký daňový ráj doma. Ale co měli dělat ti ostatní?

Dobře střežené národní tajemství

Ať už šlo o Čechoslováky, Francouze, Němce, nebo Brity, nové a progresivní daně platit nechtěli, ať už za svou vlast ještě před pár měsíci bojovali sebeobětavěji a byli ochotni za ni i položit život. Nyní však šlo o jejich majetek, a to bylo něco zcela jiného. Ale kam s ním?

Uprostřed Evropy leží malý stát, neutrál ní už od konce napoleonských válek v roce 1815, který zůstal neutrální i v době války a nedotkla se ho ani revoluce, ani rozpad impéria. A ještě jedno kouzlo měl. Bankovní tajemství.

Švýcarsko. Oči všech těch, co hledali bezpečný přístav pro své peníze, se upřely na Ženevu. Ne náhodou se zde rozhodly založit své sídlo také mnohé tehdy vznikající mezinárodní instituce, především Společnost národů. Mimochodem, nejsilnější skupinu mezi jejími úředníky tvořili úředníci z bývalé rakouskouherské monarchie. Disponovali nejen vynikajícími úřednickými kvalitami, znalostí několika jazyků a obdivuhodnou kulturností (běžná u nich byla znalost hry alespoň na jeden hudební nástroj; to byla ostatně jedna z podmínek získat dobré místo u Společnosti národů). Byli ale také velmi dobře adaptovaní na přežití v multinárodním chaosu. Právě ten nakonec odradil amerického prezidenta Woodrowa Wilsona, aby do tohoto podniku vstoupil, i když jej sám vymyslel. Mezi lety 1920 a 1938 - tedy včetně období velké hospodářské krize - stoupla hodnota aktiv ve švýcarských bankách nepatřících švýcarským rezidentům desetkrát.

Švýcarské bankovní tajemství bylo donedávna nejlépe střeženým tajemstvím na světě. Až do druhé poloviny devadesátých let se Švýcarům dařilo udržet v oběhu představu, že je to pozitivní aspekt jejich bankovního systému. Narativ je dobře znám: díky bankovnímu tajemství jsme za války zachránili židovský majetek.

V polovině devadesátých let Švýcaři po letech vyjednávání poprvé souhlasili s výzkumem hospodářských historiků v archivech 254 svých bank. Výzkum ukázal, že obětem nacistické perzekuce a jejich potomkům patřilo 30 tisíc z 2,2 milionu účtů vytvořených mezi lety 1933 a 1945. Tedy 1,5 procenta. Drtivá většina těchto víc než dvou milionů účtů vznikla mezi lety 1920 a 1929, jejich majiteli byli nejčastěji Francouzi (43 procent) následovaní Němci, Italy a Španěly a období založení těchto účtů odpovídá období nárůstu zdanění majetku v té které zemi.

Století ztracených peněz

Když na začátku dvacátého století začaly státy zavádět nové daně a pozvolna zvyšovat jejich progresivitu, přijaly v roce 1908 úmluvu o automatické výměně informací.

Dvacátá léta - a švýcarské bankovní tajemství - znemožnila její další dodržování. Mimo jiné proto, že své účty si ve Švýcarsku začali zřizovat prezidenti, premiéři a ministři států, které úmluvu podepsaly. Každé další desetiletí přinášelo (nejen jim) nové možnosti zbohatnutí úměrné tomu, jak jiní chudli.

Rozpad koloniálních panství. Revoluce. Znárodňování. Privatizace. Prodej zbraní. Obchodování s drogami i lidmi.

O sto let později v roce 2009 se státy G20 dohodly, že bankovní tajemství Švýcarů definitivně ukončí. Za šest let, do roku 2015, se množství peněz uložených zde cizinci zvýšilo o 18 procent.

Celosvětově o 25 procent. Mluvíme o období zahrnujícím poslední finanční krizi. Klíčoví klienti švýcarských bank mají částku na účtech vyšší než 50 milionů dolarů.

Samozřejmě že někteří daňoví poplatníci poctivě své offshorové účty vykazují.

Ale 80 procent Evropanů s účty ve Švýcarsku ve své zemi daně neplatí.

A samozřejmě že peníze na švýcarských účtech nespí. Jejich stále bohatší majitelé je dál investují. Nakupují asijské akcie, americké dluhopisy nebo londýnské nemovitosti. A protože firmy, do nichž jsou peníze investovány, jsou také založeny v daňových rájích, neplatí jejich majitelé daně ani ze svého podnikání. Prostředním článkem jsou firmy, které nejsou ničím jiným než prázdnými schránkami. Na jednom patře jednoho domu na jednom z Britských Panenských ostrovů jich sídlí desítky. Můžete si jako Meryl Streepová ve filmu The Laundromat zkusit najít, která je ta, do níž investovala pojišťovna, u které máte životní pojištění. Nenajdete ji. Je to opravdu jenom schránka na domě.

Šedesát procent účtů ve Švýcarsku je dnes vlastněno takovou schránkou z Britských Panenských ostrovů, trustem registrovaným na Kajmanských ostrovech nebo nadací sídlící v Lucembursku. Protože Švýcarsko už dávno není jediným daňovým rájem. Přibylo také Macao, Hongkong, Singapur, Jersey, Lucembursko, Irsko, Bahamy, Kypr.

