Nedostatečná veřejná podpora výzkumu a vývoje je tématem četných diskuzí a výpadů proti celému systému, proti Radě pro výzkum a vývoj i proti reformě celého systému. Tato situace má několik zásadních příčin.
Foto: ec.europa.eu
Především si všichni zvykli na postupný přírůstek státní podpory výzkumu a vývoji, zejména v jeho nejpříjemnější části – institucionální podpoře. Ta rostla v podstatě bez vazby na výsledky výzkumu a na konkrétní přínosy z takto investovaných prostředků. Některé z těchto nedostatků má řešit Reforma systému podpory výzkumu, vývoje a inovací, jejímž hlavním heslem je „dělat z peněz poznatky a prostřednictvím inovací z poznatků peníze“.
Nechme stranou otázku, zda je dostatečně respektována druhá část hesla. Nasazený kurz je správný a mohl by už ve střednědobé perspektivě přiblížit Česko k rozvinutým zemím. Podstatným, ale veřejnosti nepříliš známým faktem je totiž poměr mezi podporou základního a aplikovaného výzkumu. Zatímco v rozvinutých zemích je obvyklé, že se v zájmu daňových poplatníků podporuje většinově aplikovaný výzkum, je tomu v Česku právě naopak (poměry mezi oběma položkami jsou ve světě 1:2, v ČR naopak 2:1). Tomu odpovídá reálná situace v českých akademických institucích, které se většinou orientují na získání podpory základního výzkumu a jen málo usilují o získání prostředků z jiných zdrojů.
Jen velmi málo akademických institucí v Česku například respektovalo dva roky staré doporučení Evropské unie, vypracovalo vlastní politiku pro transfer poznatků do praxe a tuto politiku naplňuje praktickými kroky. Jde přitom o tak elementární záležitosti, jako třeba stanovení pravidel pro dělení tržeb z prodaných licencí mezi původce a instituci.
Do toho zasáhla finanční krize, která, navzdory všem proklamacím, postihne i oblast výzkumu a vývoje. Je totiž třeba vidět, že i pouhé zmrazení veřejné podpory na úroveň roku 2009 znamená velmi výrazné omezení podpory všech stávajících aktivit. Do hry totiž vstupuje vyšší spolufinancování účasti českých subjektů v projektech Unie, ale zejména povinnost spolufinancovat strukturální fondy v oblasti výzkumu, vývoje a inovací.
Logickým řešením bylo v situaci, která se již rýsovala, zasáhnout do zaběhaných mechanizmů. Významnou snahou o zlepšení efektivity vydávaných prostředků je zavedení přísnějšího hodnocení přínosů aplikovaného výzkumu a vývoje na úrovni projektů i celých programů. Nejvíce diskuzí ale přináší krok, který usiluje o spravedlivější rozdělování institucionální podpory. Místo velmi benevolentních výzkumných záměrů (hodnocených různými hodnotiteli a komisemi) by se měl stát základem pro přidělování konkrétních částek ukazatel, odvozený od výkonnosti jednotlivých institucí, měřené vybranými ukazateli. Doložitelná výkonnost některých institucí je jiná, než se traduje, a důsledkem by mělo být snížení jejich institucionální podpory.
Existuje však ještě jeden důsledek, o němž se příliš nemluví. Výsledky českého výzkumu, podporovaného institucionálními prostředky, byly až donedávna v naprosté většině povahy publikací, přednášek apod. Znamenalo to, že čeští daňoví poplatníci přispívali na výzkum, který byl posléze realizován kdekoli, zpravidla mimo Česko. Větší váha na výsledky aplikovaného výzkumu mimo jiné znamenala poměrně výrazný nárůst počtu výsledků povahy patent, realizovaná technologie, metodika apod. Radu pro výzkum a vývoj a jí jmenovanou Komisi pro hodnocení výsledků teď čeká úkol nalézt nástroje, jak z této záplavy „aplikovaných“ výsledků odstranit ty, které jsou fiktivní nebo méně hodnotné.
Pokud by tedy mělo reformní úsilí politiků pokračovat, mělo by směřovat k dalšímu posílení aplikovaného výzkumu a jeho podpory a k využití všech sil ve prospěch posílení role výzkumu v inovačním procesu. Jedině tak může Česká republika aspirovat v budoucnosti na důstojnou roli v globalizovaném světě.
