Platí ještě německá solidnost?

Aféra firmy se získáváním zakázek ohrozila hospodářský image země

V roce 2005 činil obrat koncernu Siemens 75,4 miliardy eur. Aby jeho továrny a desítky tisíc zaměstnanců na celé planetě byly optimálně vytížené, musí tento světový hráč každý den získat zakázky za více než několik set milionů eur. V této celosvětové soutěži vládne nemilosrdná konkurence, a proto koncern musí mobilizovat všechny dostupné prostředky a občas i takové, které překračují právní rámec.

Domovní prohlídka.

Důsledkem byl 15. listopad, kdy se do mnichovské centrály Siemensu dostavili vyšetřovatelé s povolením k domovní prohlídce. Několik set lidí prohledávalo firemní prostory, privátní byty, a dokonce kancelář šéfa tohoto světového koncernu Klause Kleinfelda. Jejím důvodem byla žádost švýcarských vyšetřovatelů v Bernu. Dozvěděli se totiž od zaměstnance jedné dceřiné společnosti Dresdner Bank, že se v souvislosti s vyšetřováním úplatků bývalému nigerijskému diktátorovi Sanimu Abachovi pracovníci Siemensu snaží z kont této instituce diskrétně přesunout přes deset milionů eur. Na základě domovní prohlídky pak bylo vedle zabavení četných dokumentů a harddisků také zatčeno šest vysoce postavených manažerů firmy. Pro Siemens to představuje další tvrdý úder v poslední době, který tento v celém světě působící koncern zasáhl. Nejdříve totiž prodal ztrátovou divizi mobilních telefonů tchajwanské firmě BenQ, která převzala její technologické postupy a poté ji nechala zbankrotovat. Ke zlepšení pochmurné nálady následně také nepřispělo vysoké zvýšení odměn představenstvu společnosti.

Začátek v Itálii.

Není to poprvé, kdy je Siemens uváděn v souvislosti s korupcí. Před deseti lety byl prostřednictvím třetí osoby podplacen jeden z nejvyšších státních zaměstnanců energetického ministerstva v Singapuru. Siemens byl poté na pět let vyloučen ze všech soutěží o veřejné zakázky.
Původ současné aféry pak lze vystopovat na začátku devadesátých let v Itálii. Několik konkurenčních firem tam svádělo nelítostný souboj o vstup do státní telefonní společnosti Italtel a po pár měsících z něho vyšel německý Siemens vítězně. Po necelých deseti letech se však začaly o tento obchod zajímat bolzanské úřady v Jižním Tyrolsku a všichni italští vyšetřovatelé si velmi rychle uvědomili, že si Siemens nepočínal při vyřazení svých konkurentů poctivě. Zhruba deset milionu německých marek putovalo na konto společnosti Tretre se sídlem v Portoriku. Za touto firmou se má skrývat Giuseppe Parella, bývalý generální inspektor italských pošt a telekomunikací. Německé úřady se vsak o transakci dozvěděly až v roce 2003. Italští vyšetřovatelé požádali své německé kolegy v Mnichově o pomoc a detailně popsali, jak Parella peníze v cizině ukryl. Následná domovní prohlídka v sídle Siemensu však okamžitě kýžený výsledek nepřinesla. Funkční mechanismus ilegálních kont se začal odhalovat až časem.

Fiktivní honoráře.

Peníze byly ukládány na kontech v rakouském Innsbrucku a posílalo je na ně oněch šest zatčených manažerů. Šlo o fiktivní poradenské honoráře, které měly později sloužit jako finanční rezerva pro získání obchodních zakázek. K jejich příjemcům například patřili nejvyšší političtí a vojenští představitelé Nigérie. A byly také použity na obdržení projektů v Egyptě, Indonésii, Kuvajtu, Saúdské Arábii, Sýrii nebo v Rusku. Seznam podezřelých transakcí je dlouhý. V Řecku měly být podpláceny státní instituce během letních olympijských her, aby Siemens obdržel velké zakázky na bezpečnostní systém a metro v Aténách. V Itálii měli dva manažeři italského energetického koncernu Enel dostat šest milionů eur za zakázku na plynové turbíny. V Srbsku měly úplatky a drahá auta pomoci získat zakázku Evropské unie na výstavbu elektrárny. V Maďarsku zase šlo o zakázku, která se týkala modernizace armády. Do současnosti zabavily rakouské úřady zhruba 60 milionů eur a Švýcarsko zmrazilo dalších 40 milionů. Sto milionů eur pak zmizelo přes Dubaj do firem v karibské oblasti, které tam mají jen poštovní schránku a oficiální sídlo, a odtud zpět do Evropy, konkrétně do Švýcarska. Zatím lze jen předpokládat, že jde o klasickou špičku ledovce.