Všechny tyto země nabízejí tutéž vysoce žádanou službu: možnost neplatit daně z dividend, úroků, kapitálu, majetku nebo dědictví. Dohromady tvoří systém světového bohatství s vyloučením národních států, které nemají žádnou možnost své občany, majitele těchto aktiv, zdanit.

Gabriel Zucman ve své knize The Hidden Wealth of Nations (The University of Chicago Press, 2015) odhaduje, že v daňových rájích se před zdaněním skrývá přibližně osm procent světového bohatství. Různé odhady majetku jednotlivců i firem se pohybují mezi osmi a pětatřiceti triliony (!) dolarů.

Peníze, které nemáme

Tyto triliony dolarů tak představují základ fiskální ztráty států, z nichž pocházejí jejich majitelé. Ony to vlastně ani nejsou ztráty, ale spíše příjmy, které státy nemají, ale měly by je, kdyby jejich majitelé a vlastníci firem platili daně ve své zemi. Zucman odhaduje, že ročně přijdou státy celého světa skrze tyto účty o 200 mi liard dolarů. Jestliže v roce 2014 bylo okolo deseti procent evropského bohatství, tedy asi 2,6 trilionu dolarů, uloženo v daňových rájích, pro evropské vlády to představovalo ztrátu příjmů okolo 78 miliard dolarů. Kdyby byl v daňových rájích skryt majetek pouze 0,1 procenta nejbohatších Američanů, znamenalo by jejich zdanění nárůst federálních příjmů o 18 procent.

Svět je dnes organizován tak, že bez daní nemohou vlády financovat školy, infrastrukturu, ale ani nemocnice nebo výzkum. Zároveň daně od některých lidí stát nevybírá, protože se mu schovali v daňových rájích, a na jiné pořádá hony, protože mají účet ve své zemi. Nerovnováha bije přímo do očí. Ale proto, že tolik politicky a ekonomicky vlivných lidí má peníze v daňových rájích, nedaří se společné kroky ani na úrovni Evropské unie, natož pak celosvětově. Současná krize však možná donutí státy k akci.

První vlaštovky se už objevují. Řada států vyloučila firmy se sídlem v daňových rájích ze svých podpůrných protikrizových opatření. Špičky EU vyhlásily sbírku ve výši 7,5 miliardy eur na vývoj vakcíny a léků proti covid19 a hvězdám z daňových rájů v čele s Billem Gatesem jen tak mimochodem řekly: očekáváme, že přispějete masivně. To je nepochybně míněno jako poslední varování. Co bude dalším krokem? Žádná podpora z evropských zdrojů státům, ve kterých hrozí, že peníze dostanou firmy se sídlem v daňových rájích?

O čem sním, když píšu pro euro

Svět bez daňových rájů je utopie. Ale byl by to krásný svět. Lepší nemocnice, sociální péče, školství. Střední třídě by klesly daně. Obyvatelé s nejnižšími příjmy by neplatili daně žádné. Kleslo by DPH, kultura a pomáhající neziskovky by byly osvobozeny úplně. Tím by se radikálně zmenšil stát, protože by se mohl omezit jeho dohlížející a trestající aparát. Protože by stát nehlídal spoustu malých ryb, mohl by se soustředit na ty velké - na 0,1 procenta všech plátců. V době korovinarové by mohl efektivně honit prázdné schránky, které vznikly, aby dovezly roušky z Číny.

Na první pohled je to sen socialistický.

Ale není. Protože socialisté a komunisté daňové ráje za problém nepovažují.

Alespoň ti čeští. Když při projednávání podpory firmám zasaženým stávající krizí předseda lidovců Marian Jurečka navrhl, aby se pomoc nemohla udělit firmám se sídlem v daňových rájích, postavili se jako jeden muž za ANO a řekli NE.

Marx by při pohledu do českého parlamentu určitě hořce litoval, že když s Engelsem v roce 1848 sepisovali Komunistický manifest, nenapadl je lepší slogan než ten s proletáři. Plátci daní všech zemí, spojte se! by byl pořád aktuální.

Daňové ráje nejsou pouze ekonomickým a právním problémem. Jsou také problémem etickým a morálním. A týkají se každého plátce daní. Enron, Apple, Google, Microsoft, stejně jako Madoff, Lehmanové nebo všichni Češi s penězi uloženými v daňových rájích samozřejmě vždycky věděli, že v určité chvíli se jejich úsilí o daňovou optimalizaci stává nezákonným daňovým únikem.

V té chvíli okrádají svůj stát na daních.

Přestože miliardáři, jsou to černí pasažéři.

Jako když člověk nezaplatí jízdné v metru.

V daňových rájích se před zdaněním skrývá přibližně osm procent světového bohatství. Různé odhady majetku jednotlivců i firem se pohybují mezi osmi a pětatřiceti triliony (!) dolarů.

O autorovi| Antonie Doležalová, autorka je hospodářská historička