Příčina tajných kont.

Mnozí zaměstnanci Siemensu, ale i lidé mimo něj si kladou otázku: Jak je možné, že se tato nelegální činnost mohla rozrůst do takových gigantických rozměrů. Jak to, že se děje tak dlouho, aniž by si některý odpovědný kontrolní orgán firmy něčeho všiml? Ke vzniku těchto tajných kont v minulosti přispělo několik skutečností. Za prvé dříve se tyto „výdaje na získání zakázek“ v cizině deklarovaly jako poradenské honoráře nebo provize, a v Německu je bylo dokonce možné odepsat z daní. První ztížení této činnosti představovala změna zákona, která v roce 1999 definovala podplácení zahraničních státních zaměstnanců a politiků jako trestný čin. Později byla možnost odpisu z daní zcela zrušena. Od roku 2002 se platnost zákona rozšířila i na zaměstnance soukromých firem. Za druhé v roce 1989 po vnitřní restrukturalizaci Siemensu získalo všech patnáct jeho obchodních divizí vysokou míru nezávislosti a od té doby řídí svoje finanční záležitosti samy, aniž by na ně dohlížela centrála společnosti. Kontroluje je jen malé představenstvo společnosti, které se zabývá obecnými záležitostmi. Za třetí tento trend podpořil nevědomky i bývalý šéf Siemensu Heinrich von Pierer, který nastoupil do funkce v roce 1992. Nekompromisně totiž stanovil tvrdé ziskové cíle, jichž musely jednotlivé divize dosáhnout. To způsobilo, že zejména odvětví, která byla dlouhodobě ztrátová, například telekomunikace, zmobilizovala všechny prostředky, aby je splnila.

Byznys a politika.

Propojení politiky a byznysu není v Německu ničím novým ani neobvyklým. Například bývalý německy kancléř Gerhard Schröder se poté, co se jako politik zasadil o ropovod mezi Ruskem a Německem po dně Baltského moře a mimo Polsko, stal už jako soukromá osoba členem dozorčí rady společnosti Nordeuropäische Gaspipeline (NEGP), která má tento projekt vybudovat. Nebo manželka Vladimíra Putina Ludmila se po nehodě v rodinné volze zotavovala v rehabilitační klinice u Bad Homburgu, přičemž část nákladů na její pobyt hradila Dresdner Bank, a sice z humanitárních důvodů. V případě Siemensu však jde o novou dimenzi, která překvapuje svou sofistikovaností, systematičností a organizací. Nabízí se proto otázka, do jaké míry o těchto transakcích vědělo vedení koncernu. Všichni zaměstnanci Siemensu by se totiž měli řídit vnitřním kodexem firmy, takzvanými Pravidly pro podnikání, který podepisují. Každé porušení tohoto kodexu tedy znamená přestoupení předpisů a je nemyslitelné, aby tak někdo učinil bez vědomí svého nadřízeného, protože by ohrožoval své postavení. Až do devadesátých let však byly naopak tyto přestupky považovány za „kavalírský“ prohřešek a Siemens platil svým dopadeným zaměstnancům kauci a právníka. Odsouzení manažeři se pak dokonce ani nemuseli obávat, že přijdou o svůj nárok na důchod.

Dopad na Německo.

Současný šéf Siemensu Klaus Kleinfeld musí proto rychle jednat, aby celou aféru rychle objasnil a uzavřel. A protože byl v době, kdy se tyto transakce prováděly, ve Spojených státech, tedy daleko od místa činu, může mu tento korupční skandál dokonce pomoci. Bude-li totiž vystupovat jako rázný muž bojující s korupcí, zcela určitě to značně ovlivní jednání na jaře příštího roku, kdy se má prodlužovat jeho smlouva.
Celá tato aféra však má ještě jeden aspekt. Označení „made in Germany“ bylo nejen značkou kvality, kterou mezitím vyrovnaly i bezkonkurenčně levnější produkty z Číny a z dalších asijských zemí, ale i spolehlivosti a serióznosti. Tento skandál a i nedávná korupční aféra ve wolfsburském Volkswagenu však vážně ohrožují tato poslední aktiva pozitivního image německého hospodářství